Prezident si zaslouží úctu a respekt

Když jsem byl dítě, byl pojem prezident něco výjimečného. Měl jsem ho tehdy na stejné úrovni jako Jaromíra Jágra. To znamená téměř jako Boha. Někoho, koho kdybych potkal, tak bych snad ani neměl odvahu zvednout oči.

Poprvé jsem prezidenta, byl to Václav Havel, viděl naživo v roce 1998 v Praze. Bylo to v souvislosti s Naganem. A dodnes to patří k mým nejsilnějším zážitkům. Shodou okolností jsem se tehdy, zhruba na vzdálenost asi sta metrů, potkal i s Jaromírem Jágrem. Dva světy, které jsem měl v hlavě tehdy skoro na stejné úrovni, se na okamžik protnuly.

Dodnes mám k prezidentům úctu. Když přijíždějí autem, nějak přirozeně s napětím čekám, až se otevřou dveře a já je uvidím. Ta funkce sama o sobě ve mně pořád vyvolává respekt.

Vše kolem nás totiž vždy bylo, a do určité míry stále i je, vystavěné tak, abychom si prezidentů vážili. Jsou to nejvyšší představitelé dané země. Zákonem je dokonce omezen jejich věk, aby nebyli „příliš“ mladí a aby měli autoritu podpořenou zkušeností. Visí na obrazech ve školách. Auta za ně řídí někdo jiný. Chrání je osobní ochranka. Pokud existuje šance, že se někdo dostane na bankovku nebo poštovní známku, pak je to zpravidla právě prezident.

Pamatuji si, jak jsem několikrát četl Rozhovory s TGM. Knihu, která našeho prvního prezidenta, Tomáše Garriguea Masaryka, představovala v takovém světle, že bych měl snad až potřebu si před ním kleknout, kdybych ho potkal.

Ano, prezidenti jsou také jen lidé. V tomto ohledu mě naivita dávno opustila. Ale ta samotná prezidentská funkce zkrátka jejich nositelům propůjčuje určitý druh úcty, který by měl přesahovat běžné politické sympatie a antipatie.

O to víc jsem překvapený, a vlastně se s tím neumím srovnat, když se na prezidenta útočí. Nemyslím tím na jeho výroky, rozhodnutí nebo kroky. Pokud prezident něco dělá špatně, má se o tom mluvit. Jeho slova i chování mají být podrobovány kritice. To je v pořádku a je to součást demokracie.

Problém nastává ve chvíli, kdy tato kritika přejde do osobní roviny. Vnímal jsem to u prezidenta Miloše Zemana. Dnes to vnímám velmi silně u prezidenta Petra Pavla.

Naposledy to byly některé reakce na jeho novoroční projev. Třeba ta od jednoho známého politika, který veřejně napsal, že Pavlův projev byl naprostou myšlenkovou prázdnotou a jedno velké, nabubřelé NIC.

To jsou přesně ty komentáře, které ve veřejném prostoru nemají co dělat. Neotevírají žádnou diskuzi, neupozorňují na konkrétní myšlenky ani nenabízejí alternativy či řešení. Jen neuctivě ponižují.

Post prezidenta si zaslouží úctu. A tu nemůže zajistit žádný zákon ani ochranka. Tu musíme budovat my všichni. Tím, jak o této funkci mluvíme, jak o ní přemýšlíme a jak se k ní ve veřejném prostoru chováme.