Článek
Už před pár lety, když se mi narodil syn, jsem věděl, že ho jednou vezmu pod stan. Spolu. Jen my dva. Byl to takový můj sen. Ne nic velkého. Jen na pár dní. Opéct si buřty, vyspat se ve spacáku, zaplavat si v rybníku. Kvůli sobě, kvůli němu, kvůli společného zážitku.
A povedlo se. Tento rok.
Vybral jsem takový pohodový kemp u Lipna. Ne žádná divočina. K dispozici jsme měli za úplatu i společnou provizorní kuchyňku. Lednička, plotýnky. Všechno super. Tedy až do prvního večera.
Večer ve stanu jako první zatěžkávací zkouška
Mám to štěstí, že náš tříleťák mluví. Když se ho tedy zeptám, jestli je mu horko, nebo zima, moc dobře ví, na co se ptám a dokáže mi odpovědět. Komunikace tedy nevázla. Problém byl v celkové organizaci z mé strany.
Začalo to prvním večerem. Vyčistit zuby. No ale kde? Kartáček s pastou máme. Ale nedomýšlím plastový hrníček na vypláchnutí pusy. Nevadí. Nějak si provizorně poradíme. I bez ručníku. Na ten jsem také zapomněl.
Po vyčištění zubů přicházíme ke stanu a za pochodu chystáme spaní. Dva molitany, dva spacáky, dva polštářky. To bude prima. Syna převlíkám do pyžama. Je ti vedro, že? Ono se ochladí. Neboj. Za pár hodin se tedy ochladí tak moc, že je to na mikinu. Kterou ale bohužel nemám po ruce, takže později volím provizorní řešení.
Zdá se, že syn usíná. Ale najednou otevírá oči, že potřebuje na záchod. To nenaplánujete. Vyčůrat se není problém, ale to on zrovna nepotřebuje. Dobře, hlavně klid. Vezmi si pantofle. Aha, ty nemůžeme najít. Poradíme si nějak provizorně. To už je mimochodem potřetí, co používám slovo provizorně. Dobře. Vezmu tě do jedné ruky, do druhé toaletní papír. To zvládneme. Kam jsem ho dal? Už vím, je v autě. Kde mám klíče od auta? Teď tady byly…
Pohled na vodní nádrž Lipno
Druhá zkouška s první návštěvou rybníka
Lipno je sice vodní nádrž. Já ale mluvil celou dobu doma o rybníku, takže držíme slovník. Tak jo, vezmeme plavky a hurá do rybníka. Ani omylem. Takhle by to fungovalo, kdybych si šel zaplavat sám. S dítětem je to jiné.
Tak hele, tady tě namažu padesátkou, ať tě to potom nebolí. Jo i na obličej musím, nekruť se. A kam sis dal pantofle, ať tě nebolí nožičky? Musíme je najít. Hlad a žízeň. Jo, na to nesmím zapomenout. Beru tedy pro jistotu batoh. Ještě tam dávám ručník, ať ti pak není zima, až půjdeme ven. Kruh ti taky vezmu.
Ještě než jsme vyrazili, už se vracíme zpátky. Zapomněl jsem klobouček. To se musí, když paří sluníčko. Vyrážíme tedy znovu. A znovu se vracíme. Ještě kapesníčky, kdyby znovu potřeboval na záchod. To jsem se už několikrát vytrestal. Štěstí přeje připraveným. S dětmi to platí dvojnásob.
Po půl hodině jsme zpátky. To byl zážitek. Jdu řešit oběd. Dobře, ještě plavky pověsím. Nemám kam. A chtělo by je to dřív ještě vyždímat ve sladké vodě. Nejradši bych šel sám, ale nemá mi syna kdo pohlídat. Půjdeš se mnou?
Respekt všem samoživitelům a samoživitelkám
Druhý večer končím s vybitým mobilem, nepořádkem ve stanu i v autě, s pocitem hladu a neumytý. Nezvládnul jsem vše zorganizovat. O syna bylo postaráno. O mě vůbec. Absolutní selhání, směji se sám sobě. A pomalu se začínám těšit do práce.
Ne, nedělám ze sebe chudáka. Ani se nechci vykreslit ve světle absolutní neschopnosti. Myslím, že jsem si se synem i s celou dovolenou poradil. Ale zaskočila mě ta náročnost. Upřímně. Ono 24/7 je opravdu 24/7. Spoustu věcí jsem zažil poprvé. A viděl jsem, jak jsou náročné.
Díky tomu tedy bez nadsázky a potřeby někoho dojmou opravdu upřímně smekám před matkami samoživitelkami, před ženami, které se o děti starají mnohdy samy, a před muži, kteří mají své ratolesti běžně na starosti déle než 15 minut denně. Myslet na tolik věcí naráz, umět je zkoordinovat, na nic nezapomenout a zároveň se u toho nesložit – to je opravdu umění, kterému je třeba se učit. Já jsem na začátku. Všechna čest všem, kteří to zvládají.
