Výchova dívek v roce 1970: menstruace není hrdinství, kojence nech vybrečet

Více lidí rovná se více odlišných pohledů na svět. Mezigenerační rozdíly ve vnímání různých témat jsou často markantní. Zažil je patrně každý z nás, kdo se kdy bavil se svými rodiči, nebo prarodiči. Já osobně zažil poměrně velkou názorovou neshodu s vlastní maminkou, která mne porodila už v relativně pokročilém věku. K částečnému pochopení jejího pohledu na svět mi pomohla knížka Děvčátka, na slovíčko z roku 1970. O té jako o stěžejní knize ve výchově mluví mimo jiné v show Jana Krause i herečka Dana Morávková.

Knížka Děvčátka, na slovíčko vznikla z pera známé autorky naučné literatury Jiřiny Strmeňové. Přestože je její obsah směřován výhradně dívkám, užitek může přinést i u mužského publika. Jedná se o útlou knížku, která především v 70. letech minulého století byla pro ženy něco jako Bible pro křesťany. O spoustě témat se tenkrát vůbec nemluvilo, a právě v této knížce bylo napsáno mnohé prakticky, otevřeně a nestydlivě. Šlo o jakýsi manuál ideální dívky. A právě pochopením tohoto „ideálu“ je možné blíže pochopit, v čem byly ženy v této době vychovávány.

„Chtěla jsi hračky, mnoho hraček. S velkou radostí jsi pak jednu po druhé házela na zem. Když jsi to udělala třikrát za hodinu, řekla jsem – dost! a hračky jsi už nedostala,“ popisuje v knížce, která je psána ve formě dialogu mezi dcerou a maminkou, právě hlavní autorka v roli mámy. Její dcera se pak ptá, jaká byla maminčina reakce? „Zavřela jsem dveře a pustila rádio,“ odpověděla suše autorka. Své chování pak vysvětlovala přístupem, že by děti měly poslouchat starší a že si splněním každého přání dítěte nechtěla vychovat „tyrana“.

Autorka knihy si také neláme hlavu s hodnocením postavy. Když bylo její dceři několik měsíců, označila ji poměrně peprným výrazem. „Opravdu jsme si oddychli (při přechodu na tuhou stravu). Vždyť jsi byla úplný hromotluk. Měřila jsi 68 centimetrů a vážila 8 kilogramů.“ Později se zase vyjadřuje k mužské a ženské postavě slovy: „Ženská i mužská postava je hezká jen tehdy, není-li na těle zbytečný tuk.“ A radí, jak to udělat, aby dívky nebyly tlusté. Nesnídat a nesvačit bílé pečivo, jíst pestře a koláče jsou dovoleny jen jednou za týden.

Užitečným tématem byly jistě dívkám i slova o menstruaci a osobní hygieně. Jak vložku zabalit, do čeho, jak často si měnit spodní prádlo, mýt se, jaké ručníky na hygienu požívat. I když o tomto tématu píše autora otevřeně, ve stejný moment ho spíše tabuizuje: „Mít menstruaci není žádné hrdinství, není tedy třeba o tom rozpřádat dlouhé hovory s přítelkyněmi.“ Kromě toho se vyjadřuje například i k hygieně obličeje a různým vřídkům a vyrážkám na pleti. Radí dbát až o „úzkostlivou čistotu celého těla“ a dodává, že „ruce nemají v tváři co dělat“.

Autorka také upozorňuje na fakt, že zákonná dospělost nemusí vždy odpovídat i dospělosti tělesné. Proto žádné dívce nedoporučuje vdávat se hned následující den po dosažení plnoletosti: „Člověk dospívá duševně i tělesně asi do 21. – 24. roku. Potom mohou dívky přemýšlet i o vdavkách.“ V této době také panuje jasná představa o tom, jak má vypadat rodina. „Každé dítě musí mít otce i matku.“ Proto vstupují lidé do manželství, společně hospodaří a tráví dovolenou společně a společně vychovávají děti. Všimněte si častého užití slova společně, na které klade autorka zvláštní důraz. Je navíc vědecky zaměřená, když křesťanskou teorii o vzniku člověka sama shazuje slovy: „Jiní lidé, nadaní velkou fantazií, vymysleli jednouchou povídačku: Člověka stvořil někdo mocnější, vládce světa, Bůh.“

V knize se pak objevuje spoustu dalších témat a rad. O tom, že není vhodné si čistit zuby ve dřezu v kuchyni, ani si v něm umývat nohy. Neutírat si jablko do kapesníku, nedělit se o svačinu s přítelkyněmi, protože co měl v ústech jeden člověk, to už do nich druhý vzít nemá. V knize je také kladen důraz na sport, plavání, celkově každodenní cvičení. Ale také na módu, kulturu a vzdělání.

Jedná se obecně o velmi užitečné čtení, které může pomoci dnešní generaci pochopit tu předešlou. Na první a možná i druhý pohled tu existuje spoustu neslučitelných rozdílností. Nechat dítě vyplakat? Negativně a nahlas hodnotit obézní postavu? Udělat z tématu menstruace tabu? Tvrdit, že rodiče dítěte musí být nutně muž a žena? Nebo označit stvoření člověka Bohem za jednoduchou povídačku? Bylo by moc jednoduché mít na tyto otázky jasné odpovědi. Řešení koneckonců možná nevědomě nastínila sama autorka knihy. A tím je dialog.

Zdroj: kniha Děvčátka, na slovíčko… Jiřina Strmeňová, vydalo Avicenum, 1970; Show Jana Krause