Článek
Její argumenty a podstrčená figurka sprostého kluka mi tehdy připadaly úplně mimo. Já, máma, jsem vybírala jméno pro své dítě a neviděla důvod, proč bych měla dávat prostor k vyjednávání někomu, kdo se rozhodl vnášet do hry přívěsky z animovaných seriálů. Tchyně si ale brala slovo, kdykoli měla chuť. A já jen seděla, poslouchala a říkala si: co si ksakru myslela, že tím docílí?
Eric. Jednoduché jméno, na kterém jsme se s manželem shodli dávno před porodem. Líbilo se nám, znělo hezky a mělo pro nás osobní kouzlo. Jenže tchyně přišla s tím, že tak se jmenuje pes jejích známých, a že je to tedy nemožné. To by ještě člověk skousl, protože podobných argumentů se dá najít vždycky dost. Ale figurka Cartmana ze South Parku? Položená přede mnou na stůl jako důkaz, že jsem údajně udělala chybu? To už bylo absurdní.
Nejdřív mě to rozčílilo. Pak jsem ale zjistila, že v té směšnosti je vlastně určitá poetika. Přívěsek jsem si nechala a od té doby ho mám doma. Občas na něj kouknu a musím se smát. Vážně někdo myslel, že mě plastový tlustý kluk z kresleného seriálu přinutí změnit názor na jméno mého vlastního dítěte?
Manžel se tehdy snažil situaci mírnit, ale já jsem měla jasno. Jméno našeho syna je Eric a basta. Žádný knírač ani žádný animovaný hrdina na tom nic nezmění. A i když jsme se o tom doma pohádali, vlastně jsem si uvědomila, že se směju nejen tchyni, ale i celé té naší vážnosti. Protože přece není možné, aby největší drama prvních dnů s miminkem byla figurka z obchodu se suvenýry.
Dneska to beru jako historku, která se vypráví u rodinných oslav. Vždycky, když někdo vysloví jméno Eric, vybaví se mi nejen můj syn, ale i ta groteskní scénka s přívěskem. A vlastně jsem ráda, že to tak dopadlo. Aspoň mám doma připomínku, že i největší rodinné spory se dají přežít s humorem – a že ze špatného vtipu může být po letech ten nejlepší.
