Sedm míst na planetě, kde lidé žijí v extrémních podmínkách

Coober Pedy: když se krtci stávají nejlepšími architekty

Začněme místem, které vám úplně změní pohled na sklepy. Uprostřed australské pustiny, kde v létě asfalt taje pod žárem +50 °C, se nachází podzemní město.

2500 obyvatel Coober Pedy dávno pochopilo, že když tě příroda chce upéct, je nejlepší jít pod zem. Přes 60 % místních si doslova vyhloubilo domy do skal. A nejsou to žádné jeskyně! Představte si prostorné byty s několika pokoji, kuchyní, Wi-Fi a klimatizací — kterou vlastně ani nepotřebujete, protože pod zemí je celý rok příjemných +23 °C.

Najdete tu gotické kostely, bary i umělecké galerie. A když vystoupíte na povrch? Ocitnete se na Marsu. Červeno-oranžová poušť, hromady vytěžené horniny a ticho, které až zvoní v uších.

Zdejší lidé těží drahokamy opály — kameny, které se lesknou všemi barvami a mají cenu malého auta. Voda sem proudí potrubím z 25 kilometrů, elektřinu zajišťují solární panely a dieselové generátory. Nejbližší město je vzdálené 850 kilometrů po přímé silnici, která se ztrácí v horkém oparu.

Ale víš co? Místní nemají touhu odejít. Vytvořili si ideální svět tam, kde by jiní považovali život za nemožný.

Plovoucí ostrovy Uros: když se tvůj dům může vydat na cestu

Představ si, že se ráno probudíš a pod nohama se všechno jemně pohupuje. Ne kvůli zemětřesení, ale kvůli vlnám. Vítej u národa Uros!

Ve výšce 3812 metrů nad mořem, na legendárním jezeře Titicaca, plave 60 až 80 ostrovů spletených z rákosu. Žije na nich zhruba 1200 lidí.

Každý ostrov je inženýrský zázrak z rostlin. Vrstva po vrstvě, svazek po svazku, místní obyvatelé splétají svůj domov (a vlastně i „pevninu“) z rákosu totora. Horní vrstvy musejí pravidelně obnovovat, jinak by se ostrov rozmočil a potopil. Při dobré péči taková „nemovitost“ vydrží 25–30 let. A pak je potřeba postavit nový ostrov!

Z totory dělají Uros naprosto všechno — domy, lodě, nábytek. Rákos jedí, krmí jím dobytek a vyrábějí z něj suvenýry pro turisty. Děti chodí do škol, které také plují na podobných platformách. Internet tu funguje díky solárním panelům.

Ráno muži vyrážejí na ryby, přes den vítají davy nadšených turistů a večer sedí u ohně, poslouchají šplouchání vody pod svým domem a usínají za jemného houpání svého malého světa.

Základna Esperanza: kde sousedé nosí fraky a děti si hrají s tučňáky

Myslíš si, že v Antarktidě žijí jen zarostlí vědci v tlustých bundách? Omyl! Na argentinské základně Esperanza se odehrává zcela obyčejný rodinný život.

Ve 43 jasně oranžových domech (barva nebyla zvolena náhodou – aby byly vidět během vánice) žije v zimě 55–66 lidí a v létě až 100, včetně dětí. Ano, dětí! Je tu škola, kostel, skleník s čerstvou zeleninou a dokonce i muzeum.

V zimě tu panuje polární noc, vánice a -30 °C. V létě zase slunce nezapadá a připlouvají turistické lodě. Potraviny se dovážejí jednou ročně velkou lodí, internet funguje nespolehlivě a k nejbližším sousedům je to 60 kilometrů přes led.

Pitcairn: ostrov, kde jsou všichni příbuzní

Chceš na opravdový opuštěný ostrov? Promiň, ale Pitcairn v Polynésii už je obsazen. I když tu žije jen 35 lidí.

Celý příběh zní jako hollywoodský film. Rok 1789, loď Bounty, vzpoura proti kapitánu Blighovi… Pamatuješ film s Melem Gibsonem? Tak tihle vzbouřenci nezmizeli v dálce – našli tento maličký sopečný ostrov 688 kilometrů od nejbližší pevniny a založili tu svou vlastní dynastii.

Dnes jsou všichni obyvatelé – všech 35 – přímými potomky těch vzbouřenců a jejich tahitských manželek. Žijí ve vesnici Adamstown, kde každý zná každého (a jinak to ani nejde). Je tu kostel, malý obchůdek, pošta a dieselový generátor, který dodává elektřinu podle rozvrhu.

Co se dá dělat na konci světa? Chovají včely (místní med patří k nejčistším na světě), loví ryby, pěstují ovoce a vyrábějí poštovní známky, které sběratelé kupují po celém světě.

Pošta připlouvá několikrát ročně z Nového Zélandu. A nejzajímavější? Hledají nové obyvatele! Ale zájemců o život na ostrově, odkud je to několik dní lodí k nejbližšímu supermarketu, není mnoho.

Supai: vesnice na dně kaňonu

V USA, zemi dálnic a expresního doručení, je místo, kam silnice nikdy nedorazily. Vesnice Supai je tak hluboko v Grand Canyonu, že se tam dá dostat jen pěšky, na mulovi nebo vrtulníkem.

208 členů kmene Havasupai tu žije už více než tisíc let. Mají tu všechno potřebné – obchod, školu, kostel, hotel a dokonce poštu. Ale ta pošta je jedinečná. Supai je totiž jediné místo v USA, kam se pošta stále doručuje pomocí mul!

Každé ráno karavana mul schází 13kilometrovou stezku s poštou, jídlem a dalšími zásobami. A turisté sem míří kvůli nádherným tyrkysovým vodopádům, které vypadají jako z pohádky.

V létě tu bývá i 40 °C, v zimě hrozí záplavy, internet funguje díky solárním panelům. Ale Havasupai nikam neodcházejí. Pěstují kukuřici, pracují jako průvodci a tyto červené skály považují za svůj jediný domov.

La Rinconada: město v oblacích, kde se těžko dýchá

Představ si město ve výšce pěti kilometrů. Tam, kde letadla teprve začínají klesat, kde každý nádech je boj a voda v hrnku okamžitě zamrzne. Přesto tu žije 50–70 tisíc lidí!

La Rinconada (Peru) je nejvýše položené město na světě. Není tu kanalizace, vodovod ani topení. Kyslíku je dvakrát méně než u moře. Většina lidí trpí horskou nemocí. Bydlí v chatrčích, jedí skromně, neustále mrznou.

A přesto sem proudí davy lidí. Proč? Kvůli zlatu.

V místních dolech platí šílený systém zvaný „cachorreo“: měsíc pracuješ zdarma a 31. den si můžeš odnést tolik zlatonosné rudy, kolik uneseš. Co z ní vytěžíš, je tvoje. Je to loterie, kde vsázíš měsíc dřiny v řídkém vzduchu.

Někdo najde zlato za tisíce dolarů. Jiný odchází s prázdnou. Ale naděje na rychlé bohatství sem táhne lidi z celé Jižní Ameriky. Fungují tu školy, obchody, jezdí tu auta. Život tu vře – i tam, kde by žádný člověk neměl žít.

Aogashima: domov v kráteru sopky

A nakonec místo, které překoná všechny tvoje obavy. Japonský ostrov Aogashima je sopka uvnitř sopky. A žije tu 170 lidí.

Ostrov vypadá jako scéna z filmu o dinosaurech – strmé útesy, zelené svahy a uprostřed kouřící kráter. Dostaneš se sem jen lodí nebo vrtulníkem – a to jen když přeje počasí.

V roce 1785 se sopka probudila a polovina obyvatel zahynula. Ostrov byl pak 50 let opuštěný. Ale lidé se vrátili! Dnes tu žijí v kráteru, využívají sopečné teplo k vaření, vytápění i k horkým koupelím.

Loví ryby, chovají kozy, pálí samohonku ze sladkých brambor. Na celém ostrově není jediný semafor, auta téměř nejezdí a v noci je obloha tak plná hvězd, že z té krásy mrazí.

Elektřinu dodávají generátory a solární panely, vodu sbírají z dešťů, potraviny přivážejí lodě. A ve zdejší škole se učí jen pár dětí – pro které je život v kráteru sopky naprosto normální.

Které z těchto míst tě nejvíc zaujalo? A hlavně – dokázal bys tam žít?