Článek
Dlouze jsem přemýšlel, který námět pro svůj vstup na blogovací platformu Medium cz zvolím. Zvažoval jsem průběh ruské agrese proti Ukrajině, zveřejnění již zpracovaného rozboru šesti politických absurdit minulého roku a asi osmatřicet dalších postřehů, o nichž by se dalo hovořit. Nakonec jsem se rozhodl začít od samého jádra bytí jakéhokoliv tvora, protože za středobod jeho existence považuji individuální svobodu. Respektive míru svobody, nutnou k dosažení pocitu suverenity, jedinečnosti a štěstí. Tyto atributy tvoří, dle mého názoru, základní předpoklady jakéhokoliv úspěchu. Proto bych začal u základních principů tohoto sice zásadního, ale současně relativního pojmu.
Jeden výraz, různé formy, diametrálně odlišná vnímání. Co s tím? Nás samozřejmě zajímá především svoboda lidská, protože člověk, stojící na vrcholu vývojového řetězce, ovlivňuje rozhodující mírou svobodu zvířat. Vztah člověka ke zvířatům je jednak podmíněn mírou svobody samého člověka, jednak se jedná o téma tak obsáhlé, že si zaslouží samostatný rozbor. Budu tedy mluvit o svobodě lidské a začnu u základního členění. Nejprve podle aplikačních forem, následně o tom, jak lidé různé formy svobody vnímají.
Leninova definice pro tento jev údajně zní: „Svoboda je poznaná nutnost.“ Dovedete si někdo představit, co to může v praxi znamenat? Stačí, když si jen uvědomíte, že člověk stojící na hořící hranici dojde k závěru, že věc je definitivní, tudíž si nemůže nijak pomoct a tím se osvobodí. Ruku na srdce, větší hloupost snad nemůže už nikdo na světě vyslovit.
Druhá definice zní: „Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka.“ Tato definice je v první řadě velice vágní, a pokud bychom se chtěli podle ní řídit, tak jedině za předpokladu, že přesně vymezíme hranice osobní svobody různých subjektů. Nemůžeme srovnávat prostor svobody miliardáře, nebo ministra, s prostorem svobody bezdomovce, případně nízko kvalifikovaného člověka, jenž pracuje za minimální mzdu. Tedy srovnávat můžeme, protože ten miliardář může být celoživotně zavřený ve zlaté kleci, kdežto bezdomovec nemá téměř žádná omezení volného pohybu, jak mechanického, tak duševního. Jedinou překážkou v naplnění svobody je pro něho pouze jeho vlastní postoj k životu.
Další variantou Svobody je situace podle představ anarchistů, to znamená svoboda absolutní, kdy si každý může dělat, co chce, bez ohledu na dopady jeho skutků. Na první pohled je zřejmé, že tímto způsobem koncipovat prostor svobody v jakékoliv společnosti není dost dobře možné, protože by to velmi rychle vedlo k zániku současného světa. Jaké máme další možnosti?
Z náboženského hlediska je sice individuální svoboda teoreticky možná, ale prakticky je vyloučena už proto, že základním předpokladem existence člověka je víra v Boha. V tom případě si musíme položit otázku, co s těmi, kteří v Boha z nějakého důvodu nevěří? Jedině zapudit, nebo zlikvidovat. Ale i ti, kdo věří, nemají vyhráno, protože podle učení všech monoteistických církví, osvobození přijde až na věčnosti, tudíž po ukončení reálného žití. Za života má totiž každý člověk nad sebou nějakého vládce podle hesla: „Dej císaři, co jest císařovo, dej bohu, co boží jest, dobře se ti povede.“ Z citovaného jasně vyplývá, že skutečná svoboda člověka může nastat jedině po smrti, a to ne hned, ale podle toho, zda se v průběhu života choval mravně. Pokud ano, jde jeho nesmrtelná duše nejprve do očistce. Na vysvětlenou uvádím, že Duší se nazývá jakási imaginární podstata člověka, kterou se člověk liší od ostatního tvorstva a jejímž prostřednictvím je mu umožněno dosáhnout blaženosti, tudíž absolutní svobody. Nečisté fyzické tělo skončí definitivně v hrobě, nebo v krematoriu. V očistci se musí duše kát ze svých skutečných i domnělých hříchů a teprve potom se dostane do nebe, ale i tam má nad sebou nějakého archanděla, nebo svatého Petra, případně věrozvěsta a nad celou tou hierarchickou konstrukcí ční neomylná autorita, Bůh! Ti všichni budou rozhodovat o míře svobody, která bude nesmrtelnému pozůstatku člověka poskytnuta. Duši nemravného člověka pak čeká pouze peklo a věčné zatracení. Otázkou rovněž je, kdo bude míru nemravnosti posuzovat. Jestli to tak je, nevím, ale učili jsme se to ve druhé třídě v náboženství.
Jako další a doufám, že poslední, se mi jeví ještě jedna varianta. Není sice úplně původní, ale zásadním způsobem rozvíjí variantu náboženskou. Jedná se o ideologii, kterou vymyslel geniální filozof Karel Marx. Další geniální vykukové a mafiáni všeho druhu ji využívají víc než sto let k pokusům o ovládnutí světa. Na světě se průběžně opakuje situace, že geniální myslitel, jenž sám ani nezašlápne brouka, vytvoří ideu, při jejíž realizaci dojde zpravidla k vraždírně hektických rozměrů. To nastane vždycky, když zvrhlá myšlenka vyjde ze salonních žvaníren a chopí se jí lůza. Podotýkám, že pojem lůza nevnímám tak, že se jedná výhradně o chudé, případně zbídačené vrstvy toho, kterého národa, ale chápu ho i jako absenci morálky člověka z kterékoliv vrstvy. Intenzita zvrácených projevů lůzy se pak odvíjí jednak z množství srocených primitivů (viz fotbal, hokej), jednak podle dosahu působení těch chytrých, vzdělaných a mocných, ale s nedostatkem morálky. Ti hromadné projevy první skupiny lůzy vyvolávají a skrytě podporují. Z řečeného mi vyplývá jediný závěr. Nadání, vzdělání, ani společenské pozice negarantují automaticky morálku. Toto tvrzení lze doložit skutečností, že procento zločinců je napříč společenskými vrstvami přibližně stejné. Přitom je nutno vzít v úvahu, že čím vlivnější pozici zločinec zastává, tím obtížnější je cesta k jeho dopadení a potrestání.
Na závěr tohoto odstavce musím zmínit ještě jeden problém. Na nebi neslibují svobodu, ale věčnou blaženost. Blažený může být i sameček kudlanky nábožné při pohlavním aktu, když ho požírá jeho družka. Zde je na místě upozornit na paralelu s chováním klienta sado maso salonu. Stejně tak komunisté neslibují svobodu, a dokonce ani blaženost, jen materiální blahobyt. Ten ale jen v případě, když se podaří komunistickou společnost vybudovat, přičemž definitivní termín není znám. Může to také být věčný očistec neboli převýchovný lágr, v podobě přídělového systému, spojený s vymýváním mozků.
Jak jsme si v této stati řekli, svoboda může mít řadu variant, z nichž většina nějak souvisí s jiným pojmem a tím je víra. Na rozdíl od svobody, kterou si musíme zpravidla vybojovat a pak zabezpečit proti uchvatitelům všeho druhu, je víra osobní, tak říkajíc soukromou věcí člověka. Věřit můžeš a nemusíš. Zde jsme opět u náboženství. Pokud mě paměť neklame, všechna náboženství, vyznávající jednoho Boha, vznikla poté, když všechny formy pohanství ztroskotaly. Proč k tomuto neodvratnému procesu vždycky došlo? Protože pohanství většinou jen reagovalo a vysvětlovalo přírodní jevy, ale jednotlivci nevnucovalo žádný systém ani řád. Proto také pohanská seskupení nikdy nevytvořila stát s vertikálním systémem řízení a prohrála s monoteisty každou válku. Tento stav připomíná i současná konstrukce Evropské Unie. To říkám s plnou odpovědností jako vyhraněný eorohujer. Teprve kapitalismus přinesl humanismus, jenž dnes určuje způsob chování lidí v demokratických státech až do nejvyšších řídících pater lidského společenství. Paradox spočívá v tom, že tyto státy si udržely formy a tradice států křesťanských, přestože drtivá většina občanů v Boha nevěří. Zjednodušeně lze říct, že víru nahradila spotřeba čehokoliv. Připomíná to svým cynismem Římskou říši v poslední fázi před jejím rozpadem, vyjádřený citátem: „Chléb a hry!“ V tomto místě nám přibyl další fenomén, zvaný víra. V pojednání o svobodě není prostor pro pitvání dalšího pojmu, ale jeden poznatek si dovolím prohlásit za axiom: „Bez víry není možno dosáhnout individuální lidské svobody.“ Podotýkám, že v žádném případě nemám na mysli víru v pojetí ryze náboženském, i když se v otázce víry bez duchovního rozměru neobejdeme, nebo, nedej bože, komunistickém.
V předchozím odstavci jsem probral definice svobody, v následujícím, chci ještě zaměřit na různé formy a projevy svobody, která se, jako všechno, může vyskytovat i v absurdních podobách. Svoboda je pojem velmi relativní a také navýsost individuální. Když použiji ohavný anglicismus, je to o pocitu každého jednoho člověka! Jestli se Mňačkův konfident, v povídce ‚Smrt si říká Engelchen‘, cítil svoboden, když si nechal od gestapáků vymlátit všechny zuby, aby měl pro partyzány nevyvratitelný důkaz, že nezradil, nevím. Pro člověka bez filozofického vzdělání, jako jsem já, je obecně platný význam tohoto pojmu téměř neuchopitelný. Co však vím určitě, je skutečnost, že v představách většiny lidí souvisí svoboda s pojmem navýsost pragmatickým a tím je blahobyt. Samozřejmě existují ještě jiné pojmy, které význam slova svoboda značně relativizují, a to až do absurdní podoby, kdy lidé o svobodu usilující vyžadují opatření, jež právě individuální svobodu omezují, nebo úplně likvidují. Vždyť lidé, zvonící v devětaosmdesátém na náměstích klíči, si také představovali pod pojmem svoboda spíše vysoké platy a plné obchody jako v Rakousku a Německu, případně možnost cestování na západ než volný pracovní trh, nebo likvidaci rodinných přídavků, případně rekreací ROH. Blahobyt je však také relativní. Podle mých životních poznatků spočívá u většiny lidí pocit svobody a štětí právě v dosažení vyšší materiální úrovně, než jakou mají nejbližší sousedé.
Dosud jsem probral různé varianty svobody a její projevy. Z tohoto spektra zůstala jedna svébytná oblast, která se od ostatních tak výrazně liší, že si zasluhuje samostatné uvedení. Zatímco u všech předchozích forem usilování o svobodu se v touze po skutečné nezávislosti mísí, více, či méně, svoboda s blahobytem, u této formy se výhradně jedná o uhájení elementární lidské důstojnosti. Hlavně tomu tak bylo v minulosti, na niž lidé naší generace už jen nostalgicky vzpomínají. Jaké poměry vládnou v armádě dnes nevím, ale velké iluze bych si nedělal, protože sociologické a psychologické zákonitosti vládnou v každé době, byť mohou mít různé formy.
Fenomén šikany a drilu, podporovaný psychickými úchylkami jednotlivých aktérů, se objevuje především v situacích, do nichž je myslící tvor – člověk, vmanipulován proti své vůli a nucen bezpodmínečně se podřídit diktátu. Takovou formu totální nesvobody představovala v minulosti základní vojenská služba. Zde se, zpravidla naivní mladý muž, protože holky na vojnu nemusely, stal pod falešnou chimérou hrdého obránce socialistického tábora, zařazen na úroveň otroka, nebo možná nevolníka, abych nebyl tak přísný. Tento tvor, zbavený téměř všech práv, byl dva roky vystaven násilné manipulaci a šikaně jak oficiální, založené ve vojenském řádu, tak skryté, tak říkajíc tradiční, nebo též folklorní. Ta druhá byla sice oficiálně zakázána, ale potají masívně využívána k ovládnutí prostých vojáků velitelským sborem na všech úrovních.
Na shledanou za týden!
