Článek
Málokterá houba měla tak spletitý životopis jako žampion mandlový. Během jednoho století vystřídala tři kontinenty, nejméně tři latinská jména a několik obchodních přezdívek. Vědci se dokonce desítky let přeli, jak se vlastně jmenuje.
Americký začátek
Příběh začíná v USA. V roce 1893 popsal americký botanik Charles Horton Peck houbu, kterou nazval Agaricus subrufescens. Na konci 19. století se ve východní části Spojených států dokonce pěstovala jako jedlá houba. Pak ale zájem opadl a na houbu se na desítky let zapomnělo.
Je to blízký příbuzný běžného žampionu, který známe ze supermarketu. Od něj se ale liší výraznou vůní. Při rozlomení nebo usušení voní nasládle po mandlích, což má na svědomí mimo jiné benzaldehyd, stejná látka, která dává vůni mandlím a marcipánu.
Houba z Piedade
Druhá kapitola se odehrává v Brazílii. V okolí městečka Piedade ve státě São Paulo rostla houba, které místní říkali „cogumelo do sol“ (sluneční houba) nebo „cogumelo de Deus“ (boží houba). V 60. letech se o oblast začali zajímat badatelé, protože tamní obyvatelé se podle tehdejších zpráv dožívali vysokého věku. Jak to s tímto příběhem bylo doopravdy, dnes těžko posoudit. Spojitost s houbou je spíš legendou než vědecky prokázaným faktem.
Brazilská houba byla nejprve určena jako Agaricus blazei, druh popsaný na Floridě. Pod tímto jménem se rozšířila po světě a pod ním ji zná většina lidí dodnes.
Japonská kariéra
Vzorky z Brazílie se v 60. letech dostaly do Japonska. Tamní vědci a pěstitelé se jí ujali s nadšením. Dostala jméno himematsutake, což volně znamená „princeznino matsutake“ – odkaz na nejcennější japonskou houbu. Japonci postupně zvládli její pěstování, začali ji studovat v laboratořích a houba se stala jedním z nejoblíbenějších japonských houbových doplňků.
Zajímavé je, že ji Japonci pěstují spíš jako surovinu než jako zeleninu. Velká část produkce se suší a zpracovává do čajů a extraktů. Pěstuje se dnes i v Brazílii, Číně a dalších zemích, často na kompostu podobném tomu, na kterém rostou běžné žampiony. Na rozdíl od nich ale k tvorbě plodnic potřebuje vyšší teploty, takže se mu daří hlavně v teplejších oblastech nebo ve vytápěných pěstírnách.
Spor o jméno
Mezitím mykologové zjistili, že brazilská houba asi není floridský Agaricus blazei. V roce 2002 pro ni navrhli jméno Agaricus brasiliensis, jenže to už nesl jiný druh. Spor rozsekl až americký mykolog Richard Kerrigan, který v roce 2005 genetickými testy ukázal, že brazilské, evropské i severoamerické houby patří k jednomu druhu. Protože nejstarší je Peckovo jméno, platí dnes oficiálně Agaricus subrufescens.
Co o ní víme
Žampion mandlový patří k nejvíce zkoumaným houbám. Vědci se zajímají hlavně o jeho polysacharidy a jejich vliv na imunitní buňky, převážně v laboratoři a na zvířatech. Výsledky jsou zajímavé, ale nejde o důkazy, ze kterých by se dalo vyvozovat lékařské doporučení.
V kuchyni je to prostě výborný žampion s marcipánovou vůní. Hodí se do omáček, rizota i jen tak na pánev. A má za sebou cestu, jakou by mu mohl závidět leckterý cestovatel.
Zdroje:
- Agaricus subrufescens – Wikipedia (en): https://en.wikipedia.org/wiki/Agaricus_blazei
- Kerrigan (2005): Agaricus subrufescens, a cultivated edible and medicinal mushroom, and its synonyms – Mycologia (PubMed): https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/16389952/
- Firenzuoli et al. (2008): The Medicinal Mushroom Agaricus blazei Murrill: Review of Literature and Pharmaco-Toxicological Problems – eCAM (PMC): https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2249742/
- Stijve, Amazonas et al.: Flavour and Taste Components of Agaricus blazei – Embrapa: https://www.alice.cnptia.embrapa.br/alice/bitstream/doc/309660/1/2002-AMAZONAS-Flavour-and-taste-components.pdf
- Agaricus subrufescens – California Fungi (MykoWeb): https://mykoweb.com/CAF/species/Agaricus_subrufescens.html
- Llarena-Hernández et al. (2013): Optimization of the cultivation conditions for mushroom production with European wild strains of Agaricus subrufescens – J. Sci. Food Agric.: https://zendy.io/title/10.1002/jsfa.6200





