Článek
Sklárna Tasice, nacházející se na pomezí kraje Vysočina a Středočeského kraje, založená v roce 1796, je historickou sklárnou vzniklou ještě v období tzv. lesních skláren. Na těchto sklárnách v minulosti působila velká řada sklářů a sklářských rodů, kteří na naše území přišli z německy mluvících oblastí Evropy. Byli to například Adlerové, Eisnerové, Koppové, Kislingerové a další. I díky zániku mnoha lesních skláren si mnohá z těchto příjmení již většina lidí nespojuje se sklářstvím a nebýt historiků zabývajících se kořeny současného sklářstí v České republice, nevěděli bychom o nich prakticky nic nebo jen velmi málo. Jedním z takových, na které ještě zcela nepadl prach zapomnění, je příjmení Rückl. A právě Rücklové se výrazně zapsali také do historie tasické sklárny. V následujícím textu se zmíním o těch nejvýznamnějších sklářích z rodu Rücklů.
Sklářský rod Rücklů přišel do Čech na přelomu 17. a 18. století. Různé zdroje uvádějí, že původní tvar příjmení je Rickli a že Rücklové přišli z pomezí švýcarských a italských Alp nejprve na Šumavu. První záznam o přítomnosti Rücklů na sklárnách na území dnešních Čech, Moravy a Slezska, je ze šumavské sklárny Zlatá Studna, kde měl v roce 1704 působit Sebastian Rückl.
Jeho osoba se ocitá na počátku více než 300 leté historie působení Rücklů na sklárnách na našem území. Jeho potomkem byl Johann (neboli Jan) Rückl (1700-1764), u nějž již sice neznáme místo narození, ale zato máme veřejně dostupné údaje o jeho dětech a dalším větvení jeho rodokmenu. Johann Rückl měl se ženou Dorotou přinejmenším 6 dětí. Dvěma z nich byli Joseph (neboli Josef) Rückl (1737 - 1796) a Petrus (neboli Petr) Rückl (1739 - 1804). Zatímco Josef se narodil na sklářské huti Stará Chraňbože (což je místo asi 10 km vzdušnou čarou od Tasic v dnešním okrese Kutná Hora), Petr o 2 roky později na sklářské huti Choratice nacházející se nedaleko města Sázava a údolí stejnojmenné řeky. Místa narození obou sourozenců jsou každopádně jedním z prvních písemných dokladů určujících období, kdy se Rücklové z pohraničních hvozdů Šumavy přesunuli dále do českého a moravského vnitrozemí. Někdy mezi roky 1737 a 1739 se rodina Johanna Rückla přestěhovala z Chraňbože do Choratic. A proč jsme výše zmínili právě jen oba tyto sourozence? Protože oba v dospělosti založili rodiny a oba stojí na počátku dvou historicky nejvýznamnějších a nejúspěšnějších rodových větví Rücklů.
Petr Rückl si vzal za ženu Annu, rozenou Popelářovou, a měli spolu čtyři děti. Jedním z nich byl Josef Rückl (1783 - ?), který se narodil na huti v Herálci pod Žákovou Horou (okres Žďár n. S.). Josef se v srpnu 1808 oženil na Staré huti u Čestína (okres Kutná Hora) s Annou Malou a z jejich svazku také vzešly děti. 📷
Tím prvním a nejstarším byl syn Jan Rückl (1809 - 1885). Tento Jan Rückl byl pravnukem výše uvedeného Johanna Rückla a v roce 1846 stal podnájemcem sklářské huti v Ostrově u Bohdanče (okres Kutná Hora, tehdy Cyranův Wostrov), což je místo vzdálené asi 5 km od Tasic. Nájemcem této huti byla firma Lazar Pick a synové, která v té době měla shodou okolností v nájmu i sklářskou huť v Tasicích, jejímž podnájemcem a skelmistrem byl v té době jistý Ignác Rückl. K jeho osobě a původu se ale v našem textu dostaneme podrobně později. V roce 1854 se skelmistr Jan Rückl stal samostatným nájemcem ostrovské huti a stojí na počátku úspěšné éry rücklovské dynastie. Sám Jan Rückl založil v roce v roce 1866 další sklářskou huť v Železných Horách, konkrétně v obci Horní Bradlo (okres Chrudim). Huť vedl Janův syn František Rückl (1834 - 1892). Další z dětí Jana Rückla, Antonín Rückl (* 1840 Cyranův Wostrov - † 1930 Nižbor), založil v roce 1875 sklárnu Včelnička nedaleko Kamenice nad Lipou (okres Pelhřimov), v roce 1893 vybudoval sklárnu ve Skalici (okres Česká Lípa) a konečně v roce 1903 založil sklárnu Nižbor (okres Beroun). Ta je jako jediná z výše uvedených skláren dodnes v provozu a i v současnosti nese jméno Rückl, a přestože již není majetkem rodiny Rücklů, potomci rodiny Rücklů v ní stále pracují i ve 21. století.📷📷
Vraťme se ale nazpět do první poloviny 18. století. Josef Rückl (1737 - 1796), syn Johanna (1700 - 1764) a bratr Petra (1739 - 1804), se v lednu 1794 oženil ve Vortové (okres Žďár n. S., vsi nedaleko herálecké huti) s Mariannou Koppovou. Manželka pocházející z dalšího starobylého sklářského rodu Koppů mu postupně porodila několik dětí a jedním z nich byl Adalbert (česky Vojtěch) Rückl (1773 - 1817). Také Josef Rückl věren sklářské tradici vandroval po českých sklárnách, a tak se malý Adalbert narodil na podblanické sklářské huti Slavětín (okres Benešov). Adalbert Rückl se v dospělosti stal šmelcířem, tedy tavičem skla, a také on putoval po sklárnách, o čemž svědčí místa narození jeho dětí. V roce 1797 se oženil ve Slavětíně s Josefou Kislingerovou a na této sklárně se jim postupně narodily tři děti - Antonín (1798), Václav (1800) a Ignác (1802). Poté se ale vydal se svou rodinu na cestu a zakotvil na několik let ve sklárně Loukov nacházející se na úpatí vrchu Melechova asi 10 km od středověkého města Ledeč nad Sázavou (okres Havlíčkův Brod). Pod Melechovem se Adalbertovi a Josefě narodili děti Jan (1804), Josef (1806), Anna (1808), Josefa (1810), František (1812), Alois (1813) a Marie (1815). Nejmladší Maruška bohužel zemřela velmi brzy - přesně 28. února 1817. Její otec Adalbert ji ale přežil jen o necelé 3 měsíce, a když v květnu 1817 Loukovské huti ve svých 41 letech umírá, zanechává početnou rodinu bez živitele. I jednoho z jeho synů, tehdy teprve patnáctiletého Ignáce Rückla (1802 - 1866), tak nečekaly lehké životní roky. Možná ale právě brzká ztráta otce jej zocelila, aby se pak v životě stal pracovitým a úspěšným. Někdy mezi roky 1817 až 1826 přichází Ignác Rückl na huť v Janově u Starého Hobzí nedaleko města Slavonice (okres Jindřichův Hradec), protože víme, že v červenci 1826 se tam oženil s Annou Plešingerovou (rodným příjmením Pleschingerovou), která se stejně jako Ignác narodila v Loukovské huti. V době svatby byl Ignác šalířem, tedy topičem sklářských pecí. Také Ignác stejně jako jeho předkové nejprve putoval českou krajinou mezi sklárnami. V Janově se jemu a Anně narodil syn Jan (1827). Někdy mezi roky 1827 až 1829 se ale přesouvá zpět na území dnešního okresu Havlíčkův Brod. Nejprve se snad nakrátko vrátil do Loukova, neboť víme, že se mu tam narodil druhý syn Václav (1829). Poté pravděpodobně působil na sklárně nedaleko Pavlova u Ledče nad Sázavou nazývané Svatojánská huť, neboť se mu tam narodili synové Antonín (1831), Josef (1833) a Ignác (1835). Další dcera Marie (1837), syn Josef Ignác (1839) a dcera Alžběta (1841) se ale narodili zase na jiné huti. Ta se nacházela asi 10 km od města Zbiroh (okres Rokycany) a nazývala se skelná huť pod Lhotkou nebo také sklárna v Terešovském údolí (původně německy Theresienthal). Podle dobových záznamů v matrikách měl být Ignác „spoludržitelem skleněné fabriki“, tedy zřejmě jedním z nájemců nebo podnájemcem. To svědčí i tom, že se mu zřejmě ekonomicky dařilo a měl určitý kapitál, díky kterému se mohl do takové pozice dostat. V Poberouní ale s rodinou zase dlouho nepobyl.
Nejpozději na začátku roku 1845 se objevuje zase na Vysočině, a to ve sklárně Tasice. Tu měla od konce roku 1844 v nájmu firma Lazar Pick a synové (viz výše informace o nájmu sklárny Ostrov u Bohdanče) a Ignác se stal skelmistrem tasické sklárny. V této pozici ale nechtěl být navždy a mířil výše. V roce 1851 se stal spolunájemcem hutě, v roce 1857 podnájemcem a v roce 1860 se stal konečně přímo nájemcem sklárny Tasice. Ve svých téměř 60 letech měl poprvé svoji vlastní huť v nájmu. Pro úplnost dodejme, že v Tasicích se Ignácově ženě Anně narodily ještě čtyři další děti - Antonín (1845), Karel (1847), Alžběta (1851) a Hynek (185?). O Ignáci Rücklovi se v rodině sklářů Koppů tradovalo, že měl 7 synů a jeho rodina tak mohla obsadit celou pec. Podle matričních záznamů jich minimálně sedm skutečně měl, a teoreticky se tak někdy po roce 1860 mohli všichni sejít všichni v Tasicích na verštatu okolo pece.
Jaké byly další osudy rodiny Rücklů v Tasicích? No samostatné začátky nebyly lehké, neboť jak uvádí autor Jiří Adler ve své stati 180 let sklárny v Tasicích (1975), finanční stav hutě nebyl v padesátých letech 19. století za skelmistra Ignáce Rückla valný a byl pravděpodobně ovlivněn tehdy panující krizí ve sklářství. Navíc měl Ignác od Picků převzít huť v opotřebovaném stavu. Nicméně od roku 1860, kdy už Rückl provozoval huť samostatně, se mělo huti dařit podstatně lépe, a i proto byl v roce 1866 vrchností v Ledči nájem prodloužen Rücklům i pro další období. V září 1866 však Ignác Rückl umírá a vedení sklárny přebírá jeho šestadvacetiletý syn Josef Ignác Rückl. S ním vrchnost podepsala nájemní smlouvu i na další období, od roku 1872 do roku 1878. Bohužel tasické Rückly stihla další smrtelná rána, skelmistr Josef Rückl v listopadu 1876 umírá, jen 2 dny po svých 37. narozeninách. Zůstala po něm vdova Antonie Rücklová (za svobodna Paulová), dcera Františka Paula, účetního sklárny Tasice, a k tomu 9 dětí ve věku od 8 měsíců do 15 let. A desáté dítě bylo na cestě, malá Josefa Jiřina se měla narodit už v lednu 1877… Bylo velkým otazníkem, zda Rücklové huť budou moci dále provozovat. Dle nájemní smlouvy vstoupila automaticky jako spolunájemnice vdova Antonie Rücklová (1841 - ?) a vedla huť sama, zřejmě za vydatné pomoci svého otce a účetního sklárny. V roce 1878 s ní vrchnost uzavírá novou nájemní smlouvu do roku 1884 především na základě dobrých hospodářských výsledků v předchozím období. Další nájemní období však nebylo pro Antonii tak finančně úspěšné jako to předchozí. Správa ledečského velkostatku zvažovala, že s Rückly další nájemní smlouvu neuzavře a hledala i jiné zájemce. Nakonec ale velkostatek uzavřel smlouvu s Ignácem Rücklem (1862), teprve dvaadvacetiletým synem Josefa a Antonie Rücklových. Ten si k podnikání přibral jako společníka Josefa Knížka. Ten si ale v roce 1891 odešel vybudovat vlastní huť do Oldřichova u Teplic v severních Čechách a mladý Ignác Rückl pokračoval ve vedení hutě sám. Na konci dalšího nájemního období v roce 1897 provedl Ignác Rückl zásadní technologickou inovaci tasické hutě. Byly vybudovány Siemensovy šachtové generátory, postavena nová pec na generátorový plyn podle patentu Siemens-Siebert a byl postaven vysoký tovární komín. Ignác Rückl byl provozovatelem sklárny Tasice i po další dvě nájemní období až do roku 1915. Před začátkem první světové války byla v huti nově postavena tavicí pec, nicméně 8. srpna 1914 byl zastaven provoz a výroba. Rodina Rücklova na sklárně zůstala i po vypršení nájemní smlouvy po 31. 12. 2015. Ignác Rückl obhospodařoval pole a pozemky patřící ke sklárně, vlastní huť ale neudržoval. V červnu 1918 předal huť ledečskému velkostatku a v červenci 1918 se odstěhoval do své vily v Uhlířských Janovicích. Ignác měl ještě jednu příležitost vrátit se do Tasic. Někdy v roce 1920 jej nová majitelka sklárny Milada Nesslová požádala, zda by jí nepomohl s odborným vedením hutní výroby, ale Ignác Rückl nabídku odmítl. Poslední zpráva o posledním Rücklovi, který kdy skelmistroval v Tasicích, je bohužel tragická. Ignác Rückl spáchal v roce 1920 sebevraždu ve své vile v Uhlířských Janovicích. Důvody tohoto zoufalého kroku nejsou veřejně známy, dá se jen konstatovat, že jeho tragickou smrtí definitivně skončila éra sklářů Rücklů v Tasicích. Osudy dalších sourozenců Ignáce Rückla nejsou známy, nicméně z matričních zápisů je zřejmé, že jeho bratři Bohuslav a Albrecht měli i syny a tak je velmi pravděpodobné, že potomci prvního tasického skelmistra Ignáce Rückla určitě žijí i v současnosti.
V textu výše jsme sledovali osudy Ignáce Rückla narozeného roku 1802 a jeho potomků ve sklárně Tasicích. Nezmínili jsme se ovšem o osudech této větve Rücklů v jiných sklárnách. Ignácův druhorozený syn Jan Rückl (1827) byl na začátku další úspěšné rücklovské rodové větvě. V roce 1845 byl ještě s otcem v Tasicích, ale posléze se vydal doslova na vandr. To dokazuje jeho Wandrovnická knížka, kterou vydal vrchnostenský úřad na hradě v Ledči nad Sázavou v srpnu 1845 a kterou se podařilo získat panu Antonínu Koppovi, pravnuku Jana Rückla, při přípravě knihy o sklářském rodu Koppů. Do konce roku 1845 pracoval jinoch Jan na sklárnách v Brně, Oloumouci a Praze. Začátkem roku 1846 pobýval krátce u rodičů v Tasicích a pak se vydal do daleké ciziny, pracoval v Rakousku (Schwatz) a Slovinsku (Celje). V roce 1847 se vrátil do Čech, ale v Tasicích se dlouho neohřál. Putoval na sklárnu v Loukouvě, ano, na huť, kde před více než 30 lety pobýval a nakonec i zemřel jeho děd Adalbert Rückl a kde začala cesta k samostatnosti jeho otce Ignáce Rückla. V Loukově se mu zřejmě zalíbilo a dařilo, a to i proto, že nedaleko odtud potkal svou budoucí ženu. Asi 10 km loukovské huti se nachází na jiném kopci gotický hrad Lipnice a pod ním malé městečko, které ve světě proslavil především spisovatel Jaroslav Hašek, který zde napsal své nejznámější dílo, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a v roce 1923 zde i zemřel. Mladý Jan Rückl se v Lipnici seznámil s Annou Novákovou (1832), dcerou lipnického hospodáře a hostinského Jana Nováka, a v říjnu 1853 se s ní pod lipnickým hradem i oženil. Od svého otce, tasického skelmistra Ignáce Rückla, dostal Jan 4000 zlatých ve stříbře. Nevěstě pak Ignác vysázel 2000 zlatých ve stříbře. Zmíněné 4000 neměl ale Jan použít na rodinné výdaje, nýbrž na za úhradu nájmu za sklářskou huť Preitenstein na tři roky a další výdaje spojené s provozem sklárny, zejména nákup dřeva. Na sklárně Preitenstein nacházející se nedaleko dnešní obce Plachtín (okres Plzeň-sever) pracoval Jan již od roku 1852 a tam si po svatbě přivedl i svoji nevěstu. Mladý skelmistr se na patřičně činil a huti se dařilo. Dařilo se i jeho rodině, manželka Anna mu postupně porodila 4 děti - Marii Annu (1855), Eduarda (1856), Adolfa (1858) a Růženu (1860). Bohužel v dubnu 1861 Jan Rückl náhle umírá ve věku pouhých 33 let na následky zápalu plic a následně neodborně poskytnuté lékařské péče. Zanechal po sobě devětadvacetiletou vdovu Annu Rücklovou a tři malé děti. V jiných případech by smrt skelmistra většinou znamenala konec rodinného podnikání, ale v případě Rücklů, jak jsme měli možnost výše posoudit v případě Antonie Rücklové v Tasicích, tomu tak nebylo. Anna se stala paní továrníkovou a preitensteinskou huť úspěšně vedla dalších 35 let. V roce 1886 navíc pro svého syna Adofla Rückla vybudovala úplně novou sklárnu v severních Čechách, a to nedaleko nádraží v tehdy téměř výhradně německém Kamenickém Šenově (původně německy Steinschönau, dnes okres Česká Lípa). Jednalo se historicky první sklářskou huť ve městě, neboť do té doby byl Šenov znám především jako sídlo mnoha rafinérií skla. Sklárnu pod názvem „Anna Rückl“ vedl Adolf Rückl a Anna Rücklová vedla nadále huť Preitenstein. O deset let později, v květnu 1896, Anna Rücklová ukončila provoz preitensteinské huti a přestěhovala se do Kamenického Šenova za svým synem na huť, která od roku 1889 nesla jméno „Adolf Rückl“. Adolf Rückl se právě v roce 1889 oženil s Luisou Conrathovou, dcerou místního obchodníka se sklem. Manželům se postupně narodily čtyři dcery - Marie (1891), Marta (1892), Gertrude (1895) a Anna (1900). Rücklovské sklárně v Šenově se dařilo a možná bychom dnes mluvili o její slávě stejně jako o sklárně Rückl v Nižboru. Bohužel osud nebyl k této větvi Rücklů pozitivně nakloněn, pracovitý a energický Adolf Rückl měl zdravotní problémy a když onemocněl tehdy neléčitelnou akutní cukrovkou, nebylo mu jak pomoci. Zemřel v roce 1904 ve věku pouhých 46 let. Zůstala po něm vdova Luisa a dcery ve věku 13, 12, 9 a 4 roky a samozřejmě také úspěšná sklárna. Matka Adolfa, Anna Rücklová, tehdy již dvaasedmdesátiletá, již neměla sílu opět vést rodinný podnik a navíc žila u své dcery v Praze. Luisa Rücklová pověřila vedením výroby vzdáleného příbuzného, jednoho z mnoha Rücklů, Františka Rückla (1865 - 1938), rodáka z preitensteinské sklárny a později autora poměrně známých literárních vzpomínek na život na preitensteinské a kamenickošenovské huti. S vedením sklárny pomáhaly Luise Rücklové i další příbuzní. Kamenickošenovská sklárna byla v provozu i po zahájení 1. světové války. V roce 1915 ovšem umírá v Praze ve věku 83 let její zakladatelka Anna Rücklová a v roce 1917 se výroba ve sklárně zastavila. Po válce byla výroba obnovena a v roce 1919 předala Luisa Rücklová sklárnu svým čtyřem dcerám, přičemž správcem (ředitelem sklárny) se stal Václav Netolický, synovec skelmistrové Anny Rücklové, pocházející rovněž z vysočinské Lipnice nad Sázavou. Luisa Rücklová zemřela v již roce 1932. Sklárna v Šenově patřila dcerám Adofla Rückla a Luisy Rücklové i po zabrání Sudet nacistickým Německem. V roce 1945 byla sklárna znárodněna Československou republikou a poválečné osudy dcer Rücklových nebyly vesměs vůbec veselé a podrobně o nich píše Antonín Kopp ve své knize o historii sklářů Koppů. V roce 1945 tak skončila historie sklářů Rücklů i v Kamenickém Šenově. Rücklovská sklárna v Kamenickém Šenově ovšem stojí dodnes a v současnosti ji vlastní firma Severosklo vyrábějící především speciálních typy skel.📷📷
Vraťme se nyní k počátkům našeho vyprávění o sklářích Rücklech do 19. století. Rodin Rücklů bylo na sklárnách v Čechách tolik, že je z dnešního pohledu obtížné se vyznat v jejich příbuzenských vztazích. A ne všechny se staly nájemci, majiteli skláren nebo dokonce budovali nové sklárny. Tento text měl z cíl tuto oblast pokud možno uceleně zpřehlednit. Protože víme, že výše uvedení Joseph Rückl (1737 - 1796) a Petr Rückl (1739 - 1804) byli bratři, víme, že jejich rodové větve byly vzdáleně příbuzné, i když se samozřejmě postupem času musely příbuzenské vazby a styky příslušníků jejich rodů přirozeně přetrhávat a mizet. Svět byl tehdy jiný, neexistovala automobilová či vlaková doprava a při velkých vzdálenostech mezi sklárnami, které se do konce 19. století většinou nacházely v lesnatých a hůře dostupných oblastech, se dá předpokládat, že si i každý skelmistr Rückl žil především pro tu svou sklárnu a pro její úspěch, pro svoji rodinu a nejbližší příbuzenstvo. Situace se asi změnila hlavně na konci 19. století a na začátku 20. století, kdy se objevila média v podobě velkého množství tištěných novin a dalších periodik, díky nimž se mj. šířilo povědomí o úspěšných podnikatelích nejenom ve sklářství. Nelze si představit, že by Rücklové (Nižbor, Včelnička, Horní Bradlo, Skalice u České Lípy) nevěděli o těch v Tasicích či Preitensteině nebo Kamenickém Šenově. Navíc řada sklářů Rücklů působila na sklárnách v různých dělnických pozicích, Rücklovské rodiny měly vždy hodně dětí a Rücklové se různě mezi sklárnami přesouvali za prací, takže informace se musely šířit i v ústní podání.
V historických písemných pramenech se dochovala jedna výjimečná a cenná stopa, kterak dva Rücklové z různých rodových větví spolupracují. Jiří Adler ve své práci 180 let sklárny v Tasicích popisuje situaci z roku 1850. V listopadu 1850 zamítl Ústav schudlých šlechtičen Marie Terezie jako majitel panství v Ledči nad Sázavou žádost skelmistrů z Tasic a Ostrova, aby nadále mohli platit dřevo podle cen z roku 1849. Oněmi skelmistry byli bezpochyby tasický skelmistr Ignác Rückl (1802 - 1866) a ostrovský skelmistr Jan Rückl (1809 - 1885). Jaký byl jejich příbuzenský vztah? Dědečkem Ignáce Rückla byl Josef Rückl (1737 - 1796), dědečkem Jana Rückla byl Petr Rückl (1739 - 1804). Měli tedy společného pradědečka, Johanna Rückla (1700-1764). Petr Rückl byl podle genealogické terminologie prastrýcem Ignáce Rückla z Tasic, Josef Rückl byl prastrýcem Jana Rückla z Ostrova. Skelmistři Jan z Ostrova a Ignác z Tasic byli v té době oba v podnájmu pod obchodníky s potaší Picky, navíc na sklárnách vzdálených od sebe asi 5 kilometrů.. Oba měli příjmení Rückl a bylo by velkou náhodou, kdyby se aspoň trochu neznali, zvláště i proto, že jejich rodiny musely navštěvovat každou neděli kostel v blízké Bohdanči, pod jejíž farnost patřil jak Ostrov, tak Tasice. Úplnou skutečnost se už asi nikdy nedozvíme.
Krátké povídání o sklářích Rücklech zakončíme zmínkou o Františku Rücklovi (1865 - 1938). Jeho jméno jsme výše zmínili v souvislosti se sklárnami v Preitensteině a Kamenickém Šenově. František Rückl se narodil na huti v Preitensteinu a je příbuzensky spřízněn s tasickými Rückly. František byl nejstarším synem Josef Rückla (* 1842 v Pavlově u Ledče nad Sázavou - † 1906 v Kamenickém Šenově). Dědem tohoto Josefa Rückla byl Adalbert Rückl, tedy byl to Františkův praděd. Adalbert Rückl byl zároveň dědem Jana Rückla, nájemce sklárny v Praitensteinu a tedy pradědem Adolfa Rückla, pozdějšího majitele sklárny v Kamenickém Šenově. Otec Františka Rückla Josef Rückl přišel do Preitensteinu jako desetiletý chlapec společně se svým otcem Josefem Rücklem (1805 - 1877) poté, co sklárnu začal vést jejich příbuzný Jan Rückl (viz výše). František Rückl sice nikdy žádnou sklárnu nevlastnil ani nepostavil, ale je autorem tzv. „Zápisků“, tedy vlastnoručně sepsaných vzpomínek na život na huti v Preitensteině a později v Kamenickém Šenově. Tyto vzpomínky jsou z hlediska historie sklářství v Čechách jedním z mála písemných pramenů o tom, jak to chodilo ve sklářství za starých časů lesních skláren. Samotné „Zápisky“ sice nebyly nikdy literárně vydány, nicméně na konci 40. let 20. století se dostaly do rukou Jaroslava Raimunda Vávry (1902 - 1990), spisovatele a cestovatele, staršího bratra filmového režiséra Otakara Vávry. Vávra Zápisky použil jako podklad pro knihu nazvanou Huťmistr Rückl, dokončenou a vydanou v roce 1951. Jak ale uvádí Antonín Kopp ve své knize o sklářích Koppech, „celá tato práce je jen líbivý smyšlený román o sklářích, hrubě poplatný době svého vzniku, to jest nejtemnějšímu poúnorovému roku 1951.“ Vávra totiž podle Antonína Koppa ve své knize obsah změnil a část původního textu dokonce zlikvidoval a nahradil. Co po Františku Rücklovi rozhodně nezůstává skryto veřejnosti, je jím vyhotovený model sklářské pece (tzv. české pece) používané na staré lesní sklárně v Preitensteinu, jedné z posledních funkčních lesních skláren na našem území. Tento model je možné spatřit vystavený ve Sklářském muzeu v severočeském Novém Boru.
Po roce 1945 a ještě více po roce 1948 se zdálo, že příjmení Rückl z vedení skláren na našem území navždy a definitivně zmizelo. Jenže když měl na začátku roku 1986 na obrazovkách československé televize premiéru nový seriál z pera populárního scénáristy Jaroslava Dietla nazvaný Synové a dcery Jakuba skláře, měli televizní diváci hned v prvním dialogu úvodního dílu seriálu nazvaného Vandrovník možnost slyšet tuto repliku pronášenou bosým a na kost promoklým vandrujícím sklářským tovaryšem ke glosmistru Ignáci (!!!) Krahulíkovi: „Jsem Jakub Cirkl z Kašperskejch Hor. A přišel jsem se zeptat, jestli by tu pro mě nebylo dílo.“ Tato scéna natočená v tasické sklárně, kde Rücklové působili více než 70 let, se podle scénáře odehrává někdy v roce 1899, ale dost dobře se mohla obdobně udát někdy na konci 17. století na sklárně Zlatá Studna. Česky znějící příjmení Cirkl se možná někdy na nějaké české sklárně také mohlo objevit, ale je dnes již známým faktem, že Jaroslav Dietl jej použil jako přesmyčku z německého příjmení Rückl, neboť při psaní scénáře znal do určité míry historii rodu Rücklů. A jakoby tento skrytý „rücklovský“ seriálový hrdina, v mnoha směrech odlišný od seriálových hrdinů z dob socialismu, předznamenal události po roce 1989. Alespoň rodina Rücklů z Nižboru díky dnes již zesnulému Ing. Jiřímu Rücklovi (* 20. 10. 1940 v Praze - † 11. 9. 2017 v Nižboru) přeci jen obnovila rodinnou sklářskou tradici, ve které se v této poberounské sklárně pokračuje dodnes a bude snad pokračovat i v budoucnu.
Použité zdroje:
Antonín Kopp: Skláři Koppové 1656-1968 a sklárna Janštýn od 1827
Jiří Adler: 180 let sklárny v Tasicích
Webové stránky www.ruckl.com
František Milichovský: Rodokmen rodu Rücklů sestavený podle výše uvedených zdrojů a veřejných dostupných dat na www.myheritage.com, www.geni.com.
