Článek
Každý z nás se narodí do světa vymezeného psanými i nepsanými pravidly – rámcem reality, který určuje, co je považováno za přijatelné a nepřijatelné, morální či amorální, normální či nepředstavitelné. Tento rámec se může lišit podle místa a času, ale princip fungování hranic je všude stejný. Nepůsobí přitom represivně; naopak dává světu řád a předvídatelnost.
Už jako děti tento rámec přirozeně testujeme. Zkoušíme, kam až sahají hranice. A úkolem rodičů není dítě „lámat“, ale nastavit pevné, srozumitelné a důsledné hranice s respektem. Zkušenost většiny rodičů je stejná:
nedůslednost, pohodlnost nebo snaha „mít klid“ nevede ke klidu, ale k opaku. Dítě hranice neposune o centimetr – posune je o míli. A jakmile se jednou posunou, návrat zpět je extrémně obtížný.
Tenhle princip většina lidí chápe v oblasti výchovy. Co si ale mnozí odmítají připustit, je skutečnost, že zcela stejný mechanismus funguje ve všech lidských vztazích.
Mezi partnery.
Na pracovišti.
Ve společnosti.
A ano – i v mezinárodní politice a diplomacii.
Základní dilema je vždy stejné:
Jak udržet rovnováhu mezi respektem a jasnými hranicemi – a nesklouznout ani k autoritářství, ani k pasivitě maskované jako tolerance.
Když se posunutá hranice stane normou
Posouvání hranic je nevyhnutelný proces. Samo o sobě není ani dobré, ani špatné. Problém nastává ve chvíli, kdy se posunutá hranice začne akceptovat.
Ne nutně souhlasem. Stačí mlčení. Únava. Smíření se s tím, že „taková je prostě realita“.
A tím vzniká nová norma.
To, co bylo ještě nedávno nepřijatelné, nemyslitelné nebo „za hranou“, se stává běžným. Normálním.
A jakmile se tento proces dokončí, roztočit kola zpět je nesmírně těžké. Ne proto, že by to nebylo správné, ale proto, že lidská společnost má silnou tendenci považovat aktuální stav za přirozený.
Ne každý posun hranic je negativní. Některé vedly k větší svobodě, rovnosti a lidské důstojnosti.
Ale každý posun – dobrý i špatný – mění realitu. A právě proto vyžaduje bdělost.
Svět, který testuje, kam až může jít
Když se dnes podíváme na světové dění, vidíme tento mechanismus v přímém přenosu.
Vidíme politické lídry, kteří systematicky testují hranice:
- co si ještě mohou dovolit říct,
- co mohou udělat,
- co porušit,
- a jak málo odporu jim v tom bude kladeno.
Ať už jde o Donalda Trumpa, Vladimira Putina nebo další autoritářsky smýšlející vůdce, princip je stejný. Každý ústupek, každé přehlédnutí, každé „nechme to být, ať není konflikt“ se zapisuje do kolektivní paměti jako nový standard.
A hranice se opět posune.
Znepokojivé na tom není jen samotné jednání těchto lídrů. Znepokojivé je, jak rychle si na něj zvykáme. Jak rychle se šok mění v rutinu a rutina v normu.
Tichý zelinář znovu a znovu
V této souvislosti se nelze nevrátit k Václavu Havlovi a jeho eseji Moc bezmocných.
Postava „tichého zelináře“ – člověka, který se nepodílí na zlu aktivně, ale svou pasivitou umožňuje jeho fungování – je dnes možná aktuálnější než kdy dřív.
Normalizace neprobíhá jen shora. Probíhá zdola.
V okamžiku, kdy přestaneme říkat „tohle už ne“.
V okamžiku, kdy mlčení vydáváme za rozumnost.
V okamžiku, kdy si pohodlí zaměníme za stabilitu.
Světové ekonomické fórum, Kanada, Evropa, dění u nás doma – to všechno jsou jen různé kulisy stejného příběhu. Příběhu o tom, jak snadné je nechat hranice posunout, pokud to po nás nevyžaduje okamžitou oběť.
Hranice nejsou agrese
Nastavování hranic není projevem nepřátelství.
Není to autoritářství.
Není to volání po konfliktu.
Je to základní předpoklad zdravých vztahů – osobních i mezinárodních.
Společnost, která rezignuje na obranu svých hodnot, svobody a suverenity, se nerozpadne naráz. Rozpadá se tiše, krok za krokem, normalizací toho, co by nikdy normální být nemělo.
A právě proto není největším rizikem křik extrémů.
Největším rizikem je ticho těch, kteří „nechtějí dělat problémy“.
