Článek
Česká politická kultura prochází v posledních letech, zejména těch „postcovidových“, viditelnou proměnou, která zjevně nese znaky morálně-politické krize. Občanská nedůvěra ve veřejné a vyloženě státně-správní instituce (volání po zrušení Senátu, Ústavního soudu etc.), postupná polarizace společnosti a vzestup politických subjektů založených na emocionální manipulaci voličů ukazují, že náš stávající politický systém pomalu naráží na své limity. Autokratické tendence některých dalších politických subjektů nám do karet také zrovna nenahrávají.
Když půjdeme k věci, tradiční politické strany se dlouhodobě potýkají s úpadkem členských základen i programové relevance, respektive relevance ke vztahu k voličským preferencím. Část voličů tedy potom hledá alternativy mimo tradiční výběr politických stran. Tento proces otevřel prostor pro vznik nových politických projektů, které stavějí více na protestním étosu než na strukturovaném programu. Výsledkem je situace, kdy se politická soutěž přesouvá z roviny argumentů o důležitých problémech politických (hospodářských, vojenských etc.) do roviny symbolických konfliktů (např. sundávání ukrajinských vlajek z budov veřejných institucí).
Současně se proměňuje i jazyk politické a meziobčanské komunikace. S užíváním sociálních sítí, které většinou absolutně nezvládají regulovat tok informací, které přes ně proudí, se do společnosti a politické diskuze dostávají fake news, polopravdy a manipulativní narativy. Ty získaly díky sociálním sítím mimořádnou sílu a staly se nástrojem politického tlaku, často zahraničního. Prostor, kde se faktické informace prolínají s emotivními sděleními bez ověřitelné opory, snižuje schopnost občanů orientovat se ve veřejném dění a zvyšuje prostor pro různé formy deviantního chování. Politická soutěž se tak stále více odvíjí od vnímání reality, které není výsledkem objektivního popisu skutečnosti, ale kampaní mnohdy cizích mocností, jejichž vynaložené finanční zdroje tím padají na velmi úrodnou půdu.
Příkladem budiž Jindřich Rajchl, který dokáže celkem efektivně pracovat s frustrací části společnosti a využívá narativ, který nabízí jednoduchá řešení složitých problémů. Přestože pro mnohé voliče představuje hlas odporu proti zavedenému politickému systému, jeho názory jsou jeho voličskou základnou přebírány značně nekriticky, až bezmyšlenkovitě. Co se týče zdrojů informací, které se nachází v jeho diskusích, směle se dají podřadit k předchozímu odstavci. V tom by ostatně nebyl problém, kdyby se tento a jemu podobné subjekty nedostávaly k moci demokratickými volbami.
Nejsilnější aktér na poli českého politického systému, tedy hnutí ANO, musí být se status quo spokojen. Jedná se totiž o subjekt, který zmíněný druh „protisystémové“ komunikace stále zdárně používá i přesto, že je nejsilnější vládní stranou a de facto má na tvorbu tohoto systému největší vliv. Jeho program je na kritice tradičních stran postaven a využívá silně vyhraněné interpretace veřejných témat, kterými se staví do role ochránce „obyčejných lidí“ proti „neschopné elitě“.
Příčinou tohoto je tedy situace, kterou lze označit, jak jsem uvedl již na začátku, jako morálně-politickou krizi.
Budoucnost české politiky proto bude záviset na tom, zda se podaří stabilizovat tradiční politické strany, posílit kvalitu politické komunikace a vrátit do veřejného prostoru důraz na věcnost a odbornost. Bez toho nelze očekávat snížení agrese a polarizace, ani posílení legitimity demokratických procesů. Politická kultura je vždy výsledkem společenské dohody o tom, co je považováno za přijatelné. Tato dohoda se dnes nachází ve stavu, který si vyžaduje naši plnou pozornost a obezřetnost.
