Článek
Jaroslavovi je 60 let. Je v důchodu, nikam nespěchá a má konečně čas se více dívat kolem sebe. Všímá si věcí, které mu dřív unikaly, a víc přemýšlí o tom, co se změnilo. Právě tahle pozornost k přítomnému okamžiku ho přivedla i k pohledu na skupinku teenagerů na protějším chodníku.
Bylo horké odpoledne a ti mladí lidé, místo aby se pošťuchovali nebo vymýšleli lumpárny, jen mlčky hleděli do displejů svých telefonů. Občas si někdo z nich vyfotil kelímek s předraženou kávou, jako by ten okamžik bez digitálního důkazu ani neexistoval. Ten pohled Jaroslava nutil vzpomínat na dobu před 40 lety, kdy jediným „displejem“, který znal, byla černobílá televize Tesla se 2 programy, které po 10 večer nahradilo zrnění a pískot.
Tehdy se život neodehrával v cloudu, ale v prachu rozestavěných sídlišť, mezi haldami písku a betonovými panely. Pivo tehdy stálo pár korun, kofola byla vzácným svátkem a výchova se neřešila na sezeních u dětských psychologů. Jaroslav si dobře pamatoval, že pravidla byla jasně daná a jejich vymáhání měl na starosti pružný kousek kůže, který měl otec vždy pohotově po ruce za skříní.
Svoboda bez neustálého dozoru a digitálního vodítka
Dnešní rodiče mají o svých dětech přehled v reálném čase díky chytrým hodinkám a GPS lokátorům, ale Jaroslavova generace měla jediné, naprosto nekompromisní pravidlo: „Vrať se domů, až se rozsvítí pouliční lampy.“ Mezi rychlou snídaní a pozdní večeří byli tito malí dobrodruzi pro své rodiče prakticky neviditelní. Nikdo neřešil, kde přesně jsou, hlavně že se večer objevili u stolu živí a víceméně celí.
Stavěli bunkry v hustých lesích za městem, skákali do neznámých tůní místních lomů a domů se vraceli s koleny odřenými do krve a oblečením zničeným od smůly. Nikdo tehdy nevolal záchranku kvůli banálnímu škrábanci a nikdo nediagnostikoval hluboká traumata z toho, že někdo někoho shodil z rezavé prolézačky ve tvaru zeměkoule. Tato absolutní, syrová svoboda budovala u dětí přirozenou odolnost a vynalézavost, kterou dnes Jaroslav u mladých marně hledal. „Byli jsme nuceni řešit konflikty sami, tváří v tvář. Když nám tehdy někdo vzal míč nebo nás urazil, museli jsme si svou pozici vybojovat zpět na místě, ne jít plakat za učitelkou nebo psát stížnosti na sociální sítě,“ přemítal Jaroslav s nostalgií v hlase.
Řemen jako účinný pedagogický nástroj v éře bez diskusí
Když Jaroslav ve škole provedl nějaký průšvih, a že jich nebylo málo, bál se jít domů víc než samotného ředitele. Věděl totiž, že učitel má v očích jeho rodičů vždycky pravdu. Neexistovalo, že by si otec šel do školy stěžovat na „nepřiměřené nároky“ pedagogů. Naopak, po příchodu domů následovalo krátké, ale intenzivní zúčtování. Otec tehdy jeho selhání „ocenil“ pár ranami řemenem a bylo vyřízeno. Žádné hodinové analýzy pocitů, žádné vysvětlování motivací.
Dnes se nad takovou výchovou zvedá v kavárnách obočí a mluví se o toxickém násilí, ale Jaroslav v tom i po letech viděl jasný a funkční systém příčiny a následku. Tehdy všichni věděli, kde jsou hranice, a nikdo se nepovažoval za střed vesmíru. Dnešní generace, kterou Jaroslav překřtil na „sněhové vločky“, se podle něj rozteče při první vážnější kritice v práci nebo při prvním neúspěchu v partnerském vztahu. „Nikdo jim nikdy nezvýšil hlas, nikdo jim neřekl tvrdé a jasné ne. Rostou v bavlnce, ale život není bavlna, život je ten asfalt na plácku za domem,“ říkal si Jaroslav pro sebe.
Štěstí ukryté v nedostatku a obyčejných věcech
Může se to zdát dnešním mladým neuvěřitelné, ale Jaroslav si byl jistý, že jeho generace byla šťastnější právě proto, že neměla všechno hned a na dosah ruky. Štěstí tehdy mělo podobu nového balíčku céček, vzácné žvýkačky z Tuzexu nebo čerstvých třešní ukradených ze sousedovy zahrady. Každá věc měla svou hodnotu, protože se na ni muselo čekat, nebo se o ni muselo bojovat. Kolektivní duch na sídlišti byl hmatatelný – lidé k sobě měli blíž, protože se museli spoléhat jeden na druhého, ne na algoritmy v aplikaci.
Jaroslav se jen smutně usmál, když viděl, jak jeden z mladíků naštvaně zahodil telefon, protože mu vypadla Wi-Fi. Svět se sice neuvěřitelně zrychlil a zkomfortněl, ale lidé jako by cestou ztratili tu hroší kůži a vnitřní klid, které on tehdy získal během nekonečných odpolední bez dozoru. Podle něj nebyla dnešní doba lepší, byla jen měkčí. A on byl vděčný, že mohl vyrůstat v časech, kdy se problémy neřešily blokováním na internetu, ale upřímným pohledem do očí a občas i tou ranou, která sice bolela, ale člověka narovnala.
