Článek
Každou neděli v poledne to u babičky Libuše vonělo svíčkovou nebo aspoň gulášem. Z obýváku přitom hrála televize tak nahlas, že ji Petra slyšela už na chodbě paneláku. Rosnička mluvila o přeháňkách a zněla přitom jako hlášení na nádraží.
Petra si zula boty, pověsila bundu na věšák a zavolala do kuchyně, že už je tady. Odpověď nepřišla. Babička stála u sporáku zády ke dveřím a míchala omáčku. Když ji Petra objala kolem ramen, leknutím upustila vařečku.
„Proboha, holka, co se tu plížíš?“
„Já jsem volala, babi. Dvakrát.“
„Tak jsi volala potichu. Vy mladí mluvíte všichni do límce.“
Petra neodpověděla. Tuhle větu slyšela za posledního půl roku tolikrát, že by ji uměla odříkat. Lidé podle babičky mumlali v obchodě, v tramvaji, do telefonu i v rádiu. Poslouchat se dala jen televize, a to puštěná skoro naplno.
Jenže minulý týden zaklepal soused odvedle, pan Kubát, a zdvořile se zeptal, jestli by zprávy nemohly hrát trochu tišeji. Prý je slyší přes zeď i se zavřenými dveřmi. Babička mu odpověděla, že problém jsou tenké zdi, a ne její televize. Petra to věděla od mámy, které to pan Kubát opatrně napsal.
Petra studovala ošetřovatelství. Na konci srpna složila bakalářské státnice, promoce ji čekala začátkem listopadu a mezitím už chodila do navazujícího studia. O uších toho věděla dost na to, aby jí babiččino „co?“ při každé druhé větě nedalo spát.
U oběda to zkusila znovu, opatrně, mezi knedlíkem a omáčkou. Řekla, že by mohly zajít na vyšetření sluchu. Nic se neděje, jen se to změří. Babička položila příbor a dlouho se na ni dívala přes stůl.
„Abych pak nosila za uchem krabičku jako Vávrová z druhého patra? Na tu v samoobsluze všichni mluví jako na malé dítě. Pomalu a nahlas. Děkuju pěkně.“
Trvalo ještě dvě neděle a jeden mámin telefonát, než babička svolila. Nakonec prý jen proto, aby už všichni dali pokoj. Petra objednala termín na polovinu září a slíbila, že půjde s ní.
Ordinace ve druhém patře
Na poliklinice se čekalo na pořadové číslo, které se objevovalo na obrazovce nad dveřmi. Babička si vzala zimní kabát s broží, kterou nosila do divadla, a celou dobu seděla vzpřímeně, s kabelkou pevně sevřenou na kolenou.
Nejdřív ji sestra posadila do malé kabinky, nasadila jí sluchátka a do ruky jí dala tlačítko. Babička ho mačkala rozhodně a s důrazem, jako by šlo o soutěž. Když vyšla ven, šeptem oznámila Petře, že to bylo snadné a že slyšela všechno.
Pak je zavolala lékařka. Byla mladší, než babička čekala, mluvila vlídně, ale rychle. Řekla, že některé tóny paní Malá neslyšela, a že jí ukáže proč. Otočila se k monitoru s nakresleným řezem uchem a začala vysvětlovat, napůl zády k ní.
Babička zachytila jen útržky. Něco o zvukovodu, něco o bubínku. Pak se lékařka na okamžik ohlédla přes rameno a zřetelně vyslovila: „…kladívko, kovadlinka a třmínek.“ Pak zase mluvila do obrazovky a ukazovala propiskou.
Petra viděla, jak babičce ztuhla brada. Ta slova jí musela znít jako z kovárny, kde se podkovávají koně. A k tomu ještě to, že neslyšela všechno, i když si byla tak jistá.
„Babi, to jsou kůstky v uchu…“ začala Petra, ale babička už stála. Mluvila na ni z boku, přesně tak, jak to babička neslyšela.
„Já nejsem kobyla, abyste mě podkovávali,“ řekla babička, vzala kabelku a zamířila ke dveřím. „Na vtipy jsem si mohla zůstat doma u televize.“
Lékařka zůstala s propiskou ve vzduchu. Petra se omluvila, vzala si vytištěný výsledek vyšetření a slíbila, že se ozvou. Na chodbě babička rázovala tak rychle, že ji Petra dohnala až u výtahu.
V autobuse mlčely. Babička se dívala z okna na první spadané listí na chodnících a Petra si v duchu skládala, co jí doma řekne. Byla naštvaná a zároveň se styděla. Lékařka přece nic špatného neudělala.
Doma to z ní vyletělo hned v předsíni. „Babi, ona ti jenom vysvětlovala, jak funguje ucho.“
„Neříkej mi, že doktorka mluví o kovadlině. Myslí si, že jsem stará a nic nepoznám, tak si ze mě dělá legraci.“
Pak se babička posadila ke kuchyňskému stolu a dlouho si rovnala ubrus, i když byl rovný. Petra postavila vodu na čaj a čekala. Znala ji dost dobře na to, aby věděla, že důležité věci babička říká až po chvíli ticha.
„V lékárně mi minulý měsíc ta mladá slečna něco vysvětlovala,“ začala nakonec. „Já jsem se dvakrát zeptala. A ona se otočila k paní za mnou a povídá: Rozumí paní vůbec? A já tam stála a nevěděla, kam se dívat.“
Petra si sedla naproti ní. Babička mluvila dál tišeji, než bylo jejím zvykem. Necítí se na sedmdesát osm. Pořád cvičí v klubu, jezdí sama na hřbitov i na trh a v létě si vozí rajčata od kamarádky z chaty. S krabičkou za uchem bude podle ní vypadat na devadesát.
„A pak na mě budou všichni mluvit jako na Vávrovou. Pomalu a nahlas. To já nechci, Petruško.“
Petra najednou pochopila, že o kovadlinku tu vůbec nejde. Babička se nebála lékařky ani přístroje. Bála se, že ji lidé přestanou brát jako Libuši a začnou v ní vidět jen starou paní, se kterou se musí jednat opatrně.
Krabice z kabinetu
V úterý po přednášce zašla Petra na ústav anatomie a zeptala se asistentky, jestli by si mohla na víkend půjčit rozkládací model ucha. Vysvětlila proč. Asistentka se usmála, dala jí podepsat výpůjční lístek a připomněla jí, ať v pondělí nechybí ani jedna kůstka.
V sobotu jela s modelem k babičce v látkové tašce na klíně. Byl skoro tak velký jako kapusta a v autobuse ho držela oběma rukama. Když ho vybalila na kuchyňský stůl, babička si nasadila brýle a nejdřív se jen dívala.
Model vypadal jako veliké, v půlce rozříznuté ucho. Byl na něm zvukovod, bubínek jako tenká blanka a za ním drobné barevné kůstky, které šly vyndat. Petra vzala první z nich a položila ji babičce do dlaně.
„Tohle je kladívko. Opravdu tak vypadá, má rukojeť i hlavičku. Tohle je kovadlinka. A tohle třmínek, jako u sedla. Ve skutečnosti jsou maličké, na modelu jsou mnohokrát zvětšené.“
Babička otáčela kovadlinkou mezi prsty a ze všech stran si ji prohlížela přes brýle. Pak se začala smát. Nejdřív potichu, pak tak, že si musela sundat brýle a utřít oči do zástěry.
„Takže ona mi neříkala, že jsem kobyla.“
„Ne, babi. Říkala ti, co máš v hlavě.“
„Tohle jsme se učili? Já myslela, že kovadlinu má jenom kovář,“ řekla babička a opatrně položila kůstku zpátky na místo. „Celý život ji nosím v hlavě a ani o tom nevím. A dědeček ji měl taky? A pan Kubát? A paní doktorka?“
„Všichni. I ta slečna z lékárny.“
Babička se ještě chvíli usmívala. Pak smích vyprchal, dotkla se ucha a řekla, že stejně to za uchem bude vidět. Kovadlinka nekovadlinka, krabička je krabička.
Petra ukázala na brýle, které babička pořád držela v ruce. „Ty nosíš brýle od padesáti. Mluví na tebe kvůli nim někdo pomalu?“
„To je něco jiného.“
„Není. Bez nich bys luštila křížovku vzhůru nohama. A ta slečna v lékárně na tebe nemluvila jako na dítě kvůli tomu, jak vypadáš. Ptala ses dvakrát a ona nevěděla proč. S přístrojem by ses neptala.“
Babička dlouho mlčela a dívala se na model. Pak chtěla vědět, kudy zvuk jde dál. Petra jí to ukázala, pomalu, ale ne jako dítěti. Prostě tak, jak by to vysvětlovala spolužačce.
Večer babička sama vytáhla z kabelky vytištěný výsledek vyšetření, narovnala ho a položila vedle modelu. „Zavoláš tam v pondělí se mnou? Musím se té doktorce omluvit. Nerada bych, aby si myslela, že jsem nevychovaná.“
Na konci září šly znovu. Babička upekla perník, zabalila ho do alobalu a v ordinaci ho položila na stůl. Řekla, že dnes bude poslouchat pozorně, protože kovadlinku má nachystanou. Lékařka se zasmála a tentokrát mluvila čelem k ní.
V prodejně naslouchadel jí mladý technik ukázal malý přístroj v barvě kůže. Babička si ho nechala nasadit, otočila se k zrcadlu a nadzvedla prošedivělé vlasy. Pak je zase spustila. Přístroj pod nimi skoro nebyl vidět. Dlouho mlčela.
„Mně tady tikají hodiny,“ řekla pak udiveně a ukázala na stěnu. „A ten kabát mi šustí. Vždycky mi tak šustil?“
Zvykání nebylo hned a babička si přístroj pár týdnů zkoušela. První večer si stěžovala, že lednička doma hučí jako traktor. Druhý den jí přišlo, že kanárek pana Kubáta zpívá rovnou v její kuchyni. Třetí den volala Petře sama a ptala se, co si vezme na promoci.
V polovině října zašla do stejné lékárny. Za pultem stála táž slečna. Babička si řekla o mast na ruce a slečna se zeptala, jestli chce menší, nebo větší balení. Babička odpověděla hned napoprvé. Slečna si pak povzdechla, že venku zase prší, a babička jí stihla odpovědět, že na houby je to akorát.
Ve výtahu potkala paní Vávrovou. Ta si přístroje všimla hned, i když ho babička schovávala pod vlasy. „Taky už máte?“ zeptala se a ukázala si na ucho. Babička chvíli váhala, pak přikývla. Než dojely do přízemí, vyměnily si zkušenosti s baterkami a zasmály se tomu, jak hlasitě se dá jíst jablko.
V aule
Promoce byla první listopadový čtvrtek. Aula byla plná rodičů v nejlepších šatech, prarodičů s kyticemi a sourozenců, kteří si krátili čekání mobilem. Babička seděla ve třetí řadě, v kabátě s broží, a na hlavě měla nový účes.
Když se řečník u pultu nadechl, babička se k mámě naklonila a pošeptala jí, že slyší, jak mu zašustil papír. Pak slyšela šustění talárů, slavnostní formule i potlesk z galerie. A když přečetli „Petra Kalinová“, slyšela to hned napoprvé a celé.
Petra se z pódia podívala do třetí řady. Babička neměla v ruce kapesník jako ostatní. Seděla vzpřímeně, s hlavou trochu nakloněnou, aby jí nic neuteklo. Když Petra slib dořekla, babička tleskala jako první.
V restauraci po obřadu vyprávěla babička celému stolu, co nosí v hlavě. Petřin patnáctiletý bratr Tomáš si to začal hledat v mobilu, aby si to ověřil. Babička mu telefon jemně stáhla k ubrusu.
„To mi nemusíš hledat, Tomášku. Já to mám přímo tady,“ řekla a poklepala si na spánek. „Kladívko, kovadlinku i třmínek. A kdybych zapomněla, kde je který, Petra mi to ukáže na modelu.“
Doma pak večerní zprávy pouštěla potichu. Pan Kubát se jednou zastavil na chodbě, že už přes zeď nic neslyší, a jestli je všechno v pořádku. Babička mu odpověděla, že teď pro změnu slyší ona jeho kanárka, a ten jí úplně stačí.
V klubu se jí kamarádky vyptávaly, jak se jí s přístrojem žije a jestli slyší všechno. Babička si upravila vlasy přes ucho a chvíli přemýšlela.
„Nejlíp slyším vnoučata,“ řekla nakonec. „Ostatní jen tehdy, když chci.“
