Článek
Na podzim se v Lipové pozná, kdo má zahrádku, už z chodníku. Před vraty stojí bedýnky s jablky pro kolemjdoucí, na plotech schnou svazky majoránky a v klubovně zahrádkářského spolku se začínají přesouvat stoly.
Druhý říjnový víkend se tam koná dvoudenní výstava ovoce a zeleniny. V neděli si lidé prohlížejí jablka a kořenovou zeleninu, v sobotu ráno ale k výstavě odjakživa patří to hlavní: vážení dýní.
Bohumil Kratochvíl vystavoval přes dvacet let. Nosil jablka, cibuli spletenou do copu, jednou i kedlubnu, o které se mluvilo až do Vánoc. Obří dýně ho chytily teprve před třemi lety, když mu vnuk Ondra pustil v mobilu video o pěstitelích, jejichž plody musí na vozík nakládat čtyři chlapi.
Letos poprvé věřil, že vyhraje. Dýně ležela na konci zahrady na slámě a Bohumil k ní chodil ráno i večer. Manželka Marta tvrdila, že s dýní mluví víc než s ní. Nepopíral to. Dýně mu aspoň neodmlouvala.
Jenže v Lipové pěstoval dýně i Josef Hájek z ulice za hřištěm. Tichý, hubený muž, bývalý elektrikář, který na schůzích mluvil málokdy a vážení vyhrál předloni i loni. Bohumil mu to nepřál nahlas ani potichu. Kdykoli šel kolem Josefovy zahrady, natahoval krk přes plot.
„Ta jeho je menší,“ hlásil doma koncem srpna. „Dobrý kus menší.“
„A víš to jistě?“ zeptala se Marta, aniž zvedla oči od křížovky.
„Mám oko,“ odpověděl Bohumil. A aby měl i něco víc než oko, vydal se v září do kůlny pro starou decimálku po tátovi.
Váha byla těžká a na rozích rezavá. Sadu závaží k ní poskládal z toho, co v kůlně našel, a jedno, které chybělo, vzal z krabice po tchánovi. S Ondrou pak dýni na dece převalili na plošinu a Bohumil přikládal závaží na misku, až se jazýček ustálil.
„Devadesát šest,“ vydechl. „Devadesát šest kilo, Ondro.“
Ondra vyfotil dědu, jak stojí vedle dýně s rukama v bok, a fotka se stala tapetou na Bohumilově telefonu. Když se ho někdo v obchodě nebo v čekárně u doktora zeptal, jak se má, ukázal mu ji dřív, než stačil odpovědět.
Vítěz je jasný
Spolek měl už několik let skupinu v mobilu. Založila ji předsedkyně Jiřina Navrátilová, aby nemusela obvolávat členy kvůli brigádám a společné objednávce hnojiv. Postupně se do ní dostaly i fotky rajčat, recepty na čalamádu a občas spor o to, čí kos je drzejší.
Během září tam předsedkyně psala i o novinkách letošní výstavy. Bohumil zprávy jen přelétl očima. Zajímalo ho jediné: kdy a kde se bude vážit.
V pátek večer, den před vážením, naložili Bohumil s Ondrou dýni na přívěs půjčený od souseda. Bohumil ji zakryl dekou, posadil se v kuchyni ke stolu a dlouho psal jedním prstem. Brýle mu sjížděly na špičku nosu.
„Neposílej to,“ řekla Marta, když mu nakoukla přes rameno.
„Proč? Je to pravda.“
Zpráva odešla v devět čtyřicet. Fotka dýně, pod ní velkými písmeny VÍTĚZ JE JASNÝ a o řádek níž: „Josefe, letos to bude jen na čestné uznání. Ta tvoje by se mi vešla do kapsy.“ Za to přidal smějícího se smajlíka, kterého se naučil od vnuka.
Skupina se rozsvítila. Petra Machalová, nejmladší členka, poslala palec nahoru. Předsedkyně napsala, že výsledky se všichni dozvědí zítra u váhy. Pan Šebek přidal tři smějící se obličeje.
Josef neodpověděl. Pod zprávou se jen objevilo, že ji přečetl.
Bohumil šel spát spokojený. Marta ještě chvíli seděla v kuchyni a dívala se z okna na přívěs, pod jehož dekou se rýsovala velká oranžová hrouda.
Sobota v klubovně
Ráno před klubovnou stály čtyři přívěsy a jeden zahradní vozík. Spolek si na vážení každý rok půjčuje plošinovou váhu od zemědělského družstva za vsí. Obsluhuje ji pan Šebek, protože v družstvu kdysi dělal skladníka a nikdo jiný se do ní neodvažuje šťourat.
Jako první vážila dýni Petra Machalová. Do spolku se přihlásila teprve loni, když se s mužem a dvěma dětmi přistěhovala do domu po babičce. Dýni pěstovala podle videí a přiznávala, že polovině rad nerozuměla.
Displej ukázal devadesát tři kilogramy. Děti tleskaly, Petra se smála a pořád se omlouvala, jako by udělala něco nepatřičného. Bohumil stál opodál s rukama za zády. Devadesát tři, opakoval si. Pořád o tři kila míň.
Pan Kubíček od rybníka přivezl dýni, která vážila osmdesát sedm. Pak přišel na řadu Josef. Jeho dýně byla nižší, ale široká, s hladkou kůrou barvy pomeranče.
Displej ukázal osmdesát devět. Josef jen přikývl a odtlačil vozík stranou. Pár lidí se nenápadně otočilo na Bohumila.
Bohumil s Ondrou a panem Šebkem převalili dýni na plošinu. Čísla na displeji chvíli poskakovala a pak se zastavila. Osmdesát pět.
„To nebude ono,“ řekl Bohumil. „Pane Šebku, vynulujte to znova.“
Pan Šebek pokrčil rameny a dýni s nimi zase sundal. Váha ukázala nulu. Dýně šla znovu nahoru. Osmdesát pět, tentokrát i s desetinou navíc.
Kolem váhy bylo najednou velmi ticho. Kdosi za Bohumilovými zády vytáhl telefon a Bohumil věděl, že ve skupině pořád svítí jeho velká písmena. Čtvrté místo. Za Josefem, na kterého v té zprávě ukazoval prstem.
„Doma měla devadesát šest,“ řekl tišeji, spíš sám pro sebe. „Vážil jsem ji na tátově decimálce. Ondra to viděl.“
Josef stál pár kroků od něj u svého vozíku. Neřekl nic, jen se na Bohumila krátce podíval.
Ondra přikývl. Bylo mu dědy líto a nevěděl, kam se má dívat. Předsedkyně zapsala výsledek do sešitu a vlídně řekla, ať si z toho Bohumil nic nedělá, příští rok je taky rok. Bohumil to slyšel, ale nevnímal. Pořád nechápal, kam se jedenáct kilo podělo.
Domů jel mlčky. Telefon nechal ležet v předsíni na botníku obrazovkou dolů. Zkoušel číst noviny, ale pořád myslel na smajlíka, kterého k té zprávě přidal.
Odpoledne mu Marta řekla, že ve skupině nikdo nic zlého nenapsal. Nevěřil jí a nepodíval se.
Krátce po šesté zastavilo před domem auto. Josef Hájek vystoupil, otevřel kufr a vytáhl plochou šedou váhu s kabelem a malým displejem. Na boku měla nálepku s datem ověření. Opřel ji o dveře kůlny, jako by tam patřila odjakživa.
„Je od dcery z obchodu se zeleninou,“ řekl místo pozdravu. „Do pondělka ji nepotřebuje. Říkal jsi, že jsi vážil na tátově decimálce. Myslel jsem, že by tě zajímalo, kolik ve skutečnosti ukazuje.“
Bohumil stál ve dveřích v pantoflích a nevěděl, co říct. Čekal leccos, třeba i posměšnou zprávu, ale tohle ne. Nakonec ustoupil a rozsvítil v kůlně.
Vytáhli decimálku a postavili ji vedle digitální váhy. Nejdřív zvážili pytel s pískem, pak kbelík s vodou, nakonec Ondrovo jízdní kolo, které stálo v rohu. Pokaždé ukázala decimálka víc, než kolik bylo na displeji.
Josef si dřepl a chvíli si prohlížel závaží, která stála vedle misky. Pak jedno vzal do ruky a otočil ho ke světlu.
„Tohle k ní nepatří,“ řekl. „Má jiné ražení. Z jaké je váhy?“
Bohumil se zastyděl dřív, než stačil odpovědět. Vzpomněl si na krabici po tchánovi a na to, jak spokojeně tehdy závaží přikládal, aniž se na ně pořádně podíval. Celé září nosil v telefonu číslo, které si do váhy vlastně vložil sám.
„Já tu zprávu myslel vážně,“ řekl nakonec. „Tu o kapse.“
„Já vím,“ odpověděl Josef. „Proto jsem ti na ni nic nepsal.“
Utřel si ruce do kalhot a podíval se k zahradě, kde pod dekou ležela dýně, kterou Ondra odpoledne vyložil z přívěsu. Pak skoro mimochodem řekl, že zítra je na výstavě poprvé hlasování návštěvníků o nejkrásnější plod. Předsedkyně o tom psala do skupiny už v září. Přihlásit se dá do deseti ráno a na váze tam nezáleží.
„Ta tvoje má hezký tvar,“ dodal. „Pravidelnější než moje. Já bych ji tam dal.“
Nejkrásnější plod
V neděli ráno Bohumil dýni omyl houbičkou, vytřel do sucha starou osuškou a s Ondrou ji znovu odvezl do klubovny. U stolu s přihláškami seděla předsedkyně. Když viděla, kdo jde, usmála se a podala mu lísteček, aniž cokoli řekla.
Dýně stála vedle kořenové zeleniny, tykví všelijakých tvarů a košíku malých okrasných dýní, které přinesly děti Petry Machalové. Návštěvníci dostávali u vchodu papírek a házeli ho do krabice od bot s vyříznutou škvírou. Bohumil chodil kolem a dělal, že si prohlíží jablka.
Kolem poledne přišel i Josef. Zastavil se u Bohumilovy dýně a nahlas, aby to slyšeli i lidé u vedlejšího stolu, řekl, že takový tvar se dá vypěstovat jedině s velkou trpělivostí. Paní od jablek přikývla a vhodila papírek do krabice.
Ve tři hodiny předsedkyně krabici otevřela a začala počítat. Vyhrál košík okrasných dýní, který si děti ozdobily vlastnoručně namalovanými cedulkami. Bohumilova dýně skončila druhá, o tři hlasy.
Děti dostaly diplom a pytlík bonbonů a nevěděly, komu je ukázat dřív.
Bohumil tleskal. Sám se divil, že mu to nevadí víc. Všichni v klubovně o páteční zprávě věděli, a přesto mu připadalo, že se na něj dívají jinak než včera u váhy. Pan Šebek ho poplácal po zádech a řekl, že druhé místo je druhé místo.
Večer si Bohumil sedl ke stolu a psal zase jedním prstem, tentokrát pomaleji. „Moje dýně vážila 85 kilo, ne 96. Doma jsem vážil s cizím závažím. Josefovi se omlouvám, Petře a dětem gratuluju.“
Marta tentokrát nic neříkala, jen mu položila ruku na rameno. Josef poslal palec nahoru. Bylo to jeho první slovo ve skupině za celý víkend.
Spolkové posezení se konalo o týden později v klubovně. Dýni rozkrojili Bohumil s Josefem na stole potaženém igelitem, každý z jedné strany, dvěma kuchyňskými noži, které v tvrdé kůrce sotva šly. Ondra to natáčel a smál se, jak se oba přou o lepší úhel.
Předsedkyně s Martou a Petrou nakrájely dužinu na měsíčky, posypaly je solí a kmínem a pekly je po plechách v troubě v kuchyňce za klubovnou. Část skončila v polévce, kterou Marta vařila ve velkém hrnci. Vůně se táhla až na ulici a dovnitř kvůli ní nakoukl i pošťák.
Seděli dlouho. Pan Šebek vyprávěl, jak kdysi na té družstevní váze vážil pytel brambor a divil se, že má o pět kilo víc, než čekal, dokud si nevšiml, že stojí jednou botou na plošině. Všichni se smáli a Bohumil nejvíc.
Petra se vyptávala, čím dýni podložit a kdy ji začít hlídat. Bohumil s Josefem jí odpovídali jeden přes druhého, až se museli zarazit, aby se neokřikovali. Nakonec se domluvili, že jí na jaře přijdou poradit oba, každý v jiný týden.
Před odchodem si Josef vzal z mísy na okně hrst semínek, která Marta vyprala a nechala oschnout na novinách. Pečlivě je zabalil do papírového ubrousku a strčil do kapsy saka. Pak se na Bohumila podíval přes brýle.
„Vidíš,“ řekl. „Nakonec se mi ta tvoje do kapsy vešla.“
Bohumil se rozesmál tak, že se po nich otočila celá klubovna. Pak sáhl do mísy taky, jednu hrst nasypal do ubrousku pro sebe a druhou podal Machalovým dětem, které už stály u dveří v bundách a čekaly, až na ně taky dojde řada.
