Článek
Ten ostrý chemický odér akrylu a levného odlakovače mi vždycky spolehlivě zvedal žaludek. Přesto jsem v tom salonu na kraji našeho sídliště seděla každé třetí úterý a nechávala si od Mai obrušovat nehtová lůžka do dokonalého oválu. Byla drobná, tichá a vždycky mi s mechanickým úsměvem nabízela vlažný zelený čaj z oprýskané termosky.
Znala jsem ji pět let jako spolehlivý stroj na francouzskou manikúru, kterému občas nechám padesátikorunu dýško. Můj manžel Tomáš ji znal zjevně z úplně jiných, mnohem intimnějších úhlů. Všechno to začalo o týden dřív, když jsem v jeho pracovní tašce hledala zatoulanou nabíječku na telefon. Místo ní jsem na dně nahmatala malý, tuhý obdélníček papíru, který se přilepil k nějakému starému bonbonu.
Byla to účtenka ze zlatnictví z tržnice Sapa, vystavená na pět a půl tisíce korun. Na lístku stála položka za masivní pánský řetízek a pak něco neurčitého s popiskem „dámský přívěsek květina“. Na zadní straně se modrala propiskou načmáraná adresa nějaké ubytovny v Písnici a telefonní číslo.
Tomáš stál u kuchyňské linky a krájel cibuli do guláše, jehož přípravou si vždycky v neděli dokazoval svou užitečnost. Když jsem před něj ten ušmudlaný lístek položila na linku, čepel nože se ani nezastavila. Cítila jsem, jak se mi pod klíční kostí rozlévá těžký, ledový chlad, který pomalu postupoval až do konečků prstů.
Příběh obyčejné lži
„Co to je?“ zeptala jsem se hlasem, který zněl cize a přiškrceně. Tomáš konečně zvedl zrak, otřel si ruce do utěrky a s naprostým klidem si ten papírek prohlédl.
„Asi mi to vypadlo z peněženky, když jsem byl s klukama na obědě na polívce,“ odsekl a vrátil se k cibuli. Neudělal scénu, nezačal koktat, nepředváděl žádné filmové etudy s popelavou tváří. Jen si sundal brýle, vytáhl z kapsy hadřík z mikrovlákna a začal puntičkářsky leštit skla.
Ten suchý, vrzavý zvuk tření látky o sklo mi začal fyzicky drásat nervy. Byla v tom taková samozřejmost, taková drzost chlapa, který si je jistý, že mu jeho zavedený systém projde. Zkusila jsem to načmárané číslo zadat do WhatsAppu hned, jak odešel do garáže.
Vyskočila na mě profilová fotka, na které se smála Mai, s vlasy rozpuštěnými, v tílku odhalujícím ramena a se skleničkou vína v ruce. Byla to úplně jiná Mai než ta zalezlá v roláku za plexisklem v nákupním centru, kde mi pilovala ztvrdlou kůži. Seděla jsem na kraji vany, zírala na ten malý svítící displej a snažila se nadechnout.
Nešlo jen o to, že mě podvedl, ta představa fyzické zrady byla kupodivu až na druhém místě. Drtila mě ta absurdita situace a propastný nepoměr našich světů. Můj Tomáš, úředník z katastru, který si na dovolené v Chorvatsku permanentně stěžoval, že tam nemají normální svíčkovou a pivo je teplé. Najednou měl tajný život plný asijských bister, skrytých zpráv a holky, na kterou jsem se já celou dobu dívala tak trochu spatra.
Pach mangového krému
V úterý odpoledne jsem šla na svůj pravidelně domluvený termín do salonu. Věděla jsem to tři dny, tři dny jsem s ním spala v jedné posteli a zarytě mlčela. Musela jsem tam jít, něco ve mně mě nutilo podívat se té ženě do očí se znalostí věci.
Seděla jsem tam, Mai mi pevně držela pravou ruku a já zírala na pěšinku v jejích tmavých vlasech. Zkoumala jsem každý její drobný pohyb, každý nádech. Snažila jsem se v těch šikovných prstech, které mi zrovna nanášely podkladový lak, najít něco, co by mi vysvětlilo, v čem je lepší.
„Paní Dvořáková, vy dneska nějaká smutná, málo mluvit,“ pronesla tou svou typicky lámanou češtinou a poprvé zvedla oči od stolu.
„Asi na mě něco leze,“ odpověděla jsem a polkla hořkou slinu, která mi stála v krku. Chtěla jsem na ni začít křičet, chtěla jsem popadnout tu lampu na zapékání gelu a hodit jí ji do obličeje. Zoufale jsem toužila po nějaké dramatické konfrontaci, po zúčtování.
Místo toho jsem si všimla, jak se jí na krku houpe tenký zlatý řetízek s drobným přívěskem ve tvaru lotosového květu. Přesně takový, jaký by stál odpovídající částku z té zmačkané účtenky ze Sapy. Došlo mi to v plné síle a s naprostou, až klinickou čistotou.
Ona pravděpodobně vůbec netušila, kdo jsem. Byla jsem pro ni jen jedna z desítek stárnoucích bílých žen, které k ní chodí utrácet peníze za iluzi dokonalosti, zatímco ona se po večerech schází s nějakým českým úředníkem. Tomáš si to zařídil dokonale, protože věděl, že tyhle naše dva světy se nikdy reálně neprotnou, i když sedíme půl metru od sebe.
Kapitulace
Zaplatila jsem, nechala jí obligátní padesátikorunu a vyšla ven do sychravého podvečera. V tramvaji cestou domů jsem se pevně držela ledově studeného kovového madla, které mi aspoň na chvíli uzemnilo roztěkanou mysl. Z mých vlastních prstů s perfektní manikúrou intenzivně voněl její hutný mangový krém.
Byl to ten samý sladký, exotický krém, který jsem z Tomášovy kůže cítila už minimálně půl roku. Celou tu dobu jsem žila v naivní představě, že si v drogerii konečně koupil nějaké lepší sprchové mýdlo, a ještě ho za to chválila. Byla jsem k smíchu.
Doma bylo zhasnuto, slyšela jsem jen hučení ledničky a tlumené rány od sousedů z horního patra. Nevybalila jsem mu kufry, nevyhrožovala rozvodem, nenapsala žádnou hysterickou zprávu. Jen jsem šla do koupelny, vzala hrubý pilník a začala ty dokonale nalakované, rudé nehty jeden po druhém zbrušovat, dokud mě nezačaly pálit do krve. Ta fyzická bolest byla totiž to jediné, co v tu chvíli dávalo aspoň trochu smysl.
