Článek
S dcerou Klárou jsme si byly vždycky blízké, ale posledních šest let jsme spolu nebydlely. Měla vlastní práci, partnera a pronajatý byt na druhém konci města. Vídaly jsme se většinou v neděli nebo jsme spolu zašly na kávu. Mně takové uspořádání vyhovovalo, alespoň jsem si to myslela. Po rozvodu jsem si zvykla hospodařit sama a nikoho se neptat, kdy přijde domů nebo co chce k večeři.
Na konci září se Klára rozešla s přítelem. Už několik měsíců předtím nebyla spokojená ani v zaměstnání a měla podanou výpověď. Původně chtěla hledat něco jiného při práci, jenže rozchod jí do toho přinesl stěhování. Když mi zavolala, jestli by mohla na pár týdnů ke mně, souhlasila jsem ještě dřív, než dokončila větu. Její bývalý pokoj jsem používala hlavně na sušení prádla.
Přivezla dva kufry, monitor a několik tašek, které jsme první večer postavily kolem postele. Řekla mi, že se potřebuje trochu srovnat a najít práci, a potom se zařídí podle toho, kde skončí. Pamatuji si to dobře. Tehdy jsem ji ani pořádně neposlouchala. Dělala jsem místo v koupelně a přemýšlela, jestli mám v mrazáku dost jídla, protože na pořádnou večeři už bylo pozdě.
První dny jsme kolem sebe chodily opatrně. Klára se ptala, jestli může pustit pračku, a já zase klepala, než jsem jí do pokoje nesla čisté povlečení. Je jí devětadvacet a nechtěla jsem, aby měla pocit, že se vrátila do dětských let. Domluvily jsme se, že bude nakupovat a občas uvaří. Za bydlení jsem nic nechtěla. Věděla jsem, že brzy bude potřebovat peníze na nový začátek.
Velmi rychle se z toho ale stal příjemný společný život. Ráno jsme pily kávu, než jsem odjela do práce. Odpoledne mi napsala, že koupila pečivo, a já už nemusela cestou z autobusu do obchodu. Večer jsme si pustily seriál, který bych sama ani nevybrala. Klára u toho skládala prádlo a vyprávěla mi drobnosti, na které při našich dřívějších setkáních nebýval čas.
Nešlo o žádné velké svěřování. Dozvěděla jsem se třeba, že už několik let nesnídá jogurty, které jsem jí pořád kupovala, nebo že ji baví péct slané koláče. Připadalo mi hezké poznávat vlastní dceru jinak než z telefonátů. Když jsem jeden večer přišla pozdě a na sporáku našla polévku, došlo mi, jak dlouho už na mě doma nikdo nečekal. Klára přitom jen zavolala z koupelny, ať si přidám chleba.
O práci jsme mluvily průběžně. Věděla jsem, že odpovídá na nabídky a má několik pohovorů přes počítač. Jednou jsem kvůli tomu odložila vysávání, jindy mě poprosila, abych jí cestou koupila papír do tiskárny. Neptala jsem se na každou firmu. Říkala jsem si, že kdyby šlo o něco důležitého, poví mi to sama. Zároveň jsem automaticky předpokládala, že hledá tady, kde zná lidi a má mě.
Začátkem října jsem navrhla, že bychom jí mohly pořídit pořádnou skříň. Ve staré se špatně zavíraly dveře a Klára měla část oblečení stále v kufru. Řekla, ať kvůli ní nic nekupuji, že než si něco najde, nějak to vydrží. Já odpověděla, že starou skříň potřebuji vyměnit tak jako tak. Byla to pravda, jen jsem to do té doby několik let nepovažovala za nutné.
Ukázala jsem jí na telefonu dvě možnosti. U jedné se jí nelíbily lesklé dveře, u druhé řekla, že je praktičtější. To mi stačilo. Večer jsem druhou objednala s doručením za tři týdny. Klára už byla ve svém pokoji a já jí jen zavolala, že je to vyřízené. Odpověděla, že mi přece říkala, abych nepospíchala. Brala jsem to jako ohleduplnost vůči mým výdajům.
Během dalších dnů jsem začala přemýšlet i o obyčejných věcech dopředu. Jestli na Vánoce koupíme větší stromek, kam přesuneme sušák a zda by se nám nevyplatilo předplatné na divadlo. O některých nápadech jsem s Klárou mluvila, jiné jsem si nechávala pro sebe. Nijak mě nezarazilo, že odpovídá neurčitě. Přisuzovala jsem to rozchodu a nejistotě kolem zaměstnání.
Nabídku z Brna mi oznámila v úterý večer. Seděla jsem u kuchyňského stolu a čistila brambory. Klára přišla s telefonem v ruce, položila ho vedle hrnku a řekla, že ji vzali na místo, o které opravdu stála. Nejdřív jsem měla radost. Zeptala jsem se, kdy nastupuje a jestli je to ta firma, se kterou mluvila minulý týden. Teprve potom dodala, že bude pracovat v Brně a odjíždí už za dva týdny.
Chvíli jsem držela škrabku nad miskou. Čekala jsem, že ještě něco vysvětlí, třeba že bude většinu týdne pracovat z domova. Místo toho mi začala vyprávět o pokoji, který jí doporučila bývalá spolužačka. Měla se na něj jet podívat v pátek. Všechno na mě působilo hotově, přestože jsem o tom do té chvíle vůbec nevěděla.
„A kdy jsi mi to chtěla říct?“
Zarazila se. Odpověděla, že mi to přece říká právě teď, protože jí odpoledne potvrdili přijetí. Já ale nemyslela jen tu nabídku. Chtěla jsem vědět, proč jsem nevěděla o pohovorech v jiném městě, o hledání pokoje ani o tom, že vůbec uvažuje o odjezdu. Připadala jsem si hloupě, jako bych několik týdnů žila vedle člověka, jehož skutečné plány se odehrávají úplně jinde.
Klára řekla, že zatím nic jistého nebylo. Na nabídku té práce odpověděla ještě před stěhováním a nechtěla rozebírat každou možnost, která nemusela vyjít. Pak připomněla, že ke mně přišla jen na dobu, než si najde práci. Mluvila klidně, ale tím mě v tu chvíli rozčílila ještě víc. Začala jsem vypočítávat, co všechno jsme si doma zařídily a s čím jsem počítala.
„Vždyť jsem kvůli tobě objednala i tu skříň.“
„Já jsem tě o ni neprosila, mami.“
Po té větě jsem přestala loupat. Zněla mi nevděčně, přestože jsem si ještě pamatovala její námitky. Řekla jsem, že samozřejmě může odejít, kam chce, ale že se takové věci přece v rodině říkají. Klára se mě zeptala, jestli bych byla méně smutná, kdyby mi o Brně pověděla o týden dřív. Odpověděla jsem, že aspoň bych věděla, na čem jsem. Pak jsme dojídaly každá jindy.
Následující ráno jsem vstala dřív. Nechtěla jsem sedět u kávy a předstírat nadšení, na které jsem neměla. V práci jsem se několikrát přistihla, že si ten rozhovor přehrávám a vymýšlím lepší odpovědi. Nejvíc mi vadilo, jak samozřejmě mluvila o pokoji u cizích lidí. Doma měla všechno, co potřebovala. Teprve později mě napadlo, že to ještě neznamená, že tu má zůstat.
Kvůli skříni jsem zavolala sestře. Měla od známého domluvený odvoz té staré a potřebovala jsem jí říct, aby ho zrušila. Jana se divila, proč najednou skříň nechci. Vysvětlila jsem jí, že Klára získala práci v Brně. Sestra chvíli mlčela a potom řekla, že podle mě přece měla zůstat přes zimu, možná i déle. Prý už se těšila, že bude zase chodit na naše společné nedělní obědy.
Nejdřív jsem chtěla odpovědět, že si to špatně zapamatovala. Jenže jsem si vybavila náš telefonát z předchozího týdne. Jana se ptala, jak to doma zvládáme, a já jí vyprávěla o večeřích a o tom, že Klára nikam nespěchá. Sama jsem dodala, že teď určitě nemá smysl platit cizím za nájem. Sestra se jen zeptala, jestli tedy zůstane přes zimu. Řekla jsem, že jistě, a možná i déle.
Klára u toho rozhovoru nebyla.
Když jsem telefon položila, otevřela jsem objednávku a poslala žádost o zrušení. Potvrzení přišlo ještě ten den. Skříň nebyla odeslaná, takže z toho nevznikla žádná další komplikace. Přesto jsem nad tou zprávou seděla dlouho. Dcera mi pobyt neprodloužila, nic mi neslíbila a před nákupem mě dokonce zrazovala. Příbuzným jsem za ni odpověděla já.
Večer jsem jí to řekla. Ne celou řečí, kterou jsem si cestou připravovala. Jen jsem přiznala, že jsem Janě vykládala, že tu zůstane přes zimu, ačkoli jsme se na tom nedomluvily. Klára seděla naproti mně a palcem uhlazovala roh prostírání. Pak řekla, že už chvíli cítila, jak se na její návrat dívám, ale nevěděla, jak mě zastavit, aniž by to vypadalo, že se jí u mě nelíbí.
To mě zabolelo jinak než oznámení o práci. Zeptala jsem se, proč mi tedy neřekla přímo, ať s ní nepočítám. Odpověděla, že to říkala, jen pokaždé trochu mírněji, než bylo potřeba. Připomněla kufry, skříň i divadlo. Nemohla jsem tvrdit, že si ty chvíle vymyslela. Přesto jsem jí řekla, že o vážném pohovoru v jiném městě bych ráda věděla dřív než po přijetí nabídky.
Tentokrát souhlasila. Přiznala, že poslední týden odkládala i obyčejnou zmínku o Brně, protože čekala mou reakci. Mrzelo ji to, ale práci odmítnout nechtěla. Nechtěla jsem po ní, aby nabídku odmítla. Seděly jsme spolu ještě chvíli v kuchyni a ona mi poprvé podrobně vyprávěla, co tam bude dělat. Ptala jsem se, i když se mi stále svíral žaludek při každé zmínce o stěhování.
Poslední dny jsme spolu balily. Přinesla jsem z práce pevné krabice, Klára koupila lepicí pásku a v sobotu jsme třídily její věci. Do pokoje v Brně nemohla vzít všechno. U zimních bot se mě zeptala, jestli je může zatím nechat ve skříni na chodbě. Řekla jsem, že ano. Dávala si teď pozor i na podobné maličkosti a mně bylo líto, že se u mě najednou tolik ptá.
Nabídla mi, abych za ní přijela hned první víkend. Chtěla mi ukázat okolí a zajít se mnou na oběd. Odmítla jsem. Neměla jsem žádný jiný program, a když se zeptala, řekla jsem jí to po pravdě. Zatím jsem nedokázala přeskočit od balení jejího pokoje k radostné návštěvě nového bydlení. Viděla jsem, že ji to mrzí, ale nenutila mě hledat vhodnější výmluvu.
V den odjezdu jsme vynesly krabice před dům, kde zastavila její kamarádka s autem. Klára mě objala a poděkovala za ty týdny u mě. Řekla jsem jí, ať napíše, až dorazí. Víc jsem v tu chvíli nezvládla. Když jsem se vrátila do bytu, našla jsem na kuchyňské lince dvě porce koláče, který upekla předchozí večer. Jednu jsem snědla k obědu a druhou schovala do lednice.
Večer mi zavolala z nového pokoje. Ukázala mi přes telefon postel, stůl i okno do dvora a já jí konečně řekla, že z té práce mám radost. Pořád mi chybí naše společná rána a na návštěvu jsem si ještě nevybrala termín. Skříň ale znovu objednávat nebudu. Nejdřív si musím rozmyslet, co v tom pokoji potřebuji já, když v něm Klára nebydlí.
