Článek
Každý večer kolem půl osmé si Karel Bednář sedl do křesla u okna, nasadil brýle na čtení a vzal do ruky telefon. Podržel prstem tlačítko s mikrofonem a začal mluvit. Vnuk Matyáš tou dobou ležel v Brandýse v posteli se starým maminčiným telefonem pod polštářem a čekal, až zpráva od dědy pípne.
Zprávy trvaly dvě, nanejvýš tři minuty. Karel v nich vyprávěl o lokomotivě Sedmičce a jejím strojvůdci panu Peckovi. Sedmička vozila jednou dřevo, jindy cirkus nebo ztracené rukavice.
Žádný příběh si dopředu nepsal, vymýšlel je rovnou do telefonu. Na konci vždycky řekl: „Dobrou noc, Matýsku, odjezd zítra ve stejnou dobu.“ Matyáš mu pak poslal smajlíka s vláčkem, a tím byl večer uzavřený.
Jenže povídat do telefonu jednomu osmiletému klukovi je něco jiného než mluvit před lidmi. Karel jezdil s vlaky osmatřicet let. Nejvíc mu na té práci vyhovovalo, že v kabině seděl sám a s ostatními se domlouval jen krátce a věcně.
Na schůzích mlčel. Když se Lucie vdávala, měl přípitek připravený na papíře, a stejně se mu tak třásly ruce, že ho nakonec přečetla manželka Jana. Od té doby se tomu v rodině trochu smáli, a Karel se smál s nimi, aby to nebylo znát.
V neděli přijela Lucie s Matyášem na oběd. Jana podávala svíčkovou a Matyáš se už u polévky nemohl dočkat, až něco řekne. Nakonec to vyhrkl s lžící v ruce: ve čtvrtek je ve škole čtení s dědečky a babičkami a děda je na seznamu. Paní učitelka už to dokonce napsala na tabuli.
Karel zrovna polykal knedlík a chvíli trvalo, než promluvil. Podíval se na dceru. Lucie si uhladila ubrousek na klíně a vysvětlila, že paní učitelka chtěla jména do pátku. „Napsala jsem jí do aplikace, že přijdeš. Vždyť Matyášovi čteš každý večer. Myslela jsem, že budeš rád.“
Matyáš zářil, jako by mu dali dárek. Karel viděl, jak se na něj kluk přes stůl dívá, a řekl jen, že to tedy zvládnou. Jana na něj krátce pohlédla a už nic nedodala. Po obědě se Karel omluvil, že musí ještě v garáži přezout kola na zimní.
Zkoušky mezi pneumatikami
Garáž stála na konci zahrady. Karel tam měl ponk, staré rádio a police s plechovkami šroubů, které kdysi roztřídil podle velikosti. V pondělí dopoledne si tam odnesl knížku, kterou mu Lucie přivezla ze školy. Byla v ní lidová pohádka O dvanácti měsíčkách a paní učitelka u ní tužkou zatrhla začátek i konec.
Postavil se k ponku, otevřel knížku a nahlas přečetl první větu. Zněla mu cize, jako by ji četl někdo jiný. Zkusil to znovu, pomaleji. Pak si představil dvacet dětí na koberci a rodiče na židlích podél zdi a hlas mu sám od sebe klesl skoro do šepotu.
Další den četl čtyřem letním pneumatikám, které stály opřené o zeď. Zdálo se mu to jako rozumné publikum: dívaly se na něj, ale nic neříkaly. Pohádku přečetl celou a zakoktal se jen dvakrát. V půlce mu vyschlo v krku, napil se studeného čaje z termosky a pokračoval.
Ve středu za ním do garáže přišla Jana s hrnkem kávy. Chvíli stála ve dveřích a poslouchala, jak Karel čte o Marušce, která jde v lednu do lesa pro fialky. Když domluvil, postavila hrnek na ponk vedle krabičky s pojistkami.
„Proč Lucii prostě neřekneš, že to nechceš?“ zeptala se. Karel zavřel knížku a zastrčil do ní šroubovák místo záložky. Řekl, že to přece chce, jenom to neumí. A že Matyáš už to vyprávěl celé třídě. Kdyby teď couvl, kluk by se musel vysvětlovat před spolužáky.
Jana pokývala hlavou, jako by s takovou odpovědí počítala. Vytáhla mu z kapsy u košile brýle, které nosil na dálku, a podala mu ty na čtení. „Tak si aspoň vezmi správné,“ řekla. „Ať nemusíš ty písmenka hledat.“ Pak mu do tašky přibalila lahev vody a druhý den ráno ho odvezla na autobus.
Ve středu večer poslal Matyášovi zprávu o Sedmičce kratší než obvykle. Myslel na čtvrtek, a ne na to, co vymýšlí. Pan Pecka v ní jen přijel do depa, umyl si ruce a šel spát.
Ve třídě 2.B
Základní škola v Brandýse voněla svačinami a mokrými bundami. Ve třídě 2.B stály podél zdi malé židličky a dospělí na nich seděli s koleny skoro u brady. Děti se usadily na kobercovém čtverci před tabulí. Na tabuli někdo barevnými křídami napsal: Čteme s babičkou a dědou.
Jako první četla paní Vondráčková, babička jedné holčičky s copánky. Měla vlastní knížku o ježkovi, četla zvesela a u každé obrázkové stránky knížku otočila k dětem. Děti se smály a tleskaly. Karel seděl na židličce s knížkou na kolenou a cítil, jak mu pod košilí stéká po zádech pot.
Paní učitelka Šustrová ho představila jako Matyášova dědečka, který celý život jezdil s vlaky. Pár kluků se otočilo s nadějí v očích. Karel přešel k velké židli u tabule, posadil se a otevřel knížku na stránce se záložkou. Lucie stála vzadu u okna a zvedla telefon, aby ho natáčela.
První věta mu vyšla chraplavě a zadrhla se uprostřed. Karel si odkašlal a začal znovu, ale teď zase moc rychle, jako by chtěl mít všechno co nejdřív za sebou. Přeskočil řádek a pak se k němu vracel. Maruška v jeho podání šla do lesa dvakrát za sebou.
Ten hlas zněl úplně jinak než večer v křesle. Byl tenký, spěchající a cizí, takže ho nepoznal nikdo z dětí, a vlastně ani Karel sám.
Děti se začaly vrtět. Holčička v první řadě zaplétala kamarádce copánek. Kluk vzadu si lehl na koberec a zahleděl se do stropu. Pak se ozval, ani ne zle, spíš věcně: „Já nic neslyším.“ Paní učitelka mu pohledem naznačila, ať se posadí, a podala Karlovi skleničku s vodou.
Karel se napil. Ruka s knížkou se mu chvěla tak, že se mu písmena rozmazávala i přes správné brýle. Lucie vzadu sklonila telefon a přestala natáčet.
Matyáš seděl úplně vpředu, rudý až po uši, a díval se střídavě na dědu a na spolužáky. Ve třídě bylo slyšet jen šustění a něčí boty ťukající o nohu lavice.
Sedmička přijíždí
Pak se Matyáš zvedl. Došel k paní učitelce a zašeptal jí něco do ucha. Ta chvíli váhala a pak přikývla. Matyáš doběhl k věšáku a vylovil z batohu starý telefon po mamince, ten, do kterého mu děda posílal zprávy. Chvíli v něm hledal a pak ho podržel nad hlavou.
„Tady děda,“ ozvalo se z telefonu. „Dobrý večer, Matýsku. Dneska Sedmička vezla do Nymburka plný vagon dýní a jedna se kutálela až na nádraží…“ Ve třídě se rozhostilo ticho. Kluk vzadu se posadil. Holčička pustila copánek.
„To je Sedmička!“ vykřikl někdo. „Pan Pecka!“ přidal se další. Najednou mluvily přes sebe skoro všechny děti. Jedna holčička se zeptala, jestli ta dýně nakonec spadla do řeky. Kluk s brýlemi chtěl slyšet znovu ten díl, kde Sedmička nemůže vyjet do kopce, protože ji lechtá vítr.
Karel nechápavě hleděl na paní učitelku. Ta se usmála a vysvětlila, že Matyáš v družině zprávy od dědy pouštěl kamarádům, když byla volná chvíle. Vychovatelka to dovolila, protože u toho byl vždycky klid. Některé děti prý už znají jednotlivé díly nazpaměť.
Karlovi zčervenaly uši. Vzpomněl si na díl, který nahrával s rýmou a v němž pan Pecka celou minutu kýchal, protože si Karel nevěděl rady. Tohle všechno tedy slyšela celá družina.
Kluk s brýlemi se přitom zrovna ptal, jestli pan Pecka už je zdravý. Karel zjistil, že hlas, kterého se celé čtyři dny bál, tu znají děti líp než kterýkoli jiný hlas dospělého. Z garáže ani z vlastního křesla by ho nenapadlo, že ho poslouchá někdo jiný než jeden kluk.
Matyáš strčil telefon do kapsy a přišel až k dědově židli. „Dědo,“ řekl tiše, „čti to, jako bys to posílal mně.“ Pak se posadil zpátky na koberec, přímo naproti němu. Karel se podíval na vnuka, pak do knížky, a ještě jednou na vnuka.
Pootočil židli tak, aby viděl hlavně Matyášovu tvář. Ostatní děti mu zůstaly po stranách jako krajina za oknem lokomotivy. Nadechl se a začal od začátku. Hlas, který mu ještě před chvílí utíkal, teď zněl pomalu a klidně, stejně jako každý večer v půl osmé.
Maruška šla do lesa a zima jí štípala do tváří. Zlá sestra mluvila protivně a Karel ji vyslovoval nosem, až se děti chichotaly. Když Maruška došla k ohni, kolem kterého sedělo dvanáct měsíčků, ztišil hlas. Kluk vzadu se naklonil dopředu, aby mu nic neuniklo. Teď už slyšel dobře.
U chvíle, kdy měsíček Leden předává hůl dalšímu bratrovi, Karlovi nečekaně ujelo: „Pozor, odjezd.“ Děti vyprskly smíchy a Matyáš se smál nejvíc. Karel se na okamžik zastavil, pak se pousmál a pokračoval. Konec pohádky dočetl přesně tam, kde ho paní učitelka zatrhla tužkou.
Chvíli bylo ticho a pak se rozezněl potlesk. Paní Vondráčková tleskala ze všech nejhlasitěji. Děti se k němu nahrnuly s otázkami: jestli Sedmička existuje doopravdy, kolik má vagonů, jestli pan Pecka nosí čepici. Karel odpověděl, že to ví jen Matyáš. Matyáš se tvářil, že to tajemství nikomu neprozradí.
Před školou bylo plno aut a maminky s kočárky se proplétaly mezi rodiči, kteří spěchali do práce. Lucie odemkla auto, ale nenastoupila. Opřela se o dveře a chvíli si s klíči v ruce mlčky prohlížela otce, jako by ho viděla poprvé po dlouhé době.
„Tati, já nevěděla, že tě to tak bere,“ řekla nakonec. „Myslela jsem, že když každý večer posíláš pohádky, bude to pro tebe stejné.“ Karel si zapnul bundu až ke krku. Odpověděl, že do telefonu mluví k jednomu klukovi, ne ke dvaceti. A že poslední tři noci skoro nespal.
Lucie se kousla do rtu. Přiznala, že vzadu ve třídě přestala natáčet, protože se za sebe styděla víc než za něj. Karel zavrtěl hlavou. Řekl, že nakonec to bylo vlastně dobré. Ale chtěl by o takové věci vědět dřív, než se to dozví Matyáš a začne o tom vyprávět ve škole.
„Dobře,“ řekla Lucie. „Příště se tě zeptám. Nejdřív tebe, pak teprve paní učitelku.“ Karel jí podal ruku, napůl vážně a napůl z legrace, jako když se podepisuje smlouva. Lucie se zasmála a stiskla ji.
Vtom ze dveří vyběhla paní učitelka Šustrová bez kabátu. Na jaře prý chystají projektový týden o dopravě a děti se ptaly, jestli by pan Bednář nepřišel vyprávět o vlacích. Podívala se přitom na Lucii, protože čtvrteční čtení domlouvala s ní.
Lucie otevřela pusu a zase ji zavřela. Pak se obrátila k otci. „To se musíte zeptat táty,“ řekla. „Já už za něj nic nepodepisuju.“ Karel chvíli mlčel a pak paní učitelce slíbil, že jí odpoví do pondělí, až si to rozmyslí v klidu doma.
Večer seděl jako obvykle v křesle u okna. Jana mu přinesla čaj a posadila se naproti s křížovkou. Karel nasadil brýle na čtení a podržel tlačítko s mikrofonem. „Tady děda. Dobrý večer, Matýsku. Dneska Sedmička vezla do Brandýsa dvacet dětí a jednoho strojvůdce, který se strašně bál.“
Vyprávěl, jak se Sedmičce na kopci zadrhla kola a jak ji vytáhla malá posunovací mašinka, se kterou předtím nikdo nepočítal. Jana u toho odložila tužku a poslouchala. Na konci Karel řekl, že odjezd je zítra ve stejnou dobu, a pustil tlačítko.
