Článek
„Nevyskakuje.“
„Topinka?“
„Páčka.“
Tereza se usmála.
Muž ne.
„Milan.“
„Tereza.“
Podali si ruce.
Byl poslední čtvrtek v měsíci.
Ve společenské místnosti knihovny sedělo deset lidí a na stolech ležely věci, které už jejich majitelé nechtěli vyhodit.
Vysavač.
Stolní lampa.
Roztržený batoh.
Kávovar.
Dětské autíčko, které hrálo melodii, ale přestalo jezdit.
Na dveřích visel papír:
NEVYHAZUJ. ZKUS OPRAVIT.
Tereza ho vytiskla před dvěma lety.
Slovo NEVYHAZUJ už na pravém okraji bledlo.
Topinkovač otevřela zespodu.
Milan stál vedle ní.
„Menší křížák,“ řekl.
Tereza se po něm podívala.
„Prosím?“
„Tímhle strhnete hlavu.“
Podal jí šroubovák z krabice.
Měl pravdu.
„Vy se vyznáte.“
Milan pokrčil rameny.
„Trochu.“
Uvnitř byl vytažený konektor.
Tereza ho nasadila.
Zaklapl.
Cvak.
„Zkuste.“
Milan topinkovač zapojil.
Páčka zůstala dole.
Spirály se pomalu rozžhavily.
„Hotovo.“
Milan se na ně díval déle, než bylo potřeba.
Příští měsíc přinesl rádio.
Malé kuchyňské, na baterky i do zásuvky.
„Umřelo,“ řekl.
„Úplně?“
„Ani nešumí.“
Tereza sundala zadní kryt.
Vedle ní pan Holub nadával na kávovar.
„Výrobce tam narve tři druhy šroubů, aby člověk potřeboval půl železářství.“
Milan zvedl hlavu.
„Torx osm.“
Pan Holub se na něj podíval.
„Co?“
„Potřebujete torx osm.“
Podal mu bit.
Seděl.
„Vy jste dělal servis?“ zeptala se Tereza.
„Třicet dva let.“
„Čeho?“
„Nejdřív televizí.“
Milan se pousmál.
„Když ještě televize měly záda.“
Potom vysavače, mixéry, žehličky, mikrovlnky.
Nakonec skoro všechno.
„Měl jsem dílnu v pasáži u nádraží.“
Tereza věděla kterou.
Teď tam bylo nehtové studio.
„A pak?“
„Pak nebylo co opravovat.“
„To přece není pravda.“
Milan ukázal kolem sebe.
„Deset lidí za měsíc.“
Tereza se zasmála.
„Tak díky.“
„Nemyslel jsem to tak.“
V rádiu byl odpojený vodič.
Připájeli ho.
Začalo hrát.
Zrovna zprávy.
Milan rádio okamžitě vypnul.
Potřetí přinesl lampičku.
„To už vás začínám podezírat,“ řekla Tereza.
„Z čeho?“
„Že doma máte samý krámy.“
„To říká žena taky.“
„Tak vidíte.“
„Podle ní mám krámy hlavně ve sklepě.“
„A má pravdu?“
Milan se zamyslel.
„Nevím. Nemá tam chodit.“
Tereza se zasmála.
Tentokrát Milan taky.
Lampička měla povolený kontakt.
Jedna svorka.
Jeden šroubek.
Nic víc.
„To máte štěstí na jednoduchý závady,“ řekla Tereza.
„Jsem šťastnej člověk.“
Po skončení Milan pomáhal skládat židle.
Nikdo ho o to nepožádal.
Zvedl prodlužovačku ze země, stočil ji přes loket a potom ji znovu rozmotal.
„Takhle ne,“ řekl.
„Co?“
„Když ji motáte pořád přes loket, zkroutíte vodiče.“
Ukázal Tereze jiný způsob.
„Tak.“
Pověsil kabel na hák.
„Za měsíc.“
„Za měsíc.“
Příště přinesl rychlovarnou konvici.
Nerezovou.
Vypadala skoro nově.
„Co jí je?“
„Nic.“
Tereza čekala.
Milan se zamračil.
„Teda nic nedělá.“
„Aha.“
Zapojila ji.
Stiskla vypínač.
Nic.
Milan si šel pro kávu.
Tereza sundala spodní kryt.
Uvnitř byl odpojený vodič.
Znovu.
Tentokrát ji něco zarazilo.
Šroubek, který držel vodič ve svorce, neležel uvnitř.
Ležel pod plastovým krytem z vnější strany.
Nemohl tam spadnout.
Někdo ho tam musel dát ještě předtím, než kryt přišrouboval.
Tereza držela šroubek mezi prsty.
Milan si u automatu sypal do kelímku cukr.
Poprvé.
„Milane.“
„Hm?“
Přišel ke stolu.
Tereza ukázala na šroubek.
„Našla jsem ho tady.“
„Tak ho tam dejte.“
„Byl zvenku.“
Milan se podíval na konvici.
Pak na šroubek.
„Asi vypadl.“
„Přes zavřený kryt?“
Milan mlčel.
Od vedlejšího stolu se ozvalo:
„Milane, máte chvíli?“
Pan Holub držel v ruce páječku.
„Tohle je plus, nebo mínus?“
Milan se otočil.
„Ukažte.“
Odešel.
Tereza šroubek vrátila do svorky.
Konvice začala vařit.
Cvak.
Vypnula se.
Při odchodu si Milan oblékal bundu.
„Konvice funguje,“ řekla Tereza.
„Díky.“
„To bylo jednoduchý.“
„To je dobře.“
Zapnul zip.
Tereza čekala, jestli něco řekne.
Neřekl.
„Tak za měsíc.“
Milan se podíval na papír na dveřích.
NEVYHAZUJ. ZKUS OPRAVIT.
„Uvidíme.“
Nepřišel.
Ani další měsíc.
Na jeho místě seděla žena s fénem.
Tereza jí vysvětlovala, jak změřit kabel, a několikrát se přistihla, že hledá očima Milana.
Nebyl tam.
Pan Holub připájel kontakt obráceně.
„Tady máte plus,“ řekla Tereza.
„Já vím.“
Nevěděl.
V létě se opravárenský večer nekonal.
V září přišlo dvacet tři lidí.
Někdo přinesl robotický vysavač.
Nikdo nevěděl, jak ho otevřít.
„Milan by věděl,“ řekl pan Holub.
Tereza nic neřekla.
Robotický vysavač skončil v krabici NEOPRAVENO.
V říjnu Tereza zahlédla Milana přes výlohu železářství.
Stál u regálu s drobnými součástkami.
Nevešla dovnitř.
Nevěděla, co by mu řekla.
V listopadu přišel v 18:36.
Tereza ho nejdřív neviděla.
Opravovala elektrický přímotop a snažila se přijít na to, proč pojistka vypadá v pořádku, ale proud přes ni nejde.
„Změřte ji.“
Poznala hlas.
Milan stál na druhé straně stolu.
V ruce držel igelitovou tašku.
„Pouhým okem to nepoznáte.“
Tereza mu podala multimetr.
Milan ho vzal.
Pojistka byla vadná.
„Něco nesete?“ zeptala se.
Milan zvedl tašku.
Uvnitř byla stolní lampička.
Jiná než minule.
Těžká kovová základna, zelené stínidlo.
„Tentokrát opravdu nejde,“ řekl.
Tereza nevěděla, jestli se má smát.
Tak se nesmála.
„Ukažte.“
Lampu položili na stůl.
Milan ji zapojil.
Nic.
Tereza stiskla vypínač.
Nic.
„Žárovku jste zkoušel?“
Milan se na ni podíval.
„Prosím vás.“
„Musím se ptát.“
„Zkoušel.“
Otevřeli základnu.
Tereza čekala povolený drát.
Všechny byly na místě.
Změřila kabel.
Dobrý.
Vypínač.
Dobrý.
Objímku.
Dobrá.
Milan mlčel.
Tereza zkoušela znovu.
„Divný.“
Milan se usmál.
„Konečně.“
„Co konečně?“
„Nic.“
Skoro půl hodiny nemohli závadu najít.
Pak Milan objevil vlasovou prasklinu na plošném spoji.
Tak tenkou, že ji Tereza napoprvé neviděla ani pod lupou.
„Tady.“
Přejela přes ni prstem.
„To fakt stačí?“
„Stačí.“
Milan připájel spoj.
Tereza lampu sestavila.
Zapojili ji.
Stiskla vypínač.
Zelené stínidlo se rozsvítilo.
Na stole se objevil kruh teplého světla.
Milan pod něj položil ruce.
„No.“
Tereza se opřela o stůl.
„Tentokrát jste si to neudělal.“
Milan zavrtěl hlavou.
„Tentokrát ne.“
Nic dalšího neřekli.
Když ostatní odešli, Milan pomohl skládat židle.
Pak vzal prodlužovačku.
„Pořád to motáte blbě.“
„Já věděla, že něco řeknete.“
Rozmotal ji.
Ukázal jí znovu smyčku.
„Bez lokte.“
„Já si to nepamatuju.“
„Tak příště.“
Tereza se na něj podívala.
Milan kabel pověsil na hák.
Zelená lampička stála na stole a svítila.
„Necháte si ji tady?“ zeptala se.
„Ne.“
Milan ji vypnul.
Cvak.
V místě, kde předtím ležel kruh světla, zůstalo jen dřevo stolu.
Milan lampičku vložil do tašky.
„Za měsíc,“ řekla Tereza.
Milan si oblékl bundu.
„Uvidíme.“
Tentokrát se ale usmál.
