Článek
Dana a Oldřich si na podzim pronajali třípokojový byt v Jihlavě. Oba ovdověli, měli dospělé děti a dosud se navštěvovali s taškou na přespání. Společné bydlení mělo ukončit převážení léků, nabíječek a jídla mezi dvěma adresami. Při výběru počítali s ložnicí i menším pokojem, kam by mohli uložit vnoučata. Teprve nad plánkem obýváku spojeného s kuchyní zjistili, že každý počítá s jiným stolem. Dana měla světlý rozkládací, po jehož hraně zůstaly otisky dětských nůžek. Oldřichův byl tmavý, těžší a pohodlně se k němu vešlo šest lidí. U obou proběhly narozeniny, domácí úkoly i poslední společné večeře s jejich zemřelými partnery. O pohovce se dohodli za deset minut. Rozměry stolů si posílali několik večerů a pokaždé jim vyšlo totéž: vedle sebe by zablokovaly cestu k balkonovým dveřím.
Ústupek na několik měsíců
Dana nakonec nabídla, že svůj stůl zatím uloží. Oldřichův byl větší a jeho syn s dcerou měli přijet pomoci se stěhováním, takže odvoz mohl proběhnout najednou. Nabídku přijal s úlevou, kterou se ani nesnažil skrýt. Dana si přes internet pronajala malou skladovací kóji a při stěhování sledovala, jak její desku balí do deky. Myslela přitom na Vánoce, do nichž se ještě mohli rozhodnout jinak. Oldřich pochopil uskladnění spíš jako způsob, jak se nemusí nic vyhazovat. Rozdíl se tehdy neprojevil. V novém bytě společně vybalovali nádobí, střídali se při vaření a ve dvou si sedali k sousedním stranám jeho stolu. Dana si pochvalovala, že nemusí odnášet talíře do jiného pokoje. První měsíční platbu za sklad zaplatila ze svého účtu stejně automaticky jako dřív náklady na vlastní byt.
Místo zůstalo u kuchyně
Na první nedělní oběd přišly obě Oldřichovy děti s partnery. Dcera položila přinesený koláč na linku a s bratrem si sedli na své obvyklé strany stolu. Její muž zaváhal u čela, ale Oldřich ho ujistil, že tam může, že tam přece sedával vždycky. Pro Danu zůstala židle nejblíž kuchyni. Sama tam předtím připravila talíř, aby měla blízko k troubě, a teď od něj znovu vstávala pro brambory, sklenice a zapomenutou misku s okurkami. Ostatní poslouchali synovo vyprávění o dovolené a její načatý oběd mezitím vystydl. Nikdo jí nic neporoučel. Dcera dokonce nabídla pomoc, jenže Dana odpověděla, že už to má. Později, když odnášela hrnky od kávy, zaslechla, jak syn otci říká, že je dobře, že zůstal aspoň jejich stůl. Oldřich přikývl a přejel dlaní po desce. Dana položila hrnky do dřezu opatrněji, než bylo potřeba.
Sklad přestal být dočasný
Večer Oldřich návštěvu hodnotil jako povedenou. Dana mu řekla, že se celé odpoledne cítila, jako by obsluhovala u něj doma. Připomněl jí, že si místo u kuchyně vybrala sama a že jeho děti nemohly tušit, co jí vadí. V tom mu musela dát za pravdu, ale když navrhl, aby si příště prostě sedla jinam, začala skládat čistý ubrus. Vysvětlovala mu, že její stůl stojí zabalený ve skladu, zatímco kolem jeho pokračuje všechno jako dřív. Sama uskladnění nabídla, jenže čekala, že se k rozhodnutí ještě vrátí. Místo toho dál platila a on už považoval obývák za zařízený. Další platbu posílat nechtěla. Oldřich nabídl, že sklad vezme na sebe, a její odmítnutí ho rozzlobilo. Domníval se, že po něm chce zbavit se věci spojené s manželkou. Dana namítla, že nechce uchovávat svůj předchozí domov v kóji, zatímco jeho bude mít denně před očima. Ten večer zůstal ubrus složený na opěradle židle a o stole už nemluvili.
Každý musel někomu zavolat
V pátek Dana oznámila, že pojede do skladu stůl přeměřit. Chtěla ještě zkusit, zda by po rozložení stačil pro šest lidí. Oldřich se nabídl, že pojede s ní. Pomohl odhrnout deku a podržel vysunutou část desky. Když začal hledat rozměry volné kóje pro svůj stůl, Dana se ho zeptala, jak dlouho by ho tam chtěl nechat. Telefon zase schoval. Připustil, že by čekal, až se pro něj doma uvolní místo; totéž dosud očekával od ní. Nechtěl však, aby ona svůj stůl prodala a on si svůj ponechal. Dohodli se, že je nejprve nabídnou dětem. Dana ten svůj přislíbila dceři do nového bytu. Oldřich telefonát odkládal do večera. Syn o velký stůl nestál a dcera ho mohla využít jen v jídelně na chalupě. Otce to zklamalo; představoval si ho někde, kde se u něj bude jíst denně. Přesto domluvil odvoz. Když se Dana zeptala, zda je s tím smířený, odpověděl, že zatím ne. Přestala ho přesvědčovat a pomohla mu sundat nohy, aby se stůl vešel dceři do dodávky.
Menší deska, méně hostů
Použitý kulatý stůl si vyhlédli u mladého páru z vedlejší čtvrti. Měl odřenou nohu, stál dva tisíce korun a vešli se k němu čtyři lidé. Nechali si den na rozmyšlenou; oba ještě doma přeměřili volné místo, než prodávajícím společně napsali. Za převoz nového stolu zaplatili ze společných peněz a Dana po vyzvednutí svého zrušila pronájem kóje. Při další návštěvě Oldřichovy dcery prostřel on, zatímco Dana dokončila jídlo. Dcera se zarazila nad menší deskou a zeptala se, kam se vejdou o Vánocích. Oldřich připustil, že všichni najednou už pohodlně ne. Domluvili se tedy, že letošní velký oběd uspořádá ona na chalupě. Dana si později prohlížela fotografii svého stolu v dceřině bytě a dlouho zvětšovala známou poškrábanou hranu. Oldřichovi ji ukázala až druhý den. Oběma jejich stoly chyběly, ale na příští neděli už pozvali Daninu dceru s manželem a vaření si rozdělili předem.
