Hlavní obsah
Příběhy

Kamarádka vyhrála soutěž, ve které jsem já neuspěla. A já měla uvádět její autorské čtení

Foto: gemini

Soutěž jsme zkusily obě, ale na večeru v knihovně měla číst jen Tereza. Já ji měla uvést. Souhlasila jsem tak rychle, až jsem sama sobě uvěřila, že s tím nemám žádný problém.

Článek

Na Terezině radosti mě od rána rozčilovalo hlavně to, že byla úplně přiměřená. Neposlala mi dvacet fotek diplomu, neobjednala si limuzínu před olomouckou knihovnu, dokonce ani nenapsala, že se jí konečně splnil sen. V půl osmé se jen zeptala, jestli si má na večer vzít zelené šaty, nebo kalhoty.

Stála jsem v kuchyni nad otevřenou myčkou a měla chuť jí odpovědět, že v knihovně na ni nikdo nebude svítit reflektorem. Místo toho jsem napsala: „Ty zelené, bude ti to slušet.“ Přidala jsem srdíčko. Tohle mi šlo. Na displeji jsem byla přesně ta kamarádka, kterou by člověk chtěl mít, když vyhraje krajskou literární soutěž. Pak jsem vytáhla hrnek, na jehož dně zůstal přilepený kousek rýže, a strčila ho zpátky tak prudce, až cinkl o druhý.

Soutěž jsme obeslaly v srpnu, každá pod svým heslem, každá s povídkou, kterou si ta druhá směla přečíst až po uzávěrce. Byl to můj nápad. Chtěla jsem mít jistotu, že si nebudeme navzájem přepisovat věty, ale teď jsem v tom zpětně nacházela skoro velkorysost: podívejte se, já jí dala prostor, a ona ho využila. Jenže prostor jí poskytl pořadatel stejně jako mně a asi stovce dalších lidí. Já jí nedala nic kromě odkazu na přihlášku.

Když jí před třemi týdny oznámili první místo, zavolala mi z chodby svého bytu, protože uvnitř běžela pračka a ona prý potřebovala slyšet vlastní hlas. Smála jsem se s ní. Opravdu. Asi prvních deset vteřin mě to těšilo bez jediné příměsi. Pak řekla: „Počkej, to znamená, že nás obě přece jen nevyhodili,“ a já si uvědomila, že moje jméno mezi oceněnými není. Od té chvíle jsem se tvářila o něco pečlivěji.

V knihovně jsem několikrát do roka uváděla autorská čtení, protože jsem uměla začít včas, nepokládat šest otázek najednou a zastavit člověka, který si z dotazu udělal vlastní přednášku. Když mi tedy knihovnice Hana zavolala, jestli bych neuvedla i vítězku, nebyla to rafinovaná krutost. Byl to běžný telefonát ženě, která to dělá. „Vy se přece znáte, bude to takové osobnější,“ řekla. Odpověděděla jsem, že moc ráda. Dokonce jsem vyslovila slovo čest. Teď jsem měla volný pátek, večer v šest vystoupit před lidmi a od rána jsem zkoušela žít jako někdo, pro koho ta čest nebude znamenat několik hodin se zaťatou čelistí.

Otevřela jsem na notebooku podklady k uvedení. Tereza, čtyřicet dva let, pracuje v zákaznickém oddělení výrobní firmy, žije v Olomouci, píše krátké prózy. Pod tím jsem sama před dvěma dny připsala, že její text získal porotu přesným pozorováním rodinných vztahů. Formulaci mi poslala Hana ze zdůvodnění ceny. Přejela jsem ji kurzorem a zase klikla vedle, aniž bych něco změnila.

Telefon znovu zavibroval. Tereza poslala fotku zelených šatů přehozených přes židli. „Nejsou moc?“ napsala. Přiblížila jsem obrázek a všimla si, že má na stole naši společnou fotografii z výletu do Jeseníků. To mě naštvalo snad nejvíc. Ani na vteřinu mi neusnadnila možnost udělat z ní protivnou ženskou.

Co se hodí říct

Sešly jsme se před polednem v kavárně u tržnice, abychom prošly pořadí večera. Nesla jsem vytištěný program v deskách, Tereza látkovou tašku se dvěma výtisky své povídky a krabičku zákusků pro knihovnice. Taky samozřejmě zákusky.

„Nemuselas jim nic kupovat,“ řekla jsem, sotva si sedla.

„Já vím. Ale budu po nich chtít kafe, vodu, uklidňování a nejspíš i náhradní hlavu, tak ať z toho něco mají.“

Zasmála se a stáhla si kabát. Měla pod ním obyčejné proužkované tričko, které jsem znala nejméně pět let, a já si najednou připadala směšně slavnostní v černé košili, již jsem si vzala už ráno, abych na ni do večera nemusela myslet.

Objednaly jsme si a Tereza požádala ještě o jeden větrník a dvě vidličky. Dělaly jsme to tak pokaždé, protože ona měla ráda krém a já spíš vrchní díl s polevou.

„Já dneska nechci,“ řekla jsem.

„Tak ho sním sama.“ Znělo to vesele, ale když nám ho přinesli, stejně odsunula kousek vršku na druhý okraj talíře.

Vytáhla papíry. Byly popsané tužkou, mezi řádky měla nádechy a u jedné dlouhé věty velké kolečko. „Tady se vždycky ztratím. Neměla bych to vynechat?“

Podívala jsem se. Tu povídku jsem od vyhlášení četla třikrát, pokaždé s jiným zadáním. Poprvé jsem hledala, proč vyhrála. Podruhé jsem hledala, proč vyhrát neměla. Potřetí jsem si připustila, jak dobře funguje scéna, ve které dospělý syn skládá matce nákup a ona mu jednotlivé věci zase vrací do tašky. Žádný velký obrat, žádné efektní odhalení. Jen dva lidé, kteří si nejsou schopni předat ani pytlík jablek. Já bych jim nejspíš přidala mrtvého otce a tajný dopis, aby bylo všem jasné, že se má něco cítit. Tereza to nechala být a ono to bolelo.

„Tu větu můžeš rozdělit,“ řekla jsem. „Obsahově bych ji nechala.“

Přisunula ke mně tužku a já jí do textu udělala lomítko. Tereza si místo přečetla polohlasem, tentokrát s přestávkou, a přikývla. Hned nato jsem se zeptala, jestli se na její čtení vejde celá kancelář.

„Přijdou jen dvě kolegyně. Proč?“

„Jen abychom věděly kvůli židlím.“ Což byla naprostá pitomost, protože židle řešila Hana a míst bylo dost.

Tereza chvíli přejížděla palcem po okraji papíru. „Máma přijede taky. A nejspíš Kamil, jestli stihne vlak.“ Kamil byl její bratr.

Přede mnou ležel program se třemi jmény porotců. „S touhle paní ses už někde potkala, ne?“ zeptala jsem se a ukázala na prostřední jméno.

Tereza se naklonila. „Ne. Myslím, že jsi ji měla loni na besedě ty.“

Měla pravdu. Uváděla jsem její román, koupila si ho a nechala podepsat. Já, nikoli Tereza. „Jo, vlastně,“ řekla jsem a sáhla po kávě příliš brzy; byla ještě horká.

Tereza si založila ruce pod stolem. „Lenko, tys četla moje hodnocení?“

„Hana mi poslala dvě věty.“

„Já ti můžu přeposlat celé. Jestli tě zajímá, co psali.“ Už sahala po telefonu, potom ho ale nechala ležet. „Nebo ne. Víš co, já ti ho vlastně nechci obhajovat.“

Zůstala jsem s hrnkem u pusy. „Vždyť nemusíš.“

„Dobře.“ Vzala si vidličku a ukrojila kus zákusku. Na mém okraji talíře pořád ležela poleva. Čekala jsem, jestli Tereza něco dodá, ale ona žvýkala a dívala se ven. Bylo to horší než výčitka.

„Jenom potřebuju vědět, čím tě uvedu,“ řekla jsem nakonec.

Prošly jsme začátek: přivítání, krátké slovo poroty, předání ceny, moje otázky a deset minut čtení. Tereza chtěla před ukázkou poděkovat knihovně a pak i mně.

„Za co mně?“

„Žes mi tu soutěž poslala. A že jsi mě tehdy v létě přiměla to konečně odeslat.“

Před uzávěrkou mi totiž řekla do telefonu, že povídku odloží, protože pořád nemá dobrý název. Řekla jsem jí, ať už něco vybere a odešle ji. Pamatovala jsem si to, samozřejmě. Uchovávala jsem si ten okamžik skoro jako účtenku.

„To nemusíš říkat veřejně,“ odpověděla jsem. „Bude to působit, že jsem ti s tím pomáhala.“

Tereza zvedla oči. „Tak to řeknu jinak.“

„Ne, neříkej to vůbec.“

Číšnice nám přinesla vodu a obě jsme sledovaly, jak staví sklenice na stůl. Nikdy jsem nebyla tak vděčná za člověka, který potřebuje vědět, komu patří sodovka. Potom Tereza pomalu zasunula tužku mezi stránky. „Dobře. Nebudu.“

Měla jsem se omluvit za tón. Místo toho jsem se pustila do vysvětlování, jak publikum nemá rádo dlouhé děkování. Tereza mě nechala domluvit a pak se zeptala: „Mám si představovat ten provázek?“

Nejdřív jsem nevěděla, o čem mluví. Při mém prvním moderování seděla v první řadě v červeném svetru. Domluvily jsme se, že když začnu mluvit příliš rychle, potáhne za volný konec šály, jako by mě chtěla přibrzdit. Já se pak v úvodu zamotala do jména nakladatelství a ona zatáhla tak důrazně, až si šálu stáhla z krku na zem. Smích mi tehdy pomohl víc než všechny dechové zkoušky doma. Po akci jsme v téhle kavárně zůstaly do zavření a Tereza mi předváděla, jak jsem se při každé otázce ukláněla k mikrofonu.

Teď seděla naproti mně a držela mezi prsty neviditelnou šňůrku.

„Ten budeš potřebovat, když se rozjedeš,“ řekla jsem.

„Toho se právě nebojím.“ Usmála se, ale ruku položila zpátky na stůl.

Probraly jsme ještě praktické věci. Na pódiu se posadí vlevo, lampičku jí natočíme na papíry, vodu bude mít u pravé ruky. Zkoušku zvuku uděláme v pět. Když jsme se zvedaly, chtěla jsem konečně sáhnout po odloženém kousku větrníku, jenže číšnice už talíř odnesla.

Venku před kavárnou se objímaly dvě studentky a jedna přitom málem shodila druhé čepici. Tereza se na ně usmála. Dřív bych jí něco pošeptala a odcházely bychom se smíchem; tentokrát jsem si kontrolovala, jestli mám zavřenou kabelku.

„Přijdeš pak s námi někam sednout?“ zeptala se. „Máma pojede domů, ale Kamil našel místo poblíž.“

„Uvidím, jak budu unavená.“ Neřekla jsem, že jsem si na ten večer neplánovala vůbec nic dalšího.

Rozloučily jsme se u přechodu a já šla do knihovny vyzvednout finální program, ačkoli mi ho Hana mohla poslat. Potřebovala jsem vejít někam, kde mě budou znát jinak než jako tu druhou účastnici soutěže. Hana mě pozdravila přes pult, podala mi papíry a řekla: „Jsem ráda, že to bereš ty. S tebou se Terka nebude bát.“

Přikývla jsem. V kabelce mi přitom leželo vlastní uvedení, čím dál delší a horší. Doma jsem do něj po návratu přidala větu o tom, že soutěž letos přinesla řadu pozoruhodných textů, z nichž pochopitelně nemohly být oceněny všechny. Přečetla jsem si ji nahlas. Pak znovu. Zněla kultivovaně, nestranně a naprosto přesně jako prosba, aby si někdo všiml i mě.

Před lidmi

Do knihovny jsem se vrátila krátce před pátou s taškou prodlužovacích kabelů, o které mě nikdo nepožádal, a s uvedením zkráceným na půl stránky. Přebytečné kabely mi dodávaly pocit užitečnosti. Byla jsem žena, která předvídá potíže; taková žena přece nemůže být malicherná. V sále voněla káva. Venku mrholilo a já se pokoušela pověsit mokrý kabát tak, aby mi z něj nezůstala na zádech studená skvrna.

Tereza už seděla u stolku a Hana jí ukazovala mikrofon. Zelené šaty na ní vypadaly hezky. To mě nepřekvapilo, sama jsem jí je doporučila, ale nějak jsem počítala s tím, že ve skutečném světle objevíme závadu. Třeba že jsou moc letní nebo že se jejich barva bude tlouct s oranžovými židlemi. Netloukla.

„Ahoj,“ řekla Tereza a zvedla ruku, ne však celé tělo jako obvykle. Nešla mě obejmout a já nevěděla, jestli je to tím kabelem, který jí visel přes klín, nebo obědem.

Zkusily jsme zvuk. Požádala jsem ji, aby přečetla několik vět, a obešla sál. Z reproduktoru zněl její hlas pevněji než u stolu v kavárně. Nejdřív zbytečně spěchala, pak se nadechla na našem lomítku a další věta už dopadla přesně. U zadní řady jsem si dřepla a narovnala jednu židli.

Tereza se odmlčela. „Bylo to rychlé?“ zavolala.

„Začátek trochu. Pak dobrý.“

Vrátila jsem se ke stolku a posunula lampičku, aby si na papír nestínila rukou. Zkusila naklonit list a oba rohy si zatížila telefonem a sklenicí.

„Takhle?“

„Jo. Ale vypni si zvuk.“

„Už mám.“

Pak přišli lidé a já zase cítila, jak mě to bere. Její matka nesla květiny zabalené do papíru, kolegyně měly na sobě šaty, které si nejspíš vzaly už ráno do práce, a bratr stihl vlak. Tereza k němu seběhla od stolku a on ji objal jednou rukou; v druhé ještě držel jízdenku a čepici. Zůstala jsem u dveří s deskami přitisknutými na prsa. Když prošli dovnitř, začala jsem rovnat programy, které už ležely v úhledném sloupku.

Hana mi položila dlaň na loket. „Za pět minut, jo?“

Podívala jsem se na svoje uvedení. Zůstala v něm ještě jedna věta, kterou jsem považovala za vtipnou: že Terezu znám hlavně jako člověka, který čtení vlastních textů zatím úspěšně odkládal. Vytáhla jsem propisku a přeškrtla ji. Papír jsem si musela podložit o zeď, protože na měkkých deskách hrot vynechával.

V šest Hana zavřela dveře sálu. Pozdravila jsem publikum a uvědomila si, že mám sucho v ústech. Jindy jsem si na začátku našla někoho, kdo se usmíval, a mluvila chvíli k němu. Teď jsem pohledem narazila na Terezinu matku, která se nakláněla dopředu s kabelkou na kolenou, a raději jsem se podívala do prostřední řady.

„Dobrý večer. Vítám vás na setkání s Terezou Dvořákovou, vítězkou letošní krajské soutěže krátké prózy. Její povídka Třetí taška vypráví o návštěvě, při níž se dva lidé snaží pomoct jeden druhému, a přitom se pořád míjejí. Za chvíli si z ní Tereza přečte ukázku. Nejdřív poprosím zástupkyni poroty o několik slov.“

To bylo všechno. Ustoupila jsem ke straně a porotkyně začala mluvit o textu. O tom, jak je povídka vystavěná a co v ní zůstává nevyřčeno. Bylo nepříjemně snadné jí rozumět. Ještě v poledne bych si snad přála, aby používala prázdná slova, nad kterými bych mohla doma obracet oči. Ona však otevřela výtisk, našla krátký úsek a ukázala na konkrétních větách něco, čeho jsem si sama nevšimla. Naklonila jsem se, abych slyšela poslední slova, která nedořekla do mikrofonu.

Ocenění převzala Tereza s tak opatrným úsměvem, až její bratr ze zadní řady zavolal, ať ten diplom ukáže pořádně. Lidé se zasmáli. Tleskala jsem s deskami pod paží a pozorovala ji, jak hledá místo, kam položit kytici. Když si pak sedla vedle mě, cítila jsem z jejích šatů slabou vůni pracího prostředku.

Zeptala jsem se, kde se vzal první nápad na povídku. Odpověděla, že u pokladny v supermarketu, když se před ní hádala dvojice o dvě balení másla. „Tohle do textu nakonec vůbec nepřišlo,“ řekla. „Jen jsem pak nemohla přestat myslet na to, že každý z nich nejspíš nakupoval pro někoho jiného.“

Chtěla jsem se zeptat, kolik verzí napsala. Měla jsem tu otázku připravenou a byla dobrá. Jen jsem náhle věděla, že bych v hlase nedokázala úplně skrýt představu, že těch verzí bylo méně než mých. Položila jsem tedy jinou, na místo, kde má matka v povídce poprvé možnost syna zastavit. Tereza se otočila ke mně a chvíli odpovídala jen mně, skoro jako v kuchyni, když jsme si po návštěvě ještě nestihly sundat bundy. Pak si vzpomněla na sál a dořekla větu do mikrofonu.

Při čtení si jednou opravila slovo, usmála se na papír a pokračovala. Seděla jsem vedle ní a poslouchala scénu s nákupem počtvrté. Pořád fungovala. V poslední větě ukázky matka přesune jeden jogurt z lednice zpátky na stůl a v sále zůstalo krátké ticho, než lidé začali tleskat. To ticho jsem jí záviděla víc než diplom. Chtěla jsem někdy napsat něco, po čem se lidé hned nepohnou.

Po besedě jsem podala mikrofon Haně, pomohla odsunout stolek a nalévala vodu do plastových kelímků. K Tereze se postavila malá fronta. Jeden muž jí vyprávěl o své matce, kolegyně ji fotily s kyticí, knihovnice přinesly její zákusky na velkém talíři. Tereza zachytila můj pohled a ukázala na jeden z nich. Věděla, který mám ráda. Natáhla jsem se pro něj, jenže právě v tu chvíli mě oslovila paní z místního čtenářského klubu.

„To bylo hezké,“ řekla.

Poděkovala jsem.

„A vy taky něco píšete, viďte?“

Měla jsem připraveno lehké mávnutí rukou, takové to ano, ale dnes není řeč o mně. „Píšu,“ řekla jsem místo toho. „Taky jsem letos soutěž obeslala.“

Paní se zarazila. „Aha. Tak příště.“ Usmála se s tak poctivou snahou, že jsem ji nechtěla nechat samotnou v rozpacích.

„Třeba. Dáte si ještě vodu?“ Podala mi kelímek a chvíle přešla.

Když jsem se otočila zpátky k talíři, můj oblíbený zákusek už tam nebyl. Vzala jsem si jiný a opřela se o parapet. Tereza zrovna vysvětlovala jednomu z hostů, že pracuje na další povídce, ale o té se jí zatím nechce mluvit. Tušila jsem, kterou myslí. Měla jsem ji už dva týdny v mailu a pořád jsem se nedostala dál než na první stránku.

Když hosté začali odcházet, Tereza se ke mně dostala s květinami přitisknutými k boku. „Bylo to dobrý,“ řekla tiše. „Díky za ty otázky.“

„Četla jsi dobře.“ Neřekla jsem, že na první veřejné čtení. To omezení už se mi tlačilo na jazyk, ale nechala jsem ho tam.

„Tak půjdeš? Kamil už tam s holkama sedí. Objednali něco k jídlu.“

Pohlédla jsem na hodiny nad dveřmi. Bylo osm, páteční večer teprve začínal. Mohla jsem si sednout do restaurace, počkat na přípitek a vydržet další kolo vět o tom, jak je to krásné. Už teď jsem ale slyšela otázku, kterou bych dřív nebo později položila: jestli bychom se taky mohli chvíli bavit o něčem jiném. „Dneska nepůjdu.“

„Kvůli zítřku?“

„Ne.“

Mezi námi prošla Hana s náručí špinavých hrnků. Uhnuly jsme jí každá na jinou stranu a zůstaly od sebe dál, než bylo pro ten rozhovor pohodlné. Tereza si posunula kytici. „Na obědě jsi byla nějaká divná. Myslela jsem, že tě třeba štve, že tě do toho zatáhli.“

„Souhlasila jsem sama.“

„Já vím.“ Podívala se na mě a čekala.

Konečně jsem neměla před sebou publikum a stejně jsem nedokázala mluvit normálně. „Špatně nesu, že jsem nevyhrála,“ řekla jsem. Znělo to nehezky a mnohem menší, než jak velké to ve mně celý den bylo.

Tereza přitiskla palec k přehnutému papíru kolem stonků. „Aha.“

„A pak se chovám, jako bys mi něco vzala. Nevzala.“

„To jsem si taky myslela.“ V jejím hlase bylo něco tvrdého, co mi na chvíli připadalo nespravedlivé. Už už jsem jí chtěla vysvětlit, kolik námahy mě to stálo říct. Zarazila jsem se.

„Nemusíš mě teď přesvědčovat, že jednou vyhraju taky,“ dodala jsem.

„To jsem neměla v plánu,“ řekla. Pak se podívala ke dveřím. „Jsi na mě naštvaná?“

„Jsem závistivá. Dneska dost. Nechci ti kazit zbytek večera.“

Tereza si přitáhla květiny blíž k tělu. „Já bych ti ráno ty šaty neposílala, kdybys mi to řekla.“

Při představě, že by si na podobné věci našla jinou kamarádku, mě píchlo u žaludku. „Ty šaty byly v pořádku,“ řekla jsem hloupě.

„Já nemluvím o šatech.“

Z chodby se ozvalo zavírání dveří. Hana nám přes rameno připomněla, ať si nezapomeneme věci v šatně, a šla zpátky do sálu. Chtěla jsem Tereze slíbit, že příště budu lepší, jenže jsem nevěděla, které příště myslím.

„Dobře,“ řekla nakonec. „Já už půjdu, čekají tam.“

„Jasně.“

„A díky za uvedení.“ Tentokrát to byla zdvořilost. Neobjala mě. Viděla jsem ji odejít chodbou se zeleným lemem šatů pod kabátem a napadlo mě zavolat za ní, že jsem její povídku opravdu považovala za dobrou. Neudělala jsem to.

Pomohla jsem Haně naskládat poslední židle, vzala si svoje nepotřebné kabely a šla domů pěšky. V oknech tramvaje, která mě předjela, se svítilo a ve večerce si někdo vybíral mezi dvěma kyticemi v kbelíku. Měla jsem hlad. Koupila jsem si chleba, sýr a rajčata, protože doma bylo kromě ranní rýže hlavně několik potravin, které by teprve někdo musel proměnit ve večeři.

V bytě jsem si pověsila košili, umyla obličej a jedla nad talířem, který jsem pak musela stejně otřít kolem dokola. Pořád jsem chtěla ten potlesk a pořád jsem se styděla za otázku na porotkyni. V půl desáté přišla do společné skupiny fotografie z restaurace. Tereza seděla mezi kolegyněmi, květiny měla v karafě a před sebou talíř jídla. Telefon jsem odložila vedle notebooku. Na obrazovce jsem ještě měla otevřené uvedení, v němž nad jejím jménem zůstala přeškrtnutá věta.

Uložila jsem soubor a otevřela nový dokument. Chvíli jsem se dívala na bílou plochu a cítila protivnou povinnost napsat teď něco obdivuhodného, aby moje prohra aspoň k něčemu byla. Napsala jsem větu o ženě, která v čekárně drží dvě pořadová čísla, jedno svoje a jedno pro sestru, která zatím nepřišla. Nevěděla jsem ještě, proč sestra nepřichází. V další větě jí ta žena zabrala místo kabelkou. Pak jsem se vrátila k první a vyškrtla slovo, které tam bylo jen proto, aby zněla literárně.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz