Maďarsko 1956: 229 popravených, 200 tisíc uprchlých. O 12 let později Sověti vtrhli i k nám

Ten den v patnáct hodin stálo u sochy polského generála Józefa Bema na budínské straně Dunaje asi dvacet tisíc lidí. Péter Veres, předseda Maďarského svazu spisovatelů, přečetl sedmibodový manifest — nezávislá národní politika, demokratický socialismus, vstup do OSN, občanské svobody.

Už během čtení bylo jasné, že manifest je mírnější než dav. Studenti Technické univerzity den předtím formulovali takzvaných Šestnáct bodů: stažení sovětských vojsk, tajné volby, skoncování s Rákosiho érou, odstranění Stalinovy sochy z Hrdinského náměstí.

Dav prošel přes Markétin most na pešťskou stranu a rozdělil se. Jedna skupina zamířila k Parlamentu, druhá k budově Maďarského rozhlasu v ulici Sándora Bródyho, třetí ke Stalinově soše na Pochodové náměstí.

Stalinův monument byl vysoký 25 metrů. Osmimetrovou bronzovou postavu odhalili v prosinci 1951 jako „dar Stalinovi k sedmdesátým narozeninám“. Protestující ji tahali traktory s ocelovými lany — nehnula se. Dělníci přinesli kyslíkové lahve a řezací hořáky. Bronzové boty u kotníků rozřezali. Kolem půl desáté večer socha spadla. Boty zůstaly stát na podstavci. Sochu dotáhli na náměstí Lujzy Blahy a rozbili na kusy.

Ve stejnou dobu stál před budovou rozhlasu v ulici Sándora Bródyho další dav. Požadovali, aby bylo šestnáct bodů odvysíláno. Delegaci poslanou dovnitř zadržel Úřad státní bezpečnosti ÁVH. Použili slzný plyn. Pak stříleli do davu. Podle pozdější zprávy Zvláštního výboru OSN z roku 1957 „muži ÁVH zahájili palbu do davu, někteří byli zabiti, jiní zraněni“. V noci z 23. na 24. října Maďarská strana pracujících jmenovala Imreho Nagye premiérem. Ve dvě hodiny ráno maršál Georgij Žukov nařídil Rudé armádě, aby vstoupila do Budapešti.

Mátyás Rákosi, první tajemník Maďarské strany pracujících od roku 1948, se sám tituloval „Stalinův nejlepší maďarský žák“. Za osm let jeho vlády bylo ze strany „vyčištěno“ přes 350 000 úředníků a intelektuálů, 100 000 uvězněno, přibližně 2 000 popraveno. Kardinál József Mindszenty seděl od roku 1948 ve vězení. Sztálinváros (Stalinovo město), modelové socialistické středisko, se stavělo otrockou prací.

V březnu 1953 zemřel Stalin. V červenci téhož roku Moskva postavila do čela Maďarska Imreho Nagye — reformního komunistu, který okamžitě zastavil kolektivizaci, propustil politické vězně a přerušil stavbu Stalinova města. O dva roky později, v dubnu 1955, Rákosi Nagye sesadil a vyloučil ze strany.

25. února 1956 přečetl Nikita Chruščov na XX. sjezdu KSSS tajný projev o kultu osobnosti. V červnu propukly v polské Poznani dělnické protesty. Potlačili je 400 tanky za cenu asi 80 mrtvých. V červenci Moskva Rákosiho odvolala; nahradil ho stejně stalinistický Ernő Gerő. V říjnu se na Petőfiho kruhu, diskusním klubu budapešťských intelektuálů, mluvilo o Maďarsku jako o zemi, která stále žije v roce 1952.

Pětadvacátého října 1956 stálo na Kossuthově náměstí před Parlamentem několik tisíc pokojných demonstrantů. Ženy, děti, starší lidé. Sovětské tanky, které na náměstí stály od předchozího dne, nekonfliktně koexistovaly s davem — na věžích visely maďarské vlajky. Po jedenácté hodině dopoledne zazněla střelba. Odkud přesně vyšla první salva, dodnes není jasné. Jedna verze: z ministerstva zemědělství střílela jednotka ÁVH. Druhá: sovětský velitel Ivan Serov dal rozkaz k „varovné palbě“, kterou ÁVH pochopila jako povel. Tanky odpověděly palbou.

Oficiální dobová čísla uvádějí 88 mrtvých. Britská zpráva hovoří o 300 až 800. Novinář Tamás Mikes na hřbitově Kerepesi druhý den napočítal 820 těl. Jeden z nejznámějších masakrů studené války tak zůstal statisticky neurčitý. Jisté je, že to nebyli lidé se zbraněmi v rukou. Dodnes mají dvě budovy na Kossuthově náměstí díry po kulkách, obkroužené kovovými knoflíky.

Téhož dne v Kremlu rozhodli, že Ernő Gerő není dále udržitelný. Jeho místo zaujal János Kádár — komunista, kterého v letech 1951 až 1954 v téže budově ÁVH na Andrássyho třídě tři roky mučili při výsleších.

26. října se v osmém obvodě Budapešti vytvořila dvě centra ozbrojeného odporu. Kiliánova kasárna na Üllőiské třídě vedl plukovník Pál Maléter, který do kasáren přijel s tanky obsadit je pro vládu. Po cestě se rozhodl, že zůstane na straně povstalců. Necelých 300 metrů od něj, v úzké průjezdné Corvinské uličce, se zorganizovala skupina pod velením šestadvacetiletého László Ivána-Kovácse a čtyřiadvacetiletého Gergelyho Pongrátze. Později Pongrátz vzpomínal: „Více než 80 procent Corvinistů bylo mladších dvaceti let.“ Pešťští kluci házeli Molotovy koktejly na sovětské tanky T-34 a T-54. Dvanáct dní držela Kiliánova kasárna a Corvinská ulička Üllőiskou třídu v šachu.

28. října Nagy oznámil rozpuštění ÁVH. Uznal povstání jako „národní demokratické hnutí“. 30. října na Náměstí republiky dav přepadl ústřední výbor strany; padlo přes dvacet příslušníků ÁVH a několik řadových stranických funkcionářů, někteří byli ještě lynčováni. Mezi mrtvými byl Imre Mező, Nagyův blízký spolupracovník, který s ÁVH neměl nic společného. Fotografie z náměstí pořídili John Sadovy a Mario De Biasi a během několika dnů je otiskly listy od Life po Paris Match. Sovětská propaganda z nich během příštích desetiletí udělala hlavní důkaz „kontrarevolučního teroru“.

Téhož dne se zdálo, že Maďaři vyhráli. Sovětská vláda vydala deklaraci o „rovných vztazích mezi socialistickými státy“ a souhlasila se stažením vojsk. 1. listopadu Nagy vyhlásil neutralitu Maďarska a odchod z Varšavské smlouvy. 2. listopadu požádal OSN o uznání nového statutu. 3. listopadu jmenoval Pála Malétera ministrem obrany a ten odjel na sovětské velitelství v Tökölu jednat o stažení. Kolem půlnoci z 3. na 4. listopad zatkl šéf KGB Ivan Serov celou maďarskou delegaci.

Čtvrtého listopadu 1956 ve čtyři patnáct ráno vstoupily do Budapešti tanky sedmnácti sovětských divizí. Operace se jmenovala rusky Vichr, maďarsky Forgószél, česky Vichřice. Podle kremelských dokumentů z Cold War International History Project bylo nasazeno 1 130 tanků T-34, T-54 a těžkých IS-3, podpořených dělostřelectvem ISU-152 a přibližně 31 000 vojáky. Ve velení byl maršál Ivan Konev.

V pět dvacet ráno vysílala rozhlasová stanice Svobodné Kossuthovo rádio ze suterénu Parlamentu poslední projev Imreho Nagye:

„Zde mluví Imre Nagy, předseda rady ministrů Maďarské lidové republiky. Dnes ráno sovětská vojska zahájila útok na naše hlavní město s jednoznačným úmyslem svrhnout zákonnou demokratickou maďarskou vládu. Naše jednotky jsou v boji. Vláda je na svém místě. Oznamuji to obyvatelům naší země a světové veřejnosti.“

Pak přešel rozhlas na smyčku v maďarštině, ruštině, angličtině a němčině. Krátce po šesté ráno se Nagy s rodinou a skupinou ministrů uchýlil na jugoslávské velvyslanectví na Hrdinském náměstí číslo 5. Kardinál Mindszenty požádal o azyl na americkém velvyslanectví na Náměstí svobody. Zůstal tam patnáct let — do září 1971.

Z maďarského Szolnoku mezitím vystoupil v rozhlase a televizi János Kádár. Oznámil vznik „Maďarské revoluční dělnicko-rolnické vlády“. 7. listopadu dorazil do Budapešti. 10. listopadu padly poslední barikády kolem Kiliánových kasáren a Corvinské uličky. Sovětská oficiální data: 722 padlých vojáků, 1 540 zraněných. Maďarské oběti: přibližně 2 500 mrtvých, z nichž většina byli civilisté. Dalších 200 000 Maďarů uprchlo za hranice.

22. listopadu 1956 vyvedl Kádár Nagye z jugoslávského velvyslanectví pod písemnou zárukou bezpečného návratu domů. Autobus, který na Nagye a dalších patnáct lidí čekal, řídil sovětský důstojník. Sto metrů od ambasády ho zastavila sovětská jednotka. Nagye a muže kolem něj unesli na letiště Ferihegy a odletěli do rumunského Snagova. Ženu a dceru Erzsébet odvezli zvlášť.

V únoru 1958 měl začít proces. Chruščov ho odložil. 9. června 1958 se za zavřenými dveřmi sešel Vrchní lidový tribunál v budapešťské Sběrné věznici ve čtvrti Kőbánya. 15. června byl rozsudek vynesen. Nagyova poslední slova nahrál přítomný technik. Státní archiv je zveřejnil v roce 2008:

„Moji obžalovaní společníci i já víme, že maďarský lid a mezinárodní dělnická třída nás zprostí těchto těžkých obvinění. Vím, tento proces je konec. Svůj osud vkládám do rukou národa.“

16. června 1958 brzy ráno popravili Imreho Nagye, Pála Malétera a Miklóse Gimese. Józsefa Szilágyiho, šéfa Nagyova sekretariátu, oběsili dříve — v dubnu 1958 ve zvláštním procesu po jeho výroku: „Nechci nic, jen mluvit jako svobodný člověk.“ Géza Losonczy zemřel ve vyšetřovací vazbě 21. prosince 1957 při násilném krmení během hladovky.

Těla popravených zakopali do neoznačených hrobů v parcele 301 Nového veřejného hřbitova v budapešťské čtvrti Rákoskeresztúr. 24. února 1961 je nechali přepohřbít — zabalená do dehtového papíru, zápěstí svázaná ostnatým drátem, obličejem dolů. V matrice je Nagy uveden pod falešným ženským jménem Piroska Borbíró. V okolní zemi leží popravení spolu s ostatky zvířat z budapešťské zoologické zahrady.

Během let 1957 až 1961 odsoudily maďarské soudy 26 000 lidí. Přes 229 jich popravily. 13 000 poslaly do internačních táborů. Z Maďarska uprchlo 200 000 lidí, hlavně přes dřevěný most u rakouské Andau nad Einserkanalem. 170 000 z nich skončilo v Rakousku, odkud je přijímaly Kanada, Spojené státy, Izrael, Německo, Austrálie. Americký spisovatel James Michener tehdy stál u mostu v Andau, zaznamenával svědectví uprchlíků. V březnu 1957 vydal knihu Most u Andau.

16. června 1989, přesně jednatřicet let po popravě, proběhl na Hrdinském náměstí v Budapešti státní pohřeb Imreho Nagye, Pála Malétera, Miklóse Gimese, Józsefa Szilágyiho, Gézy Losonczyho a jedné prázdné rakve za všechny neznámé. Přišlo čtvrt milionu lidí. Řečnil mimo jiné šestadvacetiletý předák studentského hnutí Fidesz Viktor Orbán. Jeho sedmiminutový projev vyzýval ke svobodným volbám a okamžitému stažení sovětských vojsk. 23. října 1989 vyhlásila Maďarská republika konec jednostranického režimu. 19. června 1991 opustil Maďarsko poslední sovětský voják.

V roce 1996 postavila Maďarská republika Nagyovi bronzovou sochu na Náměstí mučedníků, sto metrů od Parlamentu. Bronzový Nagy stojí opřený o zábradlí mostu, zády k sovětskému pomníku Rudé armády na Náměstí svobody a tváří k maďarskému parlamentu.

28. prosince 2018 před svítáním Orbánova vláda sochu odstranila. Přesunula ji k náměstí Marie Jászaiové, kde stojí na odlehlém místě bez nápisu. Na Náměstí mučedníků měla být obnovena replika pomníku národních mučedníků z roku 1934, postaveného za autoritářského premiéra Gyuly Gömböse. Kritikové odstranění označili za ideologický útok na reformně-komunistickou tradici povstání. Vláda mluvila o „historicky autentickém obnovení náměstí“.

Zdroje: