Článek
Myslela jsem si, že až nebudeme mít penzion, dostanu svého muže zpátky. Ne že by někam odešel. Dvacet tři let spal vedle mě, nosil nahoru nákup a znal zvuk, který vydávala naše pračka těsně předtím, než se přestala točit. Jenže mezi námi pořád někdo potřeboval další ručník, potvrzení o zaplacení nebo vysvětlit, proč v ceně pokoje není večeře. Pavel dokázal uprostřed mé věty zvednout hlavu, protože dole cvakly vstupní dveře. Já jsem pak tu větu dokončila do jeho zad.
Když jsme v pátek předali provoz Kláře, přistihla jsem se, že sleduju hlavně jeho ruce. Odevzdal svazek klíčů, ovladač od brány a šedý sešit s poznámkami k domu. Nakonec položil na recepční pult i propisku, kterou nosil v náprsní kapse. To mě dojalo nejvíc. Kvůli jedné ohlodané propisce! Vždyť nám dům pořád patřil, dál jsme měli bydlet v bytě nad penzionem a Klára si nepronajala ani nás, ani naše manželství.
Přesto jsem se cestou nahoru usmívala tak, že se mě Pavel zeptal, čemu se směju. Řekla jsem, že ničemu. V kabelce jsem měla vytištěnou trasu na sobotu a rezervovaný stůl pro dva v Litomyšli.
Sobota, kterou jsem měla hotovou
Probudila jsem se před šestou, samozřejmě. Tělo asi nepřijímá oznámení o změně provozovatele. Ležela jsem na boku, poslouchala Pavlovo dýchání a přemýšlela, jestli je ještě příliš brzy na to vstát, když konečně nemusím. Nakonec jsem ještě jednou zavřela oči a vydržela to asi minutu.
Dole nehučela myčka, protože Klára se rozhodla dělat snídaně o půl hodiny později než my. Včera to říkala a já přikývla, jako by mě to těšilo, ačkoli jsem měla na jazyku, že montéři odjíždějí dřív. Jenže na tento víkend žádné montéry neměla. Měla dvě dvojice, jednu rodinu a sama si s nimi domluvila časy. Věděla jsem to, protože jsem při předání stála vedle ní a pořád koukala do přehledu rezervací.
Vstala jsem potichu, v koupelně si učesala vlasy a oblékla svetr, který neměl na rukávu vytaženou nit od koše na prádlo. Bylo mi padesát osm a připadala jsem si trochu směšná, že si beru hezčí náušnice na výlet s vlastním manželem. Dala jsem si je stejně.
V kuchyni jsem nalila vodu do konvice, vytáhla dva hrnky a zase jeden zastrčila, protože Pavel pije kávu z toho tlustého bílého, ne z modrého. Pak jsem ten modrý vzala zpátky. Dneska přece může pít z jiného. Vidíte, jaké velké změny jsem byla připravená ve svém životě provést.
Venku se sotva rozednívalo. Na silnici pod oknem stálo auto s orosenými skly a listí na chodníku přilepila noční mlha tak pevně, že po něm první kolemjdoucí šoupal podrážkami. V našem malém městě na Vysočině umí listopad udělat z každého domu čekárnu, ale já jsem měla v telefonu předpověď a u Litomyšle mělo být odpoledne světleji. Nemuseli jsme vidět všechno. Stačila procházka, oběd, někde káva a cesta domů bez telefonátu, že hosté nenašli schránku na klíče.
Položila jsem vytištěnou trasu vedle cukřenky, abych ji Pavlovi nemusela hned strkat pod nos, a nachystala vejce. Pro dva. To bylo skoro slavnostní. Žádné počítání, jestli si lidé z trojky přidají, žádné oddělené pečivo pro paní, která včera nic nechtěla a ráno chtěla všechno.
Když přišel, měl na sobě pracovní kalhoty a starou mikinu. Zarazilo mě to, ale řekla jsem jen: „Dobré ráno, rekreante.“
Promnul si tvář a šel k oknu. „Oni už jsou vzhůru?“
Nezeptal se na mě, na počasí ani na to, jak jsem spala. Myslel lidi dole.
„To netuším. Chceš vejce?“
„Jo. Dám vodu na kafe.“
„Už je.“
Stál chvíli před konvicí, jako by mu někdo obsadil místo ve frontě, a pak otevřel lednici.
„Mléko je tady,“ řekla jsem.
„Já vím, kde máme mléko, Dano.“ Řekl to normálně, ale já už měla připravenou další větu o tom, že jsem koupila nové. Spolkla jsem ji a dala na pánev máslo.
Snídali jsme naproti sobě, u stolu, na který jsme v posledních týdnech skládali smlouvy a soupisy vybavení. Teď na něm ležela moje mapa. Pavel si jí všiml, zvedl horní roh a zase ho pustil.
„Ty už jsi něco našla?“
„Říkali jsme, že v sobotu někam pojedeme.“
„Říkali jsme, že bychom mohli.“
„Tak bychom mohli dneska.“
Usmála jsem se. Pořád to šlo lehce. Pořád to byl muž nad talířem s vejci, kterého stačilo dostat do jiných kalhot. Vyprávěla jsem mu o cestě, o zahradách, kde můžeme jen projít, i o restauraci, kterou mi doporučila Zuzana. Nechtěla jsem tam celý den strávit v autě, proto jsem vybrala něco dostupného. Dokonce jsem našla parkoviště, abychom se nemuseli hádat při hledání místa. To poslední jsem nahlas neřekla.
Pavel odložil vidličku. „Dneska bych nikam nejel.“
V první chvíli jsem si myslela, že je mu špatně. Dívala jsem se na něj pozorněji, na bledou kůži pod očima a ramena stažená dopředu. „Proč?“
„Prostě bych zůstal tady.“
„Kvůli Kláře?“
„Nejen kvůli Kláře.“
„Včera jsme jí všechno ukázali. Říkala, že kdyby něco potřebovala, zavolá.“
„Já vím, co říkala.“
Ozvalo se zavření dveří pod námi. Pavel natočil hlavu. Udělal to automaticky a mně najednou přestala chutnat snídaně. Ten pohyb jsem znala líp než některé jeho výrazy.
„Tak pojďme aspoň po obědě,“ zkusila jsem to.
„Uvidíme.“
Nemám ráda tohle slovo. Ne proto, že by bylo samo o sobě zlé, ale v našem domě znamenalo celá léta, že přijede dodávka, protáhne se úklid nebo někdo zavolá, a tím je rozhodnuto. Teď žádná taková povinnost nebyla. Účetní měla poslední podklady, Klára vlastní přístupy i telefon na všechny potřebné řemeslníky a nájem začal běžet. Dokonce jsme si při předávání výslovně řekli, že kromě havárie a závady na domě se o víkendu nemusíme vidět. Neříkala jsem to přece jen tak pro zábavu.
„V poledne tam máme stůl,“ přiznala jsem.
Pavel zvedl oči. „A proč?“
Ta otázka mě píchla víc než jeho odmítnutí. „Abychom se najedli.“
„To chápu. Ale proč jsi ho objednávala, když jsme se nedomluvili?“
„Protože jsi říkal, že bude příjemné někam vyrazit.“
„To jsem říkal.“
Pak vstal a odnesl talíř ke dřezu. Nepráskl s ním, neodešel uprostřed hádky. Žádná pořádná hádka ještě nebyla, jen jsem seděla s náušnicemi, studenými vejci a pocitem, že jsem se nějak nevhodně předvedla.
Když řekl, že se jde na chvilku projít kolem domu, napadlo mě, že si potřebuje srovnat myšlenky. Dokázala jsem být velkorysá. Opravdu ano. Nasoukala jsem nádobí do myčky, setřela linku a dívala se z okna za ním. Přešel dvůr, zkusil kliku u bývalé prádelny, kde teď měla Klára sklad, a zastavil se u okapu. Potom se podíval k parkovišti a zmizel pod námi v průchodu.
Za deset minut byl zpátky.
„Dole je na pultu cedulka,“ oznámil.
„Jaká?“
„Že je recepce do deseti zavřená a příjezdy po druhé. Číslo na Kláru pod tím.“
„To je v pořádku, ne?“
„Já neříkám, že není.“
Nalil si další kávu, tentokrát do svého bílého hrnku, který si vyndal ze skříňky.
„Nechceš si sednout?“ zeptala jsem se.
„Vždyť sedím.“
Seděl na kraji židle, nohy od sebe, jednu ruku na stehně, připravený zas vyskočit. Měl takovou nejistou tvář. Byla bych lhala, kdybych tvrdila, že mě to jen bolelo. Něco ve mně se zatetelilo. Tolikrát jsem si myslela, že ví přesně, co dělat, jen pokud jde o cizí lidi. Teď najednou nevěděl a byl tady se mnou. Mohla jsem mu nabídnout kávu, dát mu ruku na rameno, vytáhnout ho z té jeho ztracenosti. Přisunula jsem mu cukřenku, ačkoli už několik let nesladil, a řekla: „My si zvykneme.“
Přikývl. V tu chvíli jsem ho měla strašně ráda. A taky jsem byla ráda, že se mu dole nelíbilo. No ano. Taková jsem byla hned první volný den.
Kdyby zůstal sedět, možná bych mu to dopoledne dokázala odpustit celé. Jenže on po chvíli zaslechl na dvoře rolování kufru a zvedl se. „Jen se podívám, jestli nepotřebují otevřít bránu.“
„Klára má ovladač.“
„Já vím.“
Už si bral z opěradla mikinu. Nezadržela jsem ho. Místo toho jsem zavolala do restaurace, jestli by šel stůl posunout na druhou. Šel. Slečna v telefonu byla milá, já byla milá, všichni jsme byli milí a nikdo kromě mě netušil, jak strašně mě ten malý ústupek rozčiluje.
Vrátil se s prázdným plastovým kelímkem, který sebral u vrat. Vhodil ho do koše, pečlivě si umyl ruce a zeptal se, jestli nemáme něco na zašití.
„Cože?“
„Že bych si spravil tu bundu. Ten zip se dole rozjíždí.“
„To nezašiješ. Je potřeba vyměnit zip.“
„Tak se na to podívám.“
Vytáhl bundu ze skříně, roztáhl ji na stole přes moji mapu a začal jezdcem tahat nahoru a dolů. Přinesla jsem mu svíčku, protože jsem si pamatovala, že kdysi přejížděl zuby zipu voskem. Poděkoval.
Pak jsem navrhla, že bychom mohli protřídit skříň v předsíni, když už nikam nespěcháme. Tvářil se, že neslyší. Počkala jsem, až dojede zipem k límci, a řekla, že by aspoň mohl vyndat letní boty zpod lavičky.
„Proč zrovna teď?“
„Protože máme čas.“
„Tak ho snad nemusíme hned něčím zaplnit.“
Kdyby to pronesl kdokoli jiný, souhlasila bych. Od něj mi to znělo jako výmluva, protože odpočívat přece taky neuměl.
Bundu po deseti minutách pověsil a zase odešel. Tentokrát prý pro své kleště, které nechal dole v zásuvce pod pultem. Nedokázala jsem se zdržet: „A ještě něco tam máš? Abychom věděli, kolikrát se vrátíš.“
Zastavil se ve dveřích. „Nemusíš se mnou mluvit jako s malým.“
„Tak mi neříkej pokaždé něco jiného.“
„Jdu pro kleště, Dano.“
Bylo skoro deset. Slyšela jsem, jak odemyká vnitřní dveře na schodiště, a pak se rozhostilo ticho. Neměla jsem co umývat. Pračka byla prázdná, protože ložní prádlo už odvážela služba, se kterou se domluvila Klára, a naše koše se za den nenaplnily. Na telefonu jsem otevřela počasí. U Litomyšle se objevila další šedá kapka. Mohla jsem se aspoň zlobit na déšť, ale ani ten nezačal. Venku bylo obyčejné studené dopoledne, docela vhodné na cestu, kdyby někdo chtěl jet.
Napsala mi Zuzana, jak se máme první den v důchodu. V důchodu jsme ještě nebyli, oba jsme na něj čekali, měli jsme příjem z nájmu a trochu úspor, ale nevysvětlovala jsem jí to. Vyfotila jsem prázdný stůl s hrnky a napsala: Učíme se. Pak jsem tu zprávu smazala a poslala jen, že jsme doma.
Přistihla jsem se, že poslouchám kroky na schodech úplně stejně jako Pavel hosty. Když se nevracel, vzala jsem utěrku a šla ji odnést do naší malé komory v přízemí. Měla jsem ji v ruce jako povolenku. Kdybych šla dolů prostě proto, že chci zjistit, co tam dělá, připadala bych si hloupě. S utěrkou jsem měla úkol.
Dveře na chodbu k recepci zůstaly pootevřené. Uvnitř svítilo a voněla tam jiná káva, ne ta naše, kterou Pavel kupoval po kartonech. Stál za pultem vedle Kláry, před sebou její notebook. Klára držela telefon u ucha a dívala se na něj, zatímco on ukazoval prstem na obrazovku. Nechala jsem utěrku viset podél nohy.
„Tady jste si dala tu rodinu na dvojku,“ říkal. „Já bych je přesunul na šestku. Je větší.“
Klára zakryla mikrofon telefonu dlaní. „Ale oni chtěli být v přízemí. Mají to potvrzené.“
„Na šestku je jen jedno patro a vejde se tam líp přistýlka.“
„Já ji mám na dvojce už připravenou.“
Pavel se naklonil blíž. „Tak počkejte, já vám to ukážu.“ A sáhl po myši.
Nebylo v tom nic prudkého. Právě to bylo nejhorší. Ten samozřejmý pohyb jsem znala. Tak se u nás posouvaly květináče, opravovala poloha táců, měnil plán dne. Jenže teď to nebyl náš rozpis.
Klára měla ruku pořád přes telefon a na tváři úsměv, který už přestával být úsměvem. Uviděla mě a narovnala se. „Dano, dobré ráno.“
Pavel se otočil tak rychle, až myš posunul na okraj podložky. Chtěla jsem říct, že jsem ho přišla jen vyzvednout. Dokonce jsem si představila, jak to řeknu lehce, jako žena, kterou její muž potřebuje nahoře. „Pavle, pojď už,“ měla jsem připravené. Pak jsem se podívala na Klářinu dlaň přitisknutou k telefonu a zůstala stát ve dveřích.
Cizí rozpis
„Já si ten telefon vyřídím,“ řekla Klára. Nebyla to prosba. Ustoupila k oknu, znovu se představila a omluvila se někomu za přerušení.
Pavel odebral ruku od počítače a začal hledat po pultu kleště, jako by je tam právě položil. Ležely na parapetu. Viděla jsem je od dveří, ale neupozornila jsem ho.
Klára domluvila, odložila mobil a podívala se nejdřív na něj, potom na mě. Bylo jí něco přes čtyřicet, měla za sebou roky práce v jiných ubytovacích zařízeních a před měsícem se nastěhovala se synem do bytu přes ulici. Nezačínala svůj první den v životě. Jen první celý den tady, bez nás.
„Pane Vacku, já jsem vás o ten rozpis neprosila,“ řekla.
Pavel sevřel čelisti. „Já vám jen říkám, jak jsme to měli my. Ta šestka je pro čtyři lepší.“
„Možná. Ale tahle rodina si vybrala dvojku a já jim ji nechám.“
„Samozřejmě. To je na vás.“
Nehnul se od počítače. Klára chvíli čekala, pak si přitáhla myš k sobě. Já bych mu začala vysvětlovat, proč hosté chtějí přízemí, a snažila se z něj dostat souhlas. Ona zavřela okno s rozpisem a řekla: „A prosím, nechoďte mi za pult bez domluvy. Potřebuju si to tady uspořádat po svém.“
Na zdi za ní visel náš starý obrázek rybníka. Byl nakřivo. Měla jsem chuť popojít a srovnat ho, jen na vteřinu. Místo toho jsem zmáčkla utěrku.
Pavel sebral kleště a odpověděl, že rozumí. Vůbec nevypadal jako člověk, který rozumí, spíš jako host pokáraný kvůli botám na křesle. „Promiňte, že jsem vás zdržel,“ dodal. To už znělo jinak.
Klára přikývla. Zeptala se ho, jestli si dole ještě potřebuje vyzvednout nějaké své nářadí. Odpověděl, že neví.
„Tak si na to v pondělí dáme půl hodiny a projdeme to spolu,“ navrhla. „Teď budu připravovat příjezdy.“
Otočila se k poličce s obálkami na klíče a tím naše návštěva skončila.
Cestou nahoru šel Pavel přede mnou. Pořád jsem držela tu pitomou utěrku a v půli schodiště jsem si uvědomila, že jsem ji do komory vůbec nedonesla. Když jsme přišli do kuchyně, položil kleště na lednici.
„Tak už jsi spokojená?“ zeptal se.
„S čím?“
„Že mě vyhodila.“
Zalilo mě horko. „Ona tě nevyhodila. Řekla ti, ať jí nelezeš do práce.“
„To jsem slyšel.“
„Tak proč to říkáš mně?“
Svlékl si mikinu, přehodil ji přes židli, hned ji zase zvedl a pověsil na háček. „Protože jsi tam stála, jako bys na mě přišla.“
Chtěla jsem odpovědět, že jsem na něj skutečně přišla. Že jsem ho našla přesně tam, kde neměl být. Už jsem se nadechovala, ale vybavila se mi jeho bunda rozložená přes moji mapu a vlastní hlas s otázkou, proč teď nemůže vyndat letní boty.
Sedla jsem si. „Šla jsem zjistit, co tam děláš,“ řekla jsem. „Tu utěrku jsem vůbec nepotřebovala odnášet.“
Podíval se na moje ruce. Na chvíli se mu pohnul koutek úst, ne docela do úsměvu. „To mě mohlo napadnout.“
„Mně taky.“
Z kuchyně bylo slyšet hodiny. Dřív jsme je přes zvuky z přízemí skoro nevnímali. Pavel je před rokem přinesl od své sestry a já tvrdila, že jsou moc hlasité. Teď jsem mu málem řekla, aby je sundal.
„Nechci nikam jet,“ řekl Pavel. „Dneska ne.“
Tentokrát jsem slyšela celou větu. Vzala jsem telefon a zrušila rezervaci stolu. Objednané jídlo jsme neměli, zálohu nechtěli, nebyla v tom žádná velká oběť. Přesto mě při hovoru pálily oči a musela jsem se dívat do okna, abych se nerozbrečela před ním. Ať si klidně myslí, že kvůli té restauraci. Sama jsem si v tu chvíli nebyla jistá. Slečna se mě zeptala, jestli si přeju jiný termín. Řekla jsem, že ne. Pak jsem ještě musela zopakovat jméno, protože si rezervaci napoprvé špatně našla, a celá ta obyčejná domluva mě stála víc úsilí než páteční předávání klíčů.
Když jsem položila telefon, Pavel se zeptal: „A co teda budeme dělat?“
Ta otázka byla skoro něžná. Bylo v ní odevzdání, které by mě ještě před hodinou potěšilo. Málem jsem řekla, že uděláme oběd a pak bychom mohli do lesa. Měla jsem to hotové, úplně hotové.
„Nevím,“ odpověděla jsem. „Teď zrovna nic vymyšleného nemám.“
Pavel chvíli čekal, jako by měla přijít druhá půlka. Nepřišla. Šel si sednout do obýváku a já zůstala u stolu s telefonem a neuvěřitelnou chutí zavolat Zuzaně, aby mi řekla, co máme dělat, když já to konečně říkat nechci.
Dlouhé odpoledne
Nakonec jsem nikomu nezavolala. Bylo mi trapné si stěžovat, že máme poprvé po letech volnou sobotu a neumíme ji přežít. Otevřela jsem lednici, jako by v ní mohl být návod. Měli jsme tvaroh, půlku pečeného kuřete, mrkev a hrnec vývaru, který jsem ve čtvrtek odložila stranou ještě z naší kuchyně. Vytáhla jsem ho, postavila na sporák a sáhla do skříňky pro malý hrnec na nudle. Pak jsem ho zase vrátila. Mohla jsem je přece uvařit rovnou v polévce. Nikdo si nebude stěžovat, že druhá porce už není čirá.
Z obýváku ke mně doléhalo přepínání televizních programů. Pavel u žádného nezůstal déle než pár vteřin. Věděla jsem přesně, co bych mu doporučila: ať si pustí něco delšího, ať si dojde pro brýle, ať ten ovladač nechá chvíli být. Vařila jsem nudle a snažila se nemluvit přes zeď. Nebylo to vznešené mlčení dvou lidí, kteří si konečně dopřávají prostor. Byla jsem uražená a on taky.
Při krájení mrkve mě napadlo, že jsem třeba udělala chybu už s tím pronájmem. Že jsme si měli nechat jen polovinu pokojů nebo poslední sezonu dojet sami. Vzápětí jsem si vybavila září, dva nemocné brigádníky, vlastní záda a Pavla spícího vsedě u neodeslaných faktur. Ne, tohle nebyla chyba. Jen jsem čekala, že správné rozhodnutí bude příjemnější hned od prvního rána.
Zavolala jsem, že je polévka. Pavel vypnul televizi a přišel do kuchyně. Sedl si ke stolu a všiml si, že jsem připravila tři talíře. Opravdu tři. Jeden hluboký jsem položila na místo, kde poslední týdny při poradách sedávala Klára. Ani jeden jsme na to nic neřekli. Vzala jsem ho a zastrčila do skříňky tak opatrně, až cinkl o ostatní.
Jídlo jsme snědli skoro potichu. Pak Pavel prohlásil, že je vývar dobrý. Neodpověděla jsem svou obvyklou větou, že je ještě ze čtvrtka a že jsem ho jen ohřála. Řekla jsem děkuju. Pozorovala jsem jeho ruce kolem talíře. Pořád je měl pěkné, velké, s krátkými nehty, na kloubu jednoho prstu malou odřeninu. Kdysi jsem se na ty ruce dívala, když mi naléval víno, a nemyslela na to, co by s nimi ještě mohl opravit.
„Já se těším, až nebudu muset ráno dolů,“ řekl najednou.
„Tak proč jsi tam byl třikrát?“ Vyletělo to ze mě rychleji než jakákoli ohleduplná odpověď.
Přikývl, jako by si to zasloužil. „Protože pak nevím, co dál.“
Míchala jsem lžící zbytek polévky. „To já taky ne.“
Podíval se na složenou mapu, kterou jsem uklidila pod mísu s ovocem. „Ty jsi měla vymyšlený celý den.“
„Právě.“
Chvíli mlčel. Potom mi řekl, že se ráno dole zastavil u dveří na dvůr a slyšel, jak si hosté v jídelně povídají. Chtěl se jen podívat, jestli mají všechno. Někdo se zasmál a on už šel dál, protože mu přišlo přirozené zeptat se, jak se jim spalo. Pak si všiml cedulky na recepci. Nejdřív ho rozčílilo, že je zavřená. A potom ho prý napadlo, že by tam mohl postávat i celou hodinu a stejně by to na ničem nic nezměnilo.
„To je přece dobře,“ řekla jsem.
„Já vím. Jenom to nevypadalo jako dobře.“
Vzal do ruky krajíc, ale neukousl si. Z chodby dole se ozval smích, potom něčí hlas, kterému nebylo rozumět.
„A tu rodinu jsem si chtěl najít,“ dodal. „Co to je za lidi.“
„Kvůli čemu?“
Pokrčil rameny. „Prostě jsem chtěl vědět, kdo tam bude.“
„Klára to ví.“
„To už jsem pochopil.“
Utrhl kousek chleba a položil ho vedle talíře. Zase jsem ho začínala poučovat. A on mi to zase dokázal říct tak, abych se naštvala, místo abych se zastyděla. Chvíli jsem měla chuť nechat ho, ať si tu sedí sám, když neumí přijmout jedinou normální větu. Jenže já jich od rána pronesla celou řadu a všechny mu nějak říkaly, kam patří a kam ne.
„Mně se ráno líbilo, že jsi nevěděl, co se sebou,“ přiznala jsem.
Pavel zvedl hlavu. „Díky.“
„Nemyslím, že jsem ti to přála. Jen jsem si připadala…“ Zasekla jsem se. Potřebná bylo správné slovo, ale také příliš hezké. „Myslela jsem, že teď budeš chtít, abych byla s tebou,“ řekla jsem.
„Vždyť jsem tady.“
„Tělem jsi tu byl i dřív.“
Odložil lžíci. Bála jsem se, že jsme se konečně dostali k té opravdové hádce, kterou jsme celé dopoledne obcházeli, a současně se mi ulevilo, protože s hádkou jsem aspoň měla zkušenost. Jenže Pavel se neopřel do protiútoku. Díval se na prázdné místo po třetím talíři.
„Jo,“ řekl. „To asi byl.“
Víc nepřidal. Čekala jsem na to, nedokázala jsem si pomoct. Mohlo následovat aspoň jedno promiň. On místo toho sebral ten utržený kousek chleba a snědl ho. Vzala jsem svůj talíř a pak i jeho.
„Nemusíme to dneska vyřešit,“ řekla jsem.
Pavel se ošil. „Já ani nevím, co přesně.“
Tak jsme po obědě prostě uklidili nádobí. On opláchl hrnec od polévky a položil ho do spodního koše myčky. Zbylo vedle něj místo na pánev od vajec, která tam čekala od rána. Přisunula jsem ji blíž a Pavel se zeptal, jestli ještě něco mám. Zavrtěla jsem hlavou.
Potom si oblékl bundu. Napadlo mě zeptat se, jestli jde zase k recepci, ale řekl sám, že se půjde projít.
„Sám?“ uklouzlo mi.
„Jestli ti to nevadí.“
Vadilo. Jakpak by ne, když jsem ráno chtěla někam spolu a teď se mu najednou ven chtělo, jen ne se mnou. Stál v předsíni s čepicí v ruce a čekal.
„Nevadí,“ řekla jsem a musela jsem to podruhé opravit: „Trochu jo. Ale běž.“
Přikývl. Nevysvětloval mi, že to nemyslí proti mně, neobjímal mě na usmířenou. Šel. Slyšela jsem jeho kroky po schodech, zastavení u vnitřních dveří a potom cvaknutí zámku od našeho samostatného vchodu. Ještě jsem došla k oknu. Viděla jsem ho jít podél silnice směrem k řece a bylo mi líto, že nejdu taky, ale ne tolik, abych na něj klepala. Když zmizel za rohem, chvíli jsem tam stála dál. Pak jsem si konečně sundala náušnice. Jedna mě od rána tlačila a já si toho všimla až teď.
Vzala jsem knihu, kterou jsem měla od léta rozečtenou. Na záložce byl telefon na prádelnu. Četla jsem dvě stránky a nevěděla, kdo je muž, o němž se mluví, takže jsem se vrátila o kus zpátky. V kuchyni něco tiše lupalo, asi trubky. Dole přešel někdo po chodbě a přes dvůr se ozval dětský hlas. Vyskočila jsem ze židle, protože dítě volalo mami a já podle ozvěny poznala, že stojí u postranních dveří, které se občas špatně dovřou. Došla jsem až do předsíně. Tam jsem zůstala stát v ponožkách na studené dlažbě. Zespodu už promluvil dospělý člověk a pak klapla klika. Ještě jsem chvíli poslouchala. Nic.
Vrátila jsem se ke knize, ale než jsem našla místo, zazvonil můj mobil. Klára. Zvedla jsem ho tak rychle, až mi málem vyklouzl z ruky. Ptala se, jestli je pod schody náš skládací sušák. Řekla jsem, že ano, a hned nabídla, že pro něj dojdu.
„To nemusíte,“ odpověděla. „Jen jsem ho chtěla dát vedle do komory, jestli ho teď nepotřebujete. Překáží mi tam.“
„Dejte ho tam.“
„Děkuju.“
A bylo po hovoru. Žádný dotaz k rezervacím, žádná nejasnost, kvůli které by se bez nás neobešla. Přišla jsem jí do cesty se sušákem. Položila jsem telefon na stolek a tentokrát opravdu četla.
Když přišel Pavel, začínalo se stmívat a nesl rohlíky. Byl trochu promrzlý, tváře červené a vlasy na temeni zvednuté od čepice.
„Ten malý obchod u mostu má otevřeno i v sobotu,“ řekl. „Má to na dveřích.“
„Já vím.“ Pak jsem se zarazila. „Vlastně jsem to nevěděla. Myslela jsem, že zavírají v poledne.“
Položil sáček na linku a vyprávěl mi, že obešel rybník a na hrázi potkal chlapa se dvěma psy, kteří se mu zamotali do vodítek. Jeden z těch psů mu strčil čumák do kapsy. Pavel mi ukázal mokrou skvrnu na bundě a já se zasmála.
„Tys měl něco v kapse?“
„Starý rohlík. Asi od středy.“
„Tak proto jsi kupoval nové.“
„Ten byl ještě dobrý.“
Mluvil vážně a pak se taky usmál. Posadil se ke mně a chvíli jsme koukali z okna. V půl páté už od něj táhla tma. Dole bouchly dveře auta, po zdi přejelo světlo a Pavel sebou trhl. Tentokrát si toho všiml sám.
„Tohle bude trvat,“ řekl.
„Asi jo.“
Řekla jsem mu o Klářině telefonu. Nejdřív zpozorněl, potom se zeptal, kam jsme tedy měli sušák dát.
„Já nevím. Do té komory.“
„Tam nebude místo na naše věci.“
„Tak ho v pondělí přineseme nahoru.“
Přikývl, ale bylo vidět, že si tu komoru v duchu prohlíží, přerovnává krabice a hledá lepší řešení. Nechala jsem ho. Sama jsem přemýšlela, jestli se nám sušák vůbec vejde do koupelny.
K večeři jsem chtěla ohřát kuře, ale Pavel navrhl, že bychom mohli sníst ty rohlíky se sýrem. Byla to první věc, kterou toho dne skutečně navrhl pro nás dva. Vytáhla jsem máslo a on přinesl prkénko. Seděli jsme u kuchyňského stolu, mezi námi ležel sýr, máslo bylo příliš tvrdé a Pavel ho krájel na tenké plátky místo roztírání. Jeden rohlík se při rozkrajování rozsypal po ubruse a on drobky shrnul dlaní na prázdný talíř.
Vtom dole zazvonil služební telefon. Ten zvuk se po schodišti nesl do našeho bytu vždycky, zvlášť když nebyly dovřené dveře v předsíni. Pavel se napřímil. Ruku už měl vedle talíře, připravenou opřít se o stůl a vstát.
Já věděla, co bych měla říct. Že je to Klářin telefon. Že jsme se domluvili. Že nás nikdo nevolá. Všechny tři věty mi proběhly hlavou, ale nechala jsem je tam.
Telefon zazvonil podruhé. Pavel se díval ke dveřím a já na jeho ruku. Pak se ozval Klářin hlas, tlumený stropem, jen začátek pozdravu. Pavel pomalu zase uchopil nůž. Neusmál se na mě vítězně. Já jsem ho nepochválila. Odkrojil si další plátek másla a zeptal se, jestli nechci taky. Chtěla jsem.
Bez nedělního rozpisu
V sobotu večer jsme šli spát dřív než obvykle. Byli jsme unavení, ačkoli jsme skoro nic neudělali. V posteli se mě Pavel zeptal, jestli ještě pořád platí ta Litomyšl.
„Na zítřek?“ zeptala jsem se příliš rychle.
„Ne. Někdy.“
Cítila jsem, jak se mi znovu rozbíhá hlava: další sobota, lepší počasí, zavolat do restaurace. Pak jsem si přitáhla peřinu k rameni.
„Můžeme se o tom domluvit,“ řekla jsem. „Ale nebudu nic objednávat.“
„Dobře.“
Dole se ozvaly kroky a někdo pustil vodu. Pavel chvíli poslouchal, pak se obrátil na bok ke mně. Neusnuli jsme hned. Ještě jsme probírali ty dva psy na hrázi a já mu řekla o knížce, ke které jsem se musela vrátit, protože jsem zapomněla začátek. Když jsme konečně zhasli, neměla jsem na neděli připravené vůbec nic. Bylo mi z toho trochu úzko. Tentokrát jsem se ale nenatáhla pro telefon, abych to napravila.





