Článek
Kamila se smála, až si musela utírat koutky očí papírovým ubrouskem. Ruku měla položenou na mém levém předloktí. Její prsty lehce, skoro až rytmicky mačkaly látku mojí košile.
„A chápete to?“ říkala přes stůl Markovi s Lenkou, kterým zrovna přinesli druhou pizzu. „On ten sifon pod dřezem nejenom rozebral, ale ještě ho na dlaždičkách vyskládal do takové perfektní řady jako puzzle. Úplný chirurg, fakt.“
Marek se uchechtl a napil se piva. Já se usmíval, přesně jak se to v tu chvíli čekalo. Zvedl jsem skleničku s červeným vínem a trochu pokrčil rameny, jakože no co, prostě normální chlapská práce. Kamila mi prsty na předloktí stiskla o něco pevněji. Zvenku, od vedlejšího stolu v téhle hlučné vinohradské restauraci, to muselo vypadat jako projev čisté, dospělé náklonnosti. Jako pár, co to spolu i po dvanácti letech umí.
Jenom já věděl, že ten stisk neznamená vůbec nic. Byla to jen režijní poznámka. Znamenalo to: nepřerušuj mě, nekaž mi historku a hraj dál.
„Náhodou, bylo to hotový za deset minut,“ řekl jsem a podíval se na ni. Usmála se. Její oči byly úplně chladné, zorničky upřené kamsi za mé levé ucho.
Cesta domů v Boltu probíhala podle pevně zaběhnutého scénáře. Kamila seděla nalepená na pravých dveřích, dívala se ven na ubíhající pouliční lampy a palcem rolovala Instagram. Já seděl za řidičem a koukal do opěrky. Mezi námi na zadní sedačce ležela její kabelka. Za celých pětadvacet minut jsme neřekli ani slovo.
Tohle ticho nebylo to příjemné, unavené ticho lidí, co si už všechno řekli a teď jim stačí jen být spolu. Bylo to ticho z minového pole.
Když jsme vystoupili před naším panelákem v Letňanech, šel jsem odemknout vchod. Výtah jsme vyjeli ve dvou opačných rozích kabiny. Jakmile jsem ve třetím patře otočil klíčem a zabouchl za námi těžké bezpečnostní dveře, divadlo definitivně skončilo.
Kamila si zula kozačky, stáhla si z krku šálu a hodila ji na botník. Beze slova prošla úzkou chodbičkou rovnou do koupelny a zamkla se. Neřekla dobrou noc. Neřekla nic. Svlékl jsem si bundu, pověsil ji na ramínko a šel do obýváku. Zapnul jsem televizi na sportovní kanál, ztlumil zvuk na úroveň jedna a sedl si na gauč. Z koupelny tekla voda. Pak klapla klika a její kroky zamířily rovnou do ložnice. Dveře se zavřely a pod prahem zhasl pruh světla.
Zůstal jsem sedět ve tmě, osvětlený jen obrazovkou.
V sobotu ráno jsem vstal v devět. V bytě stálo takové to těžké, stojaté ticho. Šel jsem do kuchyně postavit vodu na kávu. Kuchyň v našem 3+kk je spojená s obývákem, kolem ostrůvku se dají protáhnout tak akorát dva lidi, když jeden uhne bokem.
Kamila stála u linky v šedých teplácích a krájela si na prkénku avokádo. Došel jsem ke konvici. Zaregistrovala mě, udělala půlkrok stranou a přitáhla si lokty blíž k tělu. Minul jsem ji asi o pět centimetrů.
Sáhl jsem do lednice pro mléko. Naše lednice je perfektní mapa naší domácnosti. Horní dvě police a levý šuplík jsou moje. Spodní police a pravý šuplík na zeleninu její. Dveře jsme si rozdělili vertikálně, s tím, že horní polička ve dveřích je braná jako neutrální zóna.
Vzal jsem svoji krabici polotučného, nalil si trochu do hrnku a vrátil ji přesně na své místo. Kamila si mezitím nasypala na talíř nějaká slunečnicová semínka. Dělali jsme to v absolutní shodě, naučená choreografie dvou lidí, kteří se snaží nepřekážet si v prostoru, který si kdysi zařizovali pro společný život.
„Můžeš mi podat sůl?“ ozvalo se najednou. Její hlas zněl trochu chraptivě.
Mlčky jsem vzal slánku z poličky nad dřezem a postavil ji na linku vedle její ruky. Nepodal jsem jí to přímo do prstů. Nechtěl jsem riskovat dotek, na to bylo moc brzy.
„Dík,“ hlesla k prkénku.
Vzal jsem si hrnek s kávou a šel k počítači do malého pokoje. Z toho měl být kdysi dětský pokoj, teď v něm stojí rozkládací sušák na prádlo, rotoped a můj pracovní stůl.
Odpoledne jsme museli do Baumaxu. Rozbila se nám zarážka u sprchového koutu a Kamila ve čtvrtek přes chat suše oznámila, že v tom sprcháči už se nedá normálně mýt. Jela mým autem, protože její mělo prázdnou nádrž a nechtělo se jí tankovat.
Uličky mezi regály se sanitární technikou byly plné lidí s vozíky. Zrovna jsem studoval rozteč u plastového pantu a Kamila stála metr ode mě a zkoumala v mobilu fotku staré zarážky, když se za námi ozvalo vysoké zapištění: „Kamčo? Ahoj!“
Byla to nějaká její klientka z pojišťovny, kde Kamila dělá likvidátorku. Starší, naondulovaná paní v prošívané vestě.
Kamilino tělo okamžitě zareagovalo. Páteř se narovnala, ramena klesla, na tváři naskočil ten měkký, zúčastněný výraz. Udělala ke klientce dva rychlé kroky.
„Paní Hájková, dobrý den! Co vy tady, takhle v sobotu?“
„Ale, sháním něco proti plísni na chalupu. A vy tady taky zvelebujete hnízdečko?“
Kamila se otočila ke mně, přistoupila blíž a automaticky mě chytila pod paží. Její pravá ruka se mi obtočila kolem bicepsu. Zase ten přesný, tvrdý stisk.
„No jo, my pořád něco budujeme,“ zasmála se zvonivě. „Martin je na tohle naštěstí strašně šikovný, on všechno opraví a vymyslí, takže já tady dělám jenom morální podporu.“
„Vy se máte,“ povzdechla si paní Hájková a opřela se o madlo vozíku. „Můj starej by doma nepřivrtal ani poličku, to spíš spadne barák. Všechno si musím zařizovat sama.“
Stál jsem tam, v levé ruce držel plastový pant za osmdesát korun a na pravé ruce cítil teplo její dlaně. Nebránil jsem se. Usmál jsem se na paní Hájkovou, kývl na pozdrav a prohodil nějakou omluvu, že to zase nepřeháním.
Když ženská konečně odjela s vozíkem dál do uličky k oddělení barev, Kamila mě okamžitě pustila. Udělala krok vzad k regálu s hadicemi. Ruka mi zchladla.
Podíval jsem se na ni. Koukala znovu do mobilu, úplně neutrální, přepnutá zpátky do režimu off. V tu chvíli jsem mohl něco říct. Mohl jsem se zeptat, jestli jí to divadlo nevadí. Jestli jí není trapné používat mě jako chodící rekvizitu jejího dokonalého života, jako pojistku, že ji lidi na pobočce nebudou litovat, že jí táhne na čtyřicet a doma to má v troskách.
Ale neřekl jsem nic. Protože mi u toho regálu s hadicemi došlo, že já jsem v tom samém divadle dobrovolný herec.
Vlastně mi to vyhovuje. Kdybychom to ukončili nahlas, museli bychom řešit byt. Hypotéku, u které nám chybí splatit ještě dva a půl milionu. Musel bych si hledat předražený pronájem někde na kraji města, vysvětlovat matce a bratrovi, co se po těch letech stalo, dělit účty, prodávat auto, dělit nábytek, shánět dodávku. Hrát spokojeného řemeslníka před paní Hájkovou bylo prostě mnohem levnější a stálom to míň energie.
„Vezmi tu stříbrnou zarážku,“ řekla Kamila, aniž by zvedla oči od displeje. „Ta bílá by tam hrozně křičela.“
Vzal jsem stříbrnou a hodil ji do košíku.
V neděli večer jsem se vracel z nákupu. Chodím do Lidlu sám, ona jezdí na svůj velký nákup do Kauflandu většinou v pátek z práce. Dneska jsme se ale nějak nesešli v rozvrhu, takže když jsem nesl dovnitř těžkou igelitku, ona zrovna stála u kuchyňského ostrůvku a vykládala svoji plátěnku.
Položil jsem svou tašku na druhou stranu linky. Ticho narušovalo jen šustění sáčků a ťukání sklenic od jogurtů o desku.
Vyndal jsem z tašky balení šunky, eidam, nějaké pečivo, rajčata a velkou kostku másla. Kamila zrovna otevřela dveře lednice. V její ruce jsem uviděl přesně stejné velké máslo z jiné akce.
V naší lednici je ve dveřích nahoře jen jedna neutrální zóna – plastová schránka s odklápěcím víčkem. Box na máslo.
Kamila tam položila to své, zabouchla plastové víčko a s prázdným sáčkem se otočila ke koši.
Stál jsem tam a držel v ruce tu svou kostku ve zlatém staniolu. Box byl plný. Dřív bychom to moje prostě vmáčkli k tomu prvnímu, bokem, nebo ho hodili do nějakého volného fochu, odkud bychom si brali oba. Ale teď to nešlo. Každá věc musela ležet na svém území, jasně oddělená, zaplacená z vlastní karty.
Zíral jsem na to žluté balení. Cítil jsem v hrudníku takový podivný tlak. Stačilo otevřít pusu a říct jedinou větu. Stačilo se zeptat, jestli to vážně myslíme vážně, že si kupujeme do jednoho bytu vlastní másla. Nechat to celé vybuchnout. Rozbít to nesnesitelné mrtvo.
Kamila si umývala ruce pod dřezem. Voda tekla naplno. Vůbec se mým směrem nedívala. Z jejího pohledu bylo všechno vyřešené a účty seděly.
Stáhl jsem ruku. Otevřel jsem lednici, našel místo úplně vzadu na své horní polici, těsně u zadní stěny, mezi nedopitým mlékem a sklenicí hořčice. Zastrčil jsem to máslo tam.
Zavřel jsem lednici. Zmačkal jsem účtenku z Lidlu do malé pevné kuličky a hodil ji do koše vedle jejího prázdného sáčku. Přešel jsem obývák, sedl si na svůj roh gauče a na ovladači od televize jsem přidal zvuk, aby to aspoň trochu přeřvalo zvuk vody z kuchyně.
