Článek
Moje kuchyňská linka se leskla tak, že by se na ní dalo operovat. Pach dezinfekce s vůní chlóru mi příjemně dráždil sliznice a dodával mi ten falešný pocit, že mám věci pod kontrolou. Tomáš byl už třetí den na právnické konferenci v Bratislavě a já trávila večery tím, že jsem leštila i to, co už dávno čisté bylo.
Telefon mi na mramorové desce zavibroval s tupým zahučením. Byla to zpráva od kurýra, že můj balíček s drahým pleťovým sérem nechal u sousedů naproti, protože jsem ráno neslyšela zvonek. Povzdechla jsem si, sundala si gumové rukavice a hodila je do dřezu s dokonale vyleštěným nerezovým povrchem.
Bydleli jsme v luxusní novostavbě na okraji Prahy už osm let. Byt naproti nám si před rokem pronajala Lenka, svobodná matka se čtyřletým klukem, která mi od prvního dne pila krev. Její rohožka byla vždycky plná zaschlého bláta a z bytu se neustále ozýval hluk rozbíjených hraček a dětský křik.
Přešla jsem tu krátkou, tichou chodbu a stiskla její zvonek. Otevřela mi po nekonečné minutě, oblečená do vytahaných tepláků, na kterých zasychala skvrna od něčeho, co připomínalo přesnídávku. Z bytu se okamžitě vyvalil těžký, nakyslý odér mokrého prádla, které už třetí den hnije v pračce, smíchaný s pachem levných párků.
„Ježiš, vy jdete pro ten balík, viďte,“ vyhrkla a nervózně si prohrábla mastné vlasy. „Pojďte dál, já ho někam položila, jen musím najít kam.“ Nechtělo se mi dovnitř, ale už se otáčela a mizela v útrobách bytu, takže mi nezbylo nic jiného, než překročit práh.
Moje čistá, bílá ponožka se s tichým, mlaskavým zvukem přilepila k linoleu v předsíni. Ten zvuk mi projel páteří jako elektrický výboj a svaly na krku se mi okamžitě stáhly odporem. Na zemi se válely rozšlapané kousky piškotů, osamělé dílky lega a něco, co kdysi možná bývalo jablkem.
Zastavila jsem se na prahu obýváku a snažila se dýchat jen ústy. Na konferenčním stolku stály tři špinavé hrnky s plísní na dně a béžová pohovka byla posetá tmavými mapami od rozlitých tekutin. Cítila jsem, jak se mi v žaludku převaluje kyselina při pomyšlení, že v tomhle biologickém hazardu někdo dobrovolně žije.
Ale to nejhorší byly stěny. Původně bílá výmalba byla zničená agresivními čmáranicemi od voskovek a fixů, které sahaly přesně do výšky zvednuté dětské ruky. Byly to zuřivé, chaotické kruhy černé a červené barvy, které na mě působily jako nějaký psychotický záznam šílenství.
V rohu místnosti seděl malý Matyáš, v ruce svíral ožvýkanou modrou voskovku a nevzrušeně ryl další čáru do omítky. Lenka z vedlejšího pokoje zoufale házela věcmi a mumlala sprostá slova na adresu kurýra, který jí prý ten balík strčil bůhvíkam. Zůstala jsem s tím malým destruktorem v místnosti sama a snažila se najít jediný čistý bod, na který bych mohla upřít zrak.
Můj pohled sklouzl zpět na stěnu těsně vedle okna, kde byly čmáranice o něco konkrétnější. Byla tam neuměle nakreslená postava s obří hlavou a disproporčně dlouhýma rukama, typická dětská kresba. Někdo té postavě ale přikreslil modrou fixou na levé zápěstí obrovský, detailní kruh s několika menšími kolečky uvnitř.
Matyáš si všiml, že se na jeho dílo dívám, upustil voskovku na koberec a došoural se k té zdi. „To je strejda,“ řekl tenkým hláskem a plácl špinavou dlaní přímo na tu postavu. „To je hezké,“ odvětila jsem mechanicky, ačkoliv se mi při pohledu na jeho ulepené prsty zvedal kufr.
„Strejda má velký hodinky. Tikají a jsou těžký,“ pokračoval kluk a prstem obkroužil ten modrý detail na zápěstí. „Ale on si je sundává. Když jde s maminkou do ložnice spinkat, tak si je dává sem na tenhle stolek.“
Krev mi ve spáncích začala tepat s takovou razancí, až se mi na vteřinu zúžilo zorné pole do malého, tmavého tunelu. Tomáš sbíral limitované edice hodinek Breitling a jeho poslední úlovek, masivní model s modrým ciferníkem, nedal z ruky ani u večeře. Kolena mi ztěžkla a podlaha pode mnou se zhoupla, jako bych stála na palubě lodi v bouři.
Matyáš se sehnul pro voskovku a začal postavě dokreslovat boty. „A víš co ještě?“ podíval se na mě těma svýma velkýma, nevinnýma očima. „Strejda Tomáš říká, že u vás doma je hrozná nuda, protože se tam nesmí ani drobit na zem. Tady se mu líbí víc.“
Vzduch v místnosti najednou zhoustl natolik, že nešel vdechnout. Cítila jsem ostrý, fyzický tlak na hrudníku, jako by mi na žebra sedla stokilová kovadlina. Hrdlo se mi stáhlo do úzké štěrbiny a já nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, jen jsem tam stála a zírala na tu modrou voskovku.
„Tak ho mám!“ ozvalo se za mými zády radostné zvolání Lenky, která vítězoslavně mávala mou papírovou krabičkou. „Byl zapadlý pod botníkem, omlouvám se, že to tak trvalo. Matyášku, neotravuj paní sousedku, víš, že nemá ráda děti.“
Otočila jsem se k ní, pohyby mého těla připomínaly špatně promazaného robota. Natáhla jsem ruku a vzala si od ní ten balíček, ostrá hrana kartonu se mi zaryla do dlaně, až to zabolelo. Byla to jediná reálná věc, jediný hmatatelný záchytný bod v realitě, která se mi právě roztříštila před očima.
„Děkuju,“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, zněl dutě a plechově, jako by vycházel z nějaké hluboké studny. „Není zač, klidně si nechávejte balíčky u nás častěji, my jsme s Tomem stejně pořád doma,“ usmála se Lenka. Nedošlo jí, jaké jméno právě vypustila z úst, prostě ho použila automaticky, ze zvyku.
Otočila jsem se a vyšla ven na chodbu, moje noha se odlepila od jejího linolea s posledním, výsměšným mlasknutím. Dveře za mnou zaklaply a já zůstala stát v dokonale čisté, tiché a prázdné chodbě našeho patra.
Odemkla jsem si náš byt a vešla do předsíně, kde voněl drahý difuzér a na zemi nebylo ani smítko prachu. V botníku stály v dokonalé řadě Tomášovy kožené polobotky, vyleštěné tak, že by se v nich člověk mohl zhlížet. Shýbla jsem se, vzala tu nejdražší botu do ruky a s naprostým klidem ji položila přímo doprostřed mého sněhobílého, vlněného koberce v obýváku.
