Článek
U jednoho jména se zastavila.
Ivana Horáková, 58 let.
„Ta paní je odkud?“ zeptala se.
Sestra se podívala do počítače.
„Původně z Kolína. Proč?“
Lenka položila seznam zpátky na stůl.
„Jen mě to napadlo.“
Nevysvětlila, že jednu Ivanu Horákovou z Kolína znala.
Čtyřicet čtyři let se snažila zapomenout jak.
Holka z poslední lavice
Bylo jim čtrnáct.
Ivana sedávala se dvěma kamarádkami vzadu a Lenka o dvě lavice před nimi.
Dnes by tomu nejspíš všichni říkali šikana. Tehdy se říkalo, že si děti musejí některé věci vyřešit samy.
Začalo to přezdívkou.
Lenka měla trochu odstávající uši a Ivana jí začala říkat Dumbo.
Pak přišly papírky nalepené na záda, schované přezůvky a svačiny vysypané do aktovky.
Jednou jí někdo polil kabát mlékem.
Jindy našla v penálu mrtvou myš.
Ivana většinou nic nedělala vlastníma rukama.
Stačilo, že se smála.
A když se smála Ivana, smáli se ostatní.
Lenka přestala chodit na obědy. O přestávkách se zavírala na záchodě a každé ráno ji před školou bolelo břicho.
Matce tvrdila, že špatně tráví mléko.
Učitelka si jednou všimla, že pláče.
„Musíš si jich tolik nevšímat,“ poradila jí.
Lenka se snažila.
Nepomohlo to.
Po deváté třídě šla každá jinam a už se nikdy neviděly.
Až teď.
Chtěla ji jen vidět
Lenka začala do hospice chodit rok po smrti svého manžela.
Nejdřív jednou za čtrnáct dní.
Četla pacientům, chodila s nimi na zahradu nebo jen seděla u postele, pokud už neměli sílu mluvit.
Pomáhalo jí to.
Po manželově smrti zjistila, že nejhorší není prázdný byt večer. Nejhorší jsou odpoledne, kdy člověk nemá komu říct něco úplně zbytečného.
Když poprvé stála před pokojem číslo dvanáct, mohla odejít.
Nikdo jí nepřikázal, aby tam šla.
Přesto zaklepala.
Žena na posteli byla velmi hubená. Měla krátké šedé vlasy a kyslíkové brýle pod nosem.
Lenka ji poznala okamžitě.
Ne podle vlasů ani obličeje.
Podle očí.
Stejné tmavé oči, které ji kdysi sledovaly přes školní třídu, když se ostatní smáli.
„Dobrý den,“ řekla Lenka.
Ivana se na ni podívala.
„Dobrý.“
Nic víc.
Žádné překvapení.
Žádné poznání.
Lenka čekala.
„My se známe,“ řekla nakonec.
Ivana si ji prohlédla.
„Odkud?“
Byla to otázka, kterou Lenka čekala čtyřicet čtyři let.
Jen ne v této podobě.
Nepamatovala si ji
„Chodily jsme spolu na základku,“ odpověděla.
Ivana zavřela na chvíli oči.
„Promiňte. Já si moc lidí nepamatuju.“
Lenka seděla vedle postele a cítila něco, za co se okamžitě zastyděla.
Zklamání.
Chtěla, aby si Ivana vzpomněla.
Ne nutně aby se omluvila.
Stačilo by, kdyby v jejím obličeji na okamžik zahlédla poznání. Důkaz, že to, co si Lenka pamatovala skoro celý život, existovalo také v hlavě někoho jiného.
„Já jsem Lenka Černá,“ řekla.
Ivana zavrtěla hlavou.
„Fakt nevím.“
Pak se omluvně usmála.
„Já už mám v hlavě trochu guláš.“
Lenka se zvedla po deseti minutách.
Celou cestu domů byla naštvaná.
Připadalo jí nespravedlivé, že Ivana může zapomenout něco, co Lenka zapomenout nedokázala.
Druhý týden si nechala přidělit jiný pokoj.
Třetí také.
Čtvrtý týden se sestra zeptala:
„Nešla byste dnes za paní Horákovou? Nemá návštěvu a ptala se po vás.“
Lenka zaváhala.
„Po mně?“
„Říkala ta paní ze školy.“
Lenka chvíli nic neřekla.
Pak šla.
„Byla jsem protivná?“
Tentokrát Ivana seděla v křesle u okna.
„Vy jste ta ze školy,“ řekla, když Lenka vstoupila.
Lenka se zastavila.
„Tak jste si vzpomněla?“
„Ne.“
Ivana ukázala na židli.
„Ale říkala jste to.“
Lenka si sedla.
Několik minut mluvily o počasí. Pak o nemocničním jídle. Ivana měla rakovinu slinivky a věděla, že domů už nepůjde.
„Byla jsem protivná?“ zeptala se najednou.
Lenka nevěděla, co říct.
„Proč se ptáte?“
„Jak se na mě díváte.“
Lenka sklopila oči.
Mohla zalhat.
Místo toho řekla:
„Dost.“
Ivana se pousmála.
„To mě nepřekvapuje.“
„Proč?“
„Já byla jako mladá hrozná.“
Lenka zvedla hlavu.
„Takže si něco pamatujete.“
„Obecně.“
Ivana chvíli hledala dech.
„Potřebovala jsem, aby se všichni dívali na mě. Když se smáli někomu jinému, bylo to ještě lepší.“
Řekla to klidně.
Skoro jako by mluvila o cizím člověku.
„Víte, že jsem kvůli vám skoro každý ráno před školou zvracela?“
Ivana se na ni podívala.
Tentokrát se neusmívala.
„Ne.“
Lenka cítila, jak jí buší srdce.
„Že jsem se bála chodit na záchod, protože jste mi jednou držely dveře?“
Ivana zavřela oči.
„To si nepamatuju.“
„Já jo.“
V pokoji bylo ticho.
Pak Ivana řekla:
„Mrzí mě to.“
Lenka čekala, že tahle věta něco udělá.
Že uleví.
Že zavře dveře, které zůstaly otevřené čtyřicet čtyři let.
Nestalo se nic.
Omluva nestačila
Lenka za Ivanou přišla znovu.
A potom zase.
Časem přestaly mluvit o škole.
Ivana měla dvě dospělé děti, ale syn žil v Kanadě a dcera s ní několik let téměř nekomunikovala.
Lenka se nikdy nezeptala proč.
Nechtěla zjišťovat, jestli Ivana ubližovala lidem i později.
Možná ano.
Možná ne.
Jednou jí přinesla pomerančový džus. Ivana vypila tři doušky.
Jindy jí natřela ruce krémem, protože měla popraskanou kůži.
Při jedné návštěvě Ivana usnula uprostřed věty a Lenka tam ještě dvacet minut seděla.
Když doma vyprávěla sestře, že za Ivanou chodí, sestra nechápala.
„Po tom všem?“
„Jo.“
„Já bych tam nevlezla.“
Lenka také dlouho nevěděla, proč tam chodí.
Možná kvůli omluvě.
Možná proto, že ji pořád ještě zkoumala.
A možná proto, že věděla, jaké je to být někde sám a doufat, že někdo otevře dveře.
Jednou se Ivana zeptala:
„Ty jsi byla ta tichá holka?“
Lenka se na ni podívala.
„Jedna z nich.“
Ivana chvíli mlčela.
„Já už si tě asi nevybavím.“
Lenka překvapivě necítila vztek.
„To nevadí.“
Ivana zavrtěla hlavou.
„Tobě to vadilo dlouho, viď?“
Lenka přikývla.
To bylo nejblíž, kam se spolu k minulosti ještě někdy dostaly.
Poslední návštěva
Na konci listopadu už Ivana skoro nemluvila.
Lenka seděla u postele a držela ji za ruku.
Připadalo jí zvláštní dotýkat se ruky člověka, kterého se kdysi bála potkat na chodbě.
Ivana občas otevřela oči, ale nebylo jasné, jestli Lenku poznává.
Lenka jí už nic nepřipomínala.
Nevyprávěla jí o škole.
Nečekala další omluvu.
Jen tam seděla.
Ivana zemřela o dva dny později.
Sestra z hospice zavolala Lence ráno.
Poděkovala jí, že za ní chodila.
„V posledních týdnech jste byla skoro jediná.“
Lenka položila telefon a dlouho seděla v kuchyni.
Vzpomněla si na čtrnáctiletou holku zamčenou na školním záchodě, která byla přesvědčená, že jednou chce Ivaně všechno vrátit.
O čtyřicet čtyři let později jí místo toho držela ruku.
