Článek
Alžběta se s Naďou nastěhovala do pardubického bytu na jaře. Obě byly v důchodu a samostatný nájem by jim z penze ukrojil víc, než chtěly vydávat. Znaly se z bývalé práce, ale společné bydlení si nejprve zkusily na měsíc. Potom už spolu vybíraly závěsy a u kuchyňského stolu počítaly výdaje. Lednici, stůl a dvě křesla pořídily na splátky, aby nemusely všechno zaplatit při stěhování. Objednávku vyřídila Naďa a Alžběta jí každý měsíc posílala polovinu splátky vedle peněz na bydlení. Vybavení považovaly za společné. Při nákupu se neshodly na barvě křesel, nakonec však každá ustoupila v něčem jiném. Právě tak si Alžběta společnou domácnost představovala: žádná nebyla u druhé na návštěvě.
Nabídka přišla jen jedné z nich
V srpnu majitel Naďu požádal, zda by mu večer nezavolala. Jeho číslo měla uložené ona a vyřizovala s ním i předchozí opravu sporáku. Tentokrát chtěl byt prodat a ptal se, jestli o něm nechtějí uvažovat. Naďa měla po prodeji své někdejší garsonky dost úspor, zatímco Alžběta si podobný nákup dovolit nemohla. Při hovoru hleděla na zavřené dveře jejího pokoje a představovala si stěhovací krabice z letošního jara. Majiteli řekla, že zájem má. Alžbětě chtěla nabídku oznámit, až bude znát podrobnosti; potom zase až bude jisté, že koupě vyjde. Na schůzky odcházela s tím, že má něco ve městě. Když se jí spolubydlící ptala, zda už majitel ví něco o prodloužení bydlení, ujistila ji, že se nemá čeho bát. S každým dalším podpisem bylo těžší vysvětlit, proč nepromluvila dřív.
Nové číslo účtu
Začátkem října dostala Alžběta od dosavadního majitele zprávu, že byt převedl na novou vlastnici a další platbu má řešit s paní Naděždou Pokornou. Nejdřív se podívala na datum, potom přešla do kuchyně. Naďa tam zrovna vyndávala nákup. Přiznala, že byt koupila, a rychle dodala, že Alžbětě nájem nezvýší ani ji nebude nutit odejít. Čekala úlevu, možná i ocenění, že jejich bydlení zachránila. Alžběta se však ptala, kdy o koupi rozhodla a kolikrát od té doby spolu seděly u večeře. Naďa odpovídala stále tišeji. Vysvětlovala, že nechtěla vyvolat zbytečné obavy a že peníze přece vydala ona. To Alžběta nezpochybňovala. Vadilo jí, že celé týdny mluvily o společných plánech, zatímco Naďa už znala něco podstatného, co jí záměrně neřekla. Nákup zůstal na lince, dokud se nezačalo stmívat.
Stejná částka už nestačila
Rozdíl se projevil následující sobotu. Alžběta navrhla přemístit stůl blíž k oknu, jak o tom mluvily už v létě. Naďa namítla, že by se při posouvání mohla poškrábat podlaha, a dodala, že teď musí víc myslet na stav svého bytu. Alžběta nechala židli stát uprostřed kuchyně. Večer oznámila, že příští měsíc už nepřidá na splátku vybavení. Dosud platila za věci, které společně vybíraly a o jejichž používání spolu rozhodovaly; nechtěla dál splácet zařízení domácnosti, v níž má mít poslední slovo druhá. Naďa jí připomněla původní domluvu a ukázala zbývající splátky v telefonu. Nebyla v tom pro ni žádná lest, jen výdaj, se kterým počítala. Rozhovor skončil bez dohody. Od té chvíle se obě před použitím společných věcí zarazily a obyčejná otázka, kdo spotřeboval mléko, zněla jako další spor o peníze.
Menší pokoj jinde
Alžběta si během tří týdnů našla pokoj v jiném pronajatém bytě. Byl menší a neměla tam balkon, ale při prohlídce se alespoň mohla rozhodovat podle toho, co věděla. Naďa její odchod nesla jako odmítnutí pomoci, kvůli níž sáhla na většinu úspor. Nabídla jí nižší platbu a sama odsunula stůl k oknu, aby ukázala, že na jeho původním místě netrvá. Alžběta jí pomohla srovnat pod ním koberec, ale domluvené stěhování neodvolala. Při posledním společném večeru se dohodly, že společně pořízené zařízení připadne Nadě a zbývající splátky uhradí sama. Alžběta nežádala zpět to, co už zaplatila. Koncem října si odvezla postel, lampu a vlastní nádobí, jehož zabalením uvolnila polovinu kuchyňské police. Za bydlení nyní vydávala o několik set korun víc a k lékařce jezdila s přestupem. Naďa měla jistotu, že jí byt nikdo neprodá. Stůl nechala u okna, ale při večeři už prostírala jen na jeho jednom konci.
