Článek
Jakmile v listopadu poprvé zamrzla voda v konvi na zahradě, pověsil jednasedmdesátiletý Vlastimil Krejčí na starou švestku krmítko. Dělal to každý rok stejně. Vynesl z kůlny dřevěnou stříšku, kterou kdysi stloukl ze zbytků prken, otřel z ní pavučiny a nasypal slunečnici.
Pak se postavil ke kuchyňskému oknu a čekal, kdo přiletí první. Švestka rostla kousek od plotu, takže na krmítko bylo dobře vidět z jeho kuchyně i z bočního okna sousedního domu.
Dřív u okna stávali dva. Zdena vedla zápisník, kam psala datum a první návštěvníky, a Vlastimil jí z druhé strany stolu diktoval. Zdena zemřela předloni na jaře.
Zápisník od té doby ležel v šuplíku pod příbory. Krmítko na švestce viselo dál, jenže u okna teď stál jen jeden člověk, a to jen dopoledne. Po obědě si Vlastimil lehal na gauč a usínal u zpráv, sotva začaly.
Klid si od té doby hlídal. Syn Tomáš mu každou neděli volal z Olomouce a vnuk Šimon občas poslal do rodinné skupiny v telefonu fotku z florbalu. Vlastimil odpovídal palcem nahoru. Na lince mu od září stál zabalený mlýnek na kávu, který dostal od Tomáše k narozeninám.
Když loni na podzim koupila sousední dům paní Věra Kubátová, pozdravil ji u branky, a tím to pro něj skončilo. Věděl o ní jen to, co viděl z okna: že skoro každé ráno po osmé odchází do městské knihovny pomáhat s výpůjčkami a vrací se po poledni.
Věra to tak nebrala. O Vánocích mu nechala na schránce přáníčko, na jaře přinesla přes plot bábovku a v létě nabídla, že mu zalije rajčata, až pojede k doktorovi. Bábovku snědl a talíř vrátil umytý.
Rajčata zalil sám, přestože kvůli tomu jel od lékaře o autobus dřív. Zdvořilý byl vždycky, blízko k sobě ale nikoho nepouštěl. Jenže letos v listopadu se to celé zadrhlo na sýkorkách.
Jednu sobotu dopoledne hrabal Vlastimil pod švestkou poslední listí. Věra stála na své straně plotu v zeleném prošívaném kabátě a dívala se na krmítko. „Vy tady máte samé modřinky,“ řekla spokojeně, jako by mu oznamovala dobrou zprávu. „Vidím je od sebe z okna. Asi je to letos jejich rok.“
Vlastimil se opřel o hrábě. „Samé koňadry,“ opravil ji. „Modřinka sem zaletí jednou za uherský rok. Stojím tady u okna každé ráno, tak vím, co vidím.“
„A já se dívám z kuchyně,“ odpověděla Věra. „Dvacet let jsem učila přírodovědu, pane Krejčí, i když hlavně na prvním stupni. Modrou čepičku od černé ještě rozeznám.“
Mohl to nechat být. Místo toho uslyšel sám sebe, jak říká, že čtyřicet let jezdil s nákladním autem po celé republice a že na dálku vidí líp než kdokoli v ulici. Věra zvedla bradu a prohlásila, že by se klidně vsadila.
„O co?“ zeptal se Vlastimil a sám se tomu podivil.
„O láhev,“ řekla Věra. „Kdo prohraje, koupí ji druhému. Vy byste chtěl asi slivovici, já bych brala frankovku. Platí to do neděle za týden. Každou fotku si hned pošleme, ať druhý vidí, že nepodvádíme.“
Podali si přes plot ruku. Věra měla studené prsty, protože rukavice nechala na parapetu, a Vlastimila napadlo, že je to první ruka, kterou za poslední měsíce stiskl jinde než u lékaře nebo na úřadě.
Týden s telefonem v ruce
Fotit ptáky se ukázalo těžší, než si Vlastimil představoval. Sýkorka vydržela na krmítku sotva pár vteřin, popadla semínko a odletěla s ním na větev. Než odemkl telefon a našel fotoaparát, byla pryč. Na prvních snímcích měl hlavně prázdnou stříšku a kus vlastního palce.
V pondělí večer se v rodinné skupině zeptal, jak se dá fotka přiblížit. Tomáš odpověděl do minuty a Šimon poslal krátké video, na kterém prsty roztahuje obrazovku. Pod něj připsal: „Děda fotí ptáky?“
Vlastimil chvíli váhal a pak odepsal, že jde o sázku se sousedkou. Skupina na pár minut ztichla a potom se do ní sesypala řada smajlíků. Tomáš ještě zvlášť připsal, ať mu výsledek pošle taky.
Od úterý měl postup. Telefon opřel o cukřenku na parapetu, nechal ho odemčený a přiblížený na krmítko, a když přiletěl pták, jen ťukl na spoušť. Každou fotku hned poslal Věře a do Zdenina starého zápisníku si udělal čárku.
Na jeho snímcích se nejčastěji objevovala sýkorka s černou hlavou a černým pruhem přes žluté břicho. Takové zapisoval jako koňadry. Ty s modrou čepičkou měly v zápisníku vlastní řádek, který zůstával skoro prázdný.
Věra fotila po svém. Vlastimil ji jednou zahlédl, když šel po obědě vynést koš. Stála u bočního okna, telefon držela oběma rukama a soustředěně mhouřila oči směrem k jeho švestce. Za pár minut mu pípla zpráva.
Na snímku seděla drobná sýkorka s modrou čepičkou přímo na jeho stříšce a pod fotkou stálo: „Další do sbírky. V.“ Nevěděl, co na to odepsat, a tak jí poslal svou ranní koňadru ještě jednou.
Ve středu mu Věra poslala dvě modřinky na jedné fotce, ve čtvrtek on jí tři koňadry. Zpráv přibývalo a Vlastimil přistihl sám sebe, že ráno nekouká do telefonu kvůli počasí, ale kvůli tomu, jestli už Věra něco poslala.
Ve čtvrtek odpoledne se potkali u kontejnerů na tříděný odpad na konci ulice. Věra nesla tašku s lahvemi, on prázdný papírový pytel od slunečnice. „Jak to vypadá?“ zeptala se. „Dobře,“ řekl. „Pro mě.“ Zasmála se a odpověděla, že pro ni taky.
V pátek večer se ale zasekl. Věra napsala, že má zatím osmnáct modřinek a sedm koňader. Vlastimil měl v zápisníku dvacet šest koňader a čtyři modřinky. Na stejné švestce, na stejné stříšce.
„To nejde dohromady,“ napsal jí. „Musíte fotit pořád tutéž modřinku. Nebo to s těmi brýlemi není tak slavné.“ Odeslal to dřív, než si zprávu přečetl podruhé.
Odpověď nepřišla večer ani v sobotu ráno. Když v sobotu vyšel na zahradu, byla záclona v Věřině bočním okně zatažená a u plotu nebylo nic, kvůli čemu by stálo za to se zastavit.
Co ukázaly časy
Sobota se mu táhla. Uvařil si polévku ze sáčku, snědl ji jen napůl a vrátil se k telefonu. Omluvu psát nechtěl, protože nevěděl, jak ji napsat, aby nezněla hloupě.
Tak si aspoň znovu procházel jejich konverzaci od začátku a zkoušel přijít na to, kde se Věra plete. Fotky šly jedna za druhou, jeho vpravo, její vlevo, a pod každou stál drobným písmem čas odeslání.
Jeho koňadra z úterý, 7.42. Ze středy, 8.05. Tři koňadry ze čtvrtka, 7.58. Projel dalších dvacet zpráv. Žádnou fotku neposlal později než v půl jedenácté. Pak stejně pozorně prošel ty Věřiny.
Její modřinky měly časy 13.20, 14.05 a 14.40, jedna dokonce 15.30, kdy už venku ubývalo světla. Ani jedna nebyla z dopoledne. Vlastimil odložil telefon a chvíli se díval z okna na švestku, na které se zrovna nehoupal nikdo.
Nepotřeboval žádnou odbornou knihu, aby mu došlo, co se stalo. Dopoledne byla Věra v knihovně a odpoledne spal on. Celý týden se dívali na totéž krmítko, jenže nikdy ve stejnou chvíli.
Proč na jeho stříšku ráno létají spíš jedny sýkorky a po obědě druhé, nevěděl. Možná to byla náhoda, možná ne. Jisté bylo jen to, že každý z nich viděl polovinu dne a myslel si, že vidí celý. Sázka se tím nevyhrála ani neprohrála. Rozpadla se na dvě poloviny.
Vlastimil vzal telefon a zápisník, oblékl si bundu a poprvé od chvíle, kdy Věra bydlela vedle, nešel k plotu, ale k její brance. Zazvonil. Chvíli se nic nedělo, potom se pohnula záclona a nakonec se otevřely dveře.
„Přišel jsem se omluvit,“ řekl, než stačila promluvit. „Za ty brýle. A chci vám něco ukázat.“
Věra se na něj chvíli dívala, pak si všimla zápisníku a ustoupila ode dveří. Zůstali stát v předsíni, protože ani jeden nevěděl, jestli se má jít dál. Vlastimil jí podal telefon s jejich konverzací.
Projížděla zprávy palcem nahoru a dolů. Pak si nasadila brýle, ty sporné, a prošla je ještě jednou. Dlouho mlčela. „Takže vy máte ranní koňadry a já odpolední modřinky,“ řekla nakonec. „Na jedné švestce.“
„Vypadá to tak,“ přikývl Vlastimil. „Napůl jsme měli pravdu a napůl jsme se mýlili. Nevím, jak se taková sázka vyplácí.“
Věra se poprvé od pátku zasmála. „Každý koupí tu láhev, kterou by dostal ten druhý,“ navrhla. „Vy mně frankovku, já vám slivovici. A vypije se to společně, jinak to nemá smysl.“
Káva u okna
Ještě ten večer seděl Vlastimil dlouho nad prázdnou zprávou. Tři věty napsal a zase smazal, než zůstala jediná: „Zítra v deset na kávu, u mě je vidět ráno.“ Odpověď přišla za necelou minutu: „Přijdu.“
V neděli dopoledne zaklepala Věra na jeho dveře se slivovicí v jedné ruce a krabičkou cukroví ve druhé. Frankovka už stála na stole vedle dvou hrnků. Na lince ležel mlýnek od Tomáše a vedle něj prázdná krabice, kterou Vlastimil ráno konečně otevřel.
Kávu poprvé umlel v novém mlýnku a uvařil ji tak, jak ji vařívala Zdena, v konvičce na sporáku, protože jinak to neuměl. Věra si sedla k oknu na židli, na které dřív sedávala Zdena.
Vlastimil si toho všiml, chvíli stál s konvičkou v ruce a pak nalil. Nic se nestalo. Na švestku přiletěla sýkorka s černou hlavou a Věra řekla: „Tak tady ji máte. Ranní směna.“
Seděli u okna skoro dvě hodiny. Věra vyprávěla o knihovně a o tom, že po přestěhování z Kolína tu skoro nikoho nezná. Vlastimil mluvil o kamionech a o tom, jak Zdena každou zimu zapisovala, kdo k nim přiletěl první.
Zápisník ležel otevřený mezi nimi a Věra ho brala do ruky opatrně, jako by četla cizí dopisy. U Zdenina písma se zastavila a chvíli nic neříkala. Pak ho zase položila doprostřed stolu.
Nakonec to byla ona, kdo navrhl, co dál. „Když jeden z nás nevidí ráno a druhý odpoledne, musíme se vystřídat,“ řekla. „V úterý a ve čtvrtek si v knihovně můžu směnu posunout, tak bych chodila ráno k vám. A vy byste párkrát vynechal ten gauč.“
Vlastimil přemýšlel, jestli to nebude moc. Pustit někoho do kuchyně dvakrát týdně bylo víc, než udělal od Zdeniny smrti dohromady. Pak se podíval na zápisník a na prázdné místo pod jejími posledními řádky z předloňské zimy.
„Úterý a čtvrtek ráno u mě,“ řekl. „Středa a pátek odpoledne u vás. Kávu vařím já, protože tu vaši neznám.“
„A já zase nevěřím vašemu počítání,“ odpověděla Věra a natáhla se pro tužku.
Pod Zdenino písmo napsala dnešní datum a prázdné místo rozdělila na dva sloupce: ráno a odpoledne. Vlastimil do prvního udělal čárku za koňadru na švestce. Věra do druhého zatím nakreslila jen otazník, za středu u svého okna.
Obě láhve zůstaly zavřené na lince. Dohodli se, že je otevřou, až budou mít sečtené celé dny.
