Článek
Páteční podvečer v obrovském hobbymarketu ve Velké Chuchli je něco, co normální lidé podstupují jen z naprostého donucení. Vzduch voní po hnojivu a řezaném dřevě, pod zářivkami se táhnou nekonečné řady regálů a já tlačím vozík s plochou korbou k oddělení zahradního nábytku. Pípne mi zpráva od klienta z Mnichova, kterou odsunu prstem z displeje. Jdeme koupit stůl na terasu mého bytu na Barrandově.
Zastavím u těžkého, masivního stolu z akáciového dřeva. Krabice ve spodním regálu je gigantická a na štítku stojí, že váží osmatřicet kilo.
David stojí o dva kroky dál, ruce má zastrčené v kapsách své oprané podzimní bundy.
„Mně ten starej plastovej nepřišel špatnej,“ utrousí, aniž by zvedl hlavu od telefonu.
„Ten plastový praskl už v únoru, když na něj spadl kus ledu z okapu,“ odpovím a zkouším nahmatat pod plastovými popruhy na krabici nějaký úchop.
„Je to tvoje terasa. Tvoje peníze. Kup si, co uznáš za vhodný,“ řekne tónem, který zní jako by mi velkoryse povoloval udělat nevratnou životní chybu.
Zaberu a zkusím krabici stáhnout z regálu. Je těžká. Mám na sobě ještě sako z kanceláře, v autě jsem jen přezula lodičky za tenisky. Krabice se zaklíní o hranu police. David udělá úkrok dozadu, aby mu roh náhodou neodřel boty. Nepřidá ruku.
„Chceš s tím pomoct?“ zeptá se, ale ruce má pořád v kapsách. Vím, že kdybych řekla ano, bude u toho okázale funět a procedí něco o tom, že manažerky nemají odhad na elementární fyzikální zákony.
„Dobrý, mám to,“ zafuním. Zaberu tělem a sesunu těch skoro čtyřicet kilo na korbu. Odřu si u toho kloub na ukazováčku, až vyhrkne kapka krve.
U pokladny přijde to, na co jsem si za poslední dva roky zvykla. Paní na kase markuje. Těžká krabice, dvě polohovací křesla, několik venkovních polštářů, co jsem přihodila do košíku cestou. Osmnáct tisíc šest set. Přiložím k terminálu firemní telefon s Apple Pay. Píp.
V tu chvíli David sáhne do košíku, který celou dobu lhostejně nesl v levé ruce. Vyndá dvoje tenké pogumované rukavice a malý pětilitrový pytlík substrátu na orchideje. Položí to na prázdný pás.
„Tohle zvlášť, prosím,“ řekne pokladní. Vytáhne svou ošoupanou kartu. Sto dvacet korun. Pípne. Podívá se na mě. V tom pohledu je všechno – on není žádný příživník. On si svoje věci platí sám.
Jdeme na parkoviště k mému služebnímu Kodiaqu. David si automaticky bere z mých rukou klíčky. Vydělává třicet pět čistého jako referent na katastrálním úřadu, zatímco já vedu regionální obchodní oddělení logistické firmy s platem třikrát vyšším. A tohle je jeden z těch malých kompromisů, kterými vyrovnáváme tlak. On řídí velké drahé auto, které jsem dostala já, aby se necítil blbě, že ho vozím.
Cesta po Strakonické je zoufalá. Páteční kolona se sune krokem. David bubnuje prsty do volantu a upřeně sleduje zadek Volva před námi.
„Nechápu, proč tyhle lidi neumí zipovat. Prostě si firemní prachy koupí auto za dva míče a myslí si, že s tím automaticky dostali přednostní právo na plyn.“
Dívám se z okna na Vltavu a mlčím. Vím naprosto přesně, že nemluví o chlapovi ve Volvu. Mluví o mně. O mém světě, který ho štve a ze kterého zároveň každý den nenápadně profituje. Bydlíme v mém bytě, na dovolenou jezdíme z mých úspor, já platím nákupy jídla. Ale on si bedlivě hlídá, aby mi ze svého účtu každý měsíc poslal přesně čtyři tisíce devět set na energie a poplatky. Já tu hru přijímám, protože je to pro mě pohodlnější než otevřít tu hlubokou propast, nad kterou žijeme.
Na displeji telefonu, který svítí v držáku na palubní desce, naskočí notifikace z bankovnictví. Příchozí platba: 250 Kč. Odesílatel: David M. Zpráva pro příjemce: Na naftu z Chuchle.
Sáhne po blinkru a zařadí se do pravého pruhu. „Poslal jsem ti něco na ten provoz, když už jsi mě vytáhla do toho blázince,“ řekne naprosto věcně. Zase si koupil čisté svědomí. Za dvě stě padesát korun si koupil právo cítit se nezávisle na ženě, která vedle něj právě teď polyká další dávku ponížení.
V sobotu dopoledne vybalím krabici na terase. Slunce už má sílu. Roztřídím šroubky, imbusy a těžké dřevěné díly. David je v obýváku. Dívá se na dokument o letadlech z druhé světové války. Hlasitost má vytaženou trochu víc, než je nutné, aby bylo zřejmé, že je zabraný do děje a nemám ho rušit.
Sedím na zemi a snažím se spojit dvě hlavní podnože. Kříží se to, neudržím obě prkna zároveň. V tu chvíli zazvoní zvonek. Můj bratr Filip. Měl cestu přes Barrandov a přivezl mi od našich přepravku se zavařeninami.
Projde bytem rovnou na terasu.
„Ty bláho, to je kus nábytku,“ hvízdne, položí přepravku na dlažbu a hned si klekne ke mně. Bez ptaní mi vezme z ruky imbusový klíč. „Máš to obráceně, ségra. Ukaž, já ti to podržím.“
Filip je hlučný, dělá v pneuservisu, ruce má věčně vysušené od pasty na mytí a nikdy si nebere servítky. Zatímco mi pomáhá držet nohy stolu, otevřou se dveře na terasu. David. Přišel se podívat, kdo to mluví.
„Čau Davide,“ houkne Filip od práce, aniž by se na něj pořádně podíval. „Copak pan inženýr má obě ruce levý, že ségra tu musí klečet na zemi jako ukrajinskej dělník a ty jen koukáš? Dobře si tě ta naše šéfová vydržuje, co?“
Filip to myslí jako rýpnutí do mě. Do toho, že já jsem ta úřednice z kanceláře, co radši platí cizí, než by něco udělala rukama. Jenže netrefí tón, ani kontext.
Davidovi úplně ztuhnou rysy. Zkamení. Podívá se na Filipa, pak na mě, jak klečím v legínách na zemi u nového, drahého stolu.
„Někdo musí dělat i reálnou práci, Filipe,“ řekne David. Hlas má tichý a nepřirozeně klidný. „Někdo musí tenhle stát reálně držet v chodu na úřadě, aby si lidi na zbytečných manažerských pozicích mohli za přeposílání tabulek kupovat stoly za dvacet tisíc.“
Otočí se na patě. Projde obývákem do ložnice a zavře za sebou dveře. Ne prásknutím. Jen je velmi, velmi pečlivě a potichu dovře, až střelka zámku hlasitě cvakne.
Filip přestane točit imbusem. Zvedne ke mně zaskočené oči. „Aha. Tak to jsem asi šlápl do slušnýho hovna, co?“
„To je dobrý. Utáhni to,“ odpovím. Ruce se mi trochu klepou. Ne vztekem, ale únavou. Strašnou únavou z toho neustálého žehlení jeho pochroumaného mužského ega.
Večer je stůl na svém místě. Ošetřený olejem, masivní, stabilní. Voní exotickým dřevem. Koupila jsem ho, protože jsem chtěla, abychom tu v létě seděli, snídali, pili víno. Abychom měli nějaký společný, hezký prostor, který se nerozpadá. Udělám večeři. Ugriluju na elektrickém grilu dvě krkovice, nakrájím salát s olivami. Položím na stůl dva čisté talíře, dvě sklenky na stopce a otevřu lahev Rulandského.
Dojdu k ložnici a vezmu za kliku. David leží na posteli oblečený a čte si něco na tabletu.
„Maso je hotový,“ řeknu do pootevřených dveří.
Svěsí nohy z postele. Nepodívá se mi do očí. „Jo. Hned přijdu.“
Jdu zpátky na terasu a sednu si do jednoho z těch nových křesel. Opravdu je pohodlné. Čekám. Slyším jeho kroky v kuchyni. Pak v komoře na chodbě. Tam něco kovově zašustí. Za minutu vyjde francouzským oknem ven.
V jedné ruce drží plechovku Plzně, kterou si sám včera prozíravě koupil ze svého účtu. Ve druhé ruce nese svou starou, zelenou skládací rybářskou židličku z plátna.
Dojde na kraj terasy, dobrý metr a půl od mého nového stolu. Trhnutím židličku rozloží. Pletivo skřípne. Sedne si do ní a plechovku si postaví na zem k noze.
Dívám se na prázdné křeslo naproti mně. Na širokou desku stolu, na které se chladí jeho porce.
„Co to děláš?“ zeptám se.
„Nic,“ pokrčí rameny a dál kouká do tmy přes sklo zábradlí. „Říkal jsem ti, že mi ten plastovej vyhovoval. Já k životu akáciový dřevo za nesmysl nepotřebuju. Ty si užij ten svůj luxus.“
Nakloní se dopředu, natáhne ruku k velkému stolu, sebere z něj svůj porcelánový talíř s masem a stáhne si ho zpátky k sobě. Položí si ho na stehna. Sedí tam, kolena od sebe, záda ohnutá nad jídlem. Krájí maso na klíně. Občas si lokne z plechovky. Metr a půl ode mě, pečlivě schovaný za hranicí, kterou si nakreslil, aby mě potrestal za to, že jsem si dovolila ten stůl zaplatit.
Mohla bych začít křičet. Mohla bych mu říct, že tu zelenou židličku z Decathlonu, na které teď tak hrdě sedí, si loni koupil za dárkovou kartu, kterou ode mě dostal k Vánocům.
Místo toho vezmu vidličku a nůž. Odkrojím si kus už napůl studeného masa. Vložím si ho do pusy, zapiju ho vínem a mlčky se dívám na jeho ohnutá záda. A v tu chvíli je mi úplně jasné, že v té oprané zelené plátěné židličce zrovna sedí všechno, co z nás dvou ještě zbylo.
