Článek
Státní bezpečnost nevznikla až po únoru 1948. Začala se rodit už v roce 1945, když se po válce stavěl nový bezpečnostní aparát. V čele ministerstva vnitra seděl komunista Václav Nosek. Do Sboru národní bezpečnosti se spojovaly různé policejní složky a uvnitř nového aparátu se počítalo i se státně bezpečnostní službou.
Dne 30. června 1945 ji Nosek výnosem označil jako jednu ze složek SNB. Fakticky se StB skládala během dalších měsíců. Na papíře měla chránit stát. V praxi se z ní rychle stával nástroj strany, která chtěla mít pod kontrolou policii, úřady, politické protivníky, církev, hranice, armádu, školy i lidi, kteří doma řekli špatnou větu.
V roce 1945 ještě Československo nebylo komunistickou diktaturou. Existovaly politické strany Národní fronty, probíhala poválečná obnova a lidé se vraceli z věznic, táborů a front. Jenže vnitro bylo místo, kde se rozhodovalo, kdo bude mít informace, zbraně, spisy, vyšetřovatele a možnost zatýkat. Komunisté to pochopili rychle.
Nosekovo vnitro
Nový Sbor národní bezpečnosti se začal připravovat už na jaře 1945. Vláda Národní fronty schválila zásady jeho vzniku 17. dubna. Poválečný stát potřeboval policii, pohraniční jednotky, kriminální službu a lidi, kteří budou hlídat skutečné zbytky nacistických sítí.
Do bezpečnostních složek ale zároveň přicházeli lidé, kteří byli prověření politicky. Velký vliv měli komunisté a také lidé napojení na sovětské prostředí. Vojenská kontrarozvědka OBZ se podílela na výběru a prověřování osob pro nové bezpečnostní útvary.
StB tak nezačínala jako obyčejná policie. Od začátku měla politický úkol. Zajímala se o Němce, kolaboranty a poválečnou bezpečnost, ale současně sledovala nekomunistické strany, církev, exilové vazby, bývalé odbojáře, úředníky a lidi, kteří mohli překážet komunistům.
V letech 1945 až 1948 si KSČ v bezpečnosti budovala vlastní pozice. Vznikaly sítě informátorů, agentů a tajných komunistů v jiných stranách Národní fronty. StB sbírala informace, které se daly použít politicky.
Když v únoru 1948 přišla vládní krize, komunisté byli připraveni. Měli ministerstvo vnitra, bezpečnostní složky a lidi, kteří věděli, koho sledovat, koho zastrašit a komu zablokovat cestu.
Po únoru už se nic nehrálo
Únor 1948 změnil StB naplno. Jméno zůstalo, ale její role se posunula. Už neměla jen sledovat bezpečnostní rizika. Měla chránit moc KSČ. Začalo zatýkání politických odpůrců. Ve vyšetřovnách se připravovaly případy, které měly skončit u soudu s předem daným výsledkem.
Vyšetřovatelé potřebovali přiznání. Když nepřišlo, lámali člověka výslechy, samotkou, nedostatkem spánku, bitím, tlakem na rodinu a slibem, že když podepíše, bude to lepší. Většinou nebývalo.
Soudy v politických procesech často jen dokončily práci, která se udělala předtím ve vyšetřovně. Obžalovaný stál před senátem, prokurátor žádal trest, noviny psaly o zrádcích a bezpečnostní aparát dodal spis.
Tak vznikaly procesy padesátých let. S nekomunistickými politiky, vojáky ze západního odboje, sedláky, kněžími, řeholníky, bývalými straníky i samotnými komunisty. StB nehledala jen skutky. Hledala nepřítele.
Falešná hranice
Jedna z nejpodlejších poválečných akcí dostala jméno Kámen. StB ji používala po únoru 1948 proti lidem, kteří chtěli odejít na Západ. Člověk dostal kontakt na převaděče. Věřil, že se dostane přes hranici do americké zóny v Německu. Šel lesem, prošel domnělou hranicí a ocitl se v místnosti, kde seděli muži vydávající se za americké důstojníky.
Bartolomějská, centrála StB
Ve skutečnosti byla celá scéna připravená StB. Falešná hranice, falešná americká kancelář, falešní Američané. Uprchlík v domnění, že je v bezpečí, mluvil. Říkal jména lidí, kteří mu pomohli. Popisoval kontakty, příbuzné, převaděče, adresy. Potom přišel zlom. Ukázalo se, že nikde na Západě není. Skončil zpátky v rukou StB.
Tím nepadl jen jeden člověk. Padali i lidé kolem něj. Rodina, známí, sousedé, ti, kdo dali peníze, nocleh nebo radu.
V noci ze 13. na 14. dubna 1950 přišla Akce K. StB, SNB a Lidové milice obsadily mužské kláštery. V první etapě šlo o zhruba 75 klášterů. Během celé akce bylo v Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků.
Nebyla to náhodná policejní razie. Připravovala se předem. Úřady shromažďovaly informace o klášterech, osobách, budovách a majetku. V noci pak přišli ozbrojení muži, řeholníci museli opustit domy a skončili v internačních klášterech.
Lidé, kteří ráno chyběli ve svých klášterech, nezmizeli proto, že by spáchali nějaký trestný čin. Režim likvidoval prostředí, které neměl pod kontrolou. StB to měla na starost. Zjistit, obsadit, odvést, internovat, hlídat, vyslýchat.
Na stejném principu se pak postupovalo i jinde. Proti sedlákům při kolektivizaci, proti skautům, proti církevním lidem, proti bývalým živnostníkům, proti studentům, proti každému, kdo se nevešel do obrazu nového státu.
Agenti
Síla StB nestála jen na profesionálních příslušnících. Stála na síti spolupracovníků. Někdo podepsal ze strachu. Někdo kvůli kariéře. Někdo kvůli vydírání. Někdo si myslel, že se tím ochrání. A někdo donášel rád. Spisy pak rostly z informací od lidí, kteří seděli vedle sledovaného v práci, chodili s ním na pivo, bydleli ve stejném domě nebo se tvářili jako přátelé.
Schůzka s příslušníkem mohla být v kanceláři, v autě, v konspiračním bytě nebo v restauraci. Donášelo se na názory, kontakty, návštěvy, dopisy, nálady i rodinné věci. Právě to ničilo důvěru mezi lidmi. Člověk po letech otevřel archiv a našel ve spisu jméno někoho, komu věřil.
V sedmdesátých letech už StB většinou nestavěla velké procesy ve stylu padesátých let. Pracovala jinak. Sledování, výslechy, domovní prohlídky, ztráta zaměstnání, zákaz publikovat, odebírání pasů, nátlak na rodiny.
Po vzniku Charty 77 dostali její signatáři rychle najevo, že režim nebude čekat. Charta kritizovala nedodržování lidských práv, k nimž se stát sám zavázal. StB odpověděla sledováním, výslechy a tlakem.
Na konci sedmdesátých let se rozjela Akce Asanace. Impuls k ní dal rozkaz ministra vnitra Jaromíra Obziny z 21. prosince 1977. Cílem bylo donutit nepohodlné lidi k odchodu z Československa. Používaly se výhrůžky, opakované předvolávání, psychický nátlak, fyzické útoky, odebírání dokladů, vyhazovy z práce a tlak přes děti.
Některým lidem vyhrožovali vězením. Jiným únosem dítěte nebo lámáním kostí. Cílem nebylo jen potrestat jednotlivce. Cílem bylo rozložit okruh lidí kolem Charty a vyhnat je ze země.
Po listopadu 1989 se začaly dokumenty StB ničit. Na ministerstvu vnitra probíhaly skartace. Dne 8. prosince 1989 přišel zákaz ničení písemností vzniklých v působnosti federálního ministerstva vnitra. Nezachovalo se ale všechno.
Federálním ministrem vnitra se stal Richard Sacher. Dne 31. ledna 1990 podepsal rozkaz ke zrušení některých útvarů StB. V platnost vstoupil 15. února 1990. Příslušníci byli postaveni mimo službu a odzbrojeni.
Nebylo to snadné ukončení. StB měla lidi, kontakty, spisy, zvyky a vazby. Část dokumentů zmizela. Část lidí se snažila udržet vliv. A nový stát teprve zjišťoval, co všechno po tajné policii zůstalo.
Zdroje:
