Článek
Na jaře 2015 se na zarostlé pláni v Milovicích rozběhlo stádo malých hnědých koní. Nespoutaně pádili kolem betonových ruin a vysokých travin, kde léta nikdo nehospodařil. Byli to exmoorští poníci dovezení z Británie – první divocí koně v české přírodě po staletích. Ochranáři je sem vypustili s nadějí, že bývalý tankodrom promění v živou stepní louku. V místech, kde se dříve proháněly sovětské tanky, se tak po letech začali pást divocí koně.
Denní vlak do Moskvy
Milovice leží ve středních Čechách, asi pětatřicet kilometrů severovýchodně od Prahy. Ještě před sto lety to byla běžná středočeská vesnice. V roce 1904 však na okolních pozemcích vzniklo rozsáhlé vojenské cvičiště.
Armáda postupně zabrala okolní lesy i pole a původní civilní obec Mladá musela ustoupit – obyvatelé byli v roce 1905 vystěhováni a jejich domy posloužily jako cvičné terče dělostřelců. Už za první světové války tábořily v Milovicích tisíce vojáků a zajatců a strategický význam místa dál rostl. Za druhé světové války prostor obsadila německá armáda a po roce 1945 jej převzala zpět československá armáda.
Rozhodující zlom nastal v srpnu 1968. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byla v Milovicích zřízena hlavní sovětská základna v Československu. Sídlilo tu velitelství Střední skupiny vojsk – téměř stát ve státě. Z místní železniční stanice dokonce každý den vyjížděl přímý vlak do Moskvy.
Podle dobových a pozdějších odhadů žily v samotných Milovicích a okolním vojenském prostoru desítky tisíc sovětských vojáků, civilních zaměstnanců a rodinných příslušníků. Celé sídliště panelových domů, škol a obchodů vyrostlo přímo pro potřeby okupační armády.
Historici a pamětníci odhadují, že se v Milovicích během více než dvacetileté přítomnosti vojsk postupně vystřídaly desítky tisíc sovětských občanů. Pro okolní veřejnost byla velká část oblasti nepřístupná. Pojem „Milovice“ se pro mnoho lidí stal synonymem uzavřeného světa sovětské posádky – města ve městě, kam běžný československý občan nevkročil.
Všechny sovětské jednotky opustily Československo po pádu komunismu. Z Milovic odjel poslední transport okupační armády v červnu 1991 a město si odchod sovětských vojsk připomíná datem 30. června 1991.
Sovětská éra tím v Milovicích skončila stejně náhle, jako začala: během několika měsíců zůstalo kdysi živé vojenské město úplně prázdné.
Město duchů
Po odchodu armády v areálu zůstaly stovky budov – panelákové domy pro důstojníky, kasárna, školky, kino, skladiště, dílny i letiště s dvěma ranvejemi. Československá a později česká armáda prostor už nepotřebovala. Devastace nastala záhy. Vojáci si odvezli jen osobní věci a techniku, ale většina budov zůstala vybavená nábytkem, přístroji i infrastrukturou.
Vzápětí nastoupili zcela jiní „správci“: z okolí začali jezdit lidé, kteří opuštěné objekty rozebrali doslova do poslední cihly. Mizely měděné kabely ze zdí, železné traverzy, radiátory i vodovodní trubky – vše končilo ve sběrnách kovů. „Kompletní vybavení tady bylo, než to naši lidé rozebrali, rozřezali a prodali do kovošrotu,“ vysvětluje badatel Aleš Kubeš a ukazuje na torzo budovy, které kdysi sloužilo jako velení Střední skupiny sovětských vojsk.
Dnes tu po někdejším lesku zůstaly jen holé zdi. Okna jsou dávno bez skel a zbytky omítek počmárané graffiti. Ve vlhkém sklepě se vrší hromady sutin a vysypaný rozbitý nábytek. Mezi sutí a odpadem se povaluje i stará prázdná láhev od ruské vodky – němý svědek časů, kdy tu pulzoval život sovětské posádky.
Podobných míst jsou v polorozpadlém areálu desítky. V částech bývalých kasáren to po roce 1991 vypadalo, jako by se tudy přehnalo zemětřesení. Některé panelové domy staticky nevydržely vandalské zásahy a zřítily se celé stropy a zdi. Jiné objekty postupně zachvátily požáry od bezdomovců a kovosběračů, kteří na místě pálili kabely kvůli mědi.
Kolem někdejšího letiště Boží Dar na okraji Milovic byla situace ještě drastičtější – tamní sídliště po letcích se proměnilo v betonové torzo, připomínající válečnou zónu. Z některých budov trčely jen holé skeletové konstrukce, z rozvalených panelů mířily k nebi zohýbané ocelové výztuže. Na kdysi dlouhé přistávací dráze rostly mezi popraskaným asfaltem mladé břízy a náletové keře. Areál, kam se dvacet let nesmělo, nyní paradoxně nikdo nechtěl: nové uplatnění pro opuštěné Milovice se nenašlo dlouhé roky.
Část dědictví po sovětské armádě však přesto začala v následujících letech sloužit civilistům – byť jinak, než si vojáci představovali. Na okrajích areálu vzniklo provizorní motokrosové závodiště a část letištní plochy převzal aeroklub pro sportovní létání. V jedné odlehlé části bylo dokonce zřízeno velké úložiště komunálního odpadu pro okolní města.
Většina půdy bývalého výcvikového prostoru a sídliště však dál chátrala bez využití. Milovické „město duchů“ se stalo unikátním fenoménem: nic podobného – tak velký a náhle vylidněný areál – v České republice jinde neexistovalo.
Bourání 350 budov
S narůstajícími lety po odsunu okupantů začala opuštěná základna představovat i bezpečnostní a ekologické riziko. V lesích a polích zůstala nevybuchlá munice, v rozpadajících se budovách se zabydleli bezdomovci a některé části chátrajícího areálu přilákaly i zločin. Po roce 2000 se proto stát a Středočeský kraj pokoušely Milovice postupně asanovat a otevřít pro nové účely.
Nejdříve pyrotechnici čistili území od starých granátů a patron. Pak přišly na řadu trosky budov. V únoru 2014 začala dlouho plánovaná velká demolice nejnebezpečnějších objektů. K zemi mělo jít celkem 350 opuštěných budov – většina z toho v části Boží Dar u letiště, kde už jiné využití nepřipadalo v úvahu. Buldozery a těžká technika se zakously do paneláků a bunkrů a do konce roku 2014 zmizely stovky betonových staveb, které už nikomu nesloužily.
Obrázky z Milovic v té době ukazovaly nekonečná pole sutě a prachu. Teprve po odvozu hromad sutin se otevřel pohled na prázdnou krajinu s remízky, jakou lidé desítky let neviděli – dříve zde totiž stála zástavba a ploty sovětské základny.
Z někdejších obřích kasáren tak zbylo jen minimum stop. Většina dědictví po sovětské armádě se buď rozpadla, nebo musela být stržena. Jen nemnoho původních objektů našlo nové využití – například některé menší budovy si převzalo město pro své služby nebo sklady. Přímo v místě hlavního velitelství však namísto nových továren či skladů nakonec vyrostlo něco zcela nečekaného: příroda.
Po odstranění paneláků a betonových ploch se ukázalo, že pod nimi dřímají cenné stepní pastviny plné chráněných rostlin a hmyzu. Dříve je udržovaly v kondici pásy vojenských vozidel a občasné požáry od střelby. Teď, po odchodu lidí, začala cenná suchá tráva rychle zarůstat křovinami. Ochranářům došlo, že pokud chtějí druhově pestré stepi zachovat, potřebují náhradní „údržbáře“ – a to ideálně takové, kteří zde kdysi žili přirozeně.
Rezervace divokých koní
V lednu 2015 přivezli ekologové do Milovic prvních čtrnáct exmoorských klisen z anglického Exmooru. Po aklimatizaci na oplocené pastvině o rozloze 40 hektarů se robustní hnědá zvířata začala pohybovat krajinou bývalého vojenského prostoru. Hřebec se ke stádu připojil až později na jaře.
Krátce nato přibylo i stádo zpětně šlechtěného skotu typu Tauros, který má připomínat vyhynulého evropského pratura. V další části milovického prostoru se usadil také menší chov zubrů dovezených z polských rezervací. Během jediného roku 2015 se tak bývalý výcvikový prostor proměnil v první českou rezervaci velkých kopytníků tohoto typu.
Projekt organizace Česká krajina získal podporu vědců a brzy i mezinárodní pozornost – koncem roku 2015 si prestižní magazín Science povšiml, že se v Milovicích úspěšně daří vracet do přírody velké býložravce.
Divocí koně a další zvířata v Milovicích nemají jednoduchý úkol jen „být atrakcí“. Stali se z nich živí sekáči trávy a strážci biologické rozmanitosti. Jejich spásání udržuje trávu nízkou a vegetaci neustále narušovanou – což vyhovuje řadě ohrožených rostlin a motýlů, kterým se v přehnojené nebo opuštěné krajině nedaří.
Již po pár letech ochránci přírody zaznamenali, že na milovické pastviny se díky koním vrací chráněné květiny a s nimi i motýli, kteří z volné přírody v okolí vymizeli. Zvířata se také sama úspěšně množí. Z někdejší první skupiny koní se stádo rozrostlo a dnes čítá desítky kusů. Milovická rezervace je vůbec největším chovem divokých koní v kontinentální Evropě.
Rozsah rezervace se postupně zvětšil na současných zhruba 240 hektarů pastvin rozdělených na několik sektorů. Jedna část se rozkládá přímo u Milovic, další u sousedních Benátek nad Jizerou. Volně žijící koně, zubři a zvířata typu Tauros se stali svérázným symbolem nových Milovic.
Na místě, které bylo po celý 20. století spojováno hlavně s vojáky a zbraněmi, teď turisté mohou z vyhlídkových můstků pozorovat pasoucí se hříbata. Přístupné části rezervace se staly oblíbeným cílem výletníků i školních exkurzí. Bývalá tanková střelnice se proměnila v unikátní přírodní park, kde se velcí kopytníci prohánějí volně za elektrickými ohradníky.
Příliv nových obyvatel
Souběžně s návratem přírody se Milovice proměnily i jako město. Opuštěné a vybydlené paneláky, které byly v lepším technickém stavu, postupně odkoupili investoři nebo obec a během 90. let a 21. století je začali opravovat. Znovu se do nich zavedla elektřina, voda a hlavně lidé.
Na přelomu tisíciletí se do prvních zrekonstruovaných bytů v Milovicích nastěhovali noví obyvatelé – často mladé rodiny, které lákala kombinace levného bydlení a dojezdové vzdálenosti do Prahy. Z původně nechtěných ruin se postupně stala nízkonákladová alternativa k dražším městům v okolí metropole.
Ještě na začátku 90. let zůstalo v Milovicích jen několik stovek původních obyvatel a prázdné objekty po armádě. Už v roce 2011 však úřední statistiky uváděly kolem deseti tisíc obyvatel a v dalších letech počet přihlášených občanů dál rostl.
Milovice se zařadily mezi nejrychleji rostoucí města v Česku – fenomén, který si vynutil rychlé dobudování školek, škol, obchodů a další infrastruktury. Na začátku 90. let tu zůstala jen prázdná kasárna, ale o tři desetiletí později už město znovu žilo každodenním občanským životem.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojensk%C3%BD_v%C3%BDcvikov%C3%BD_prostor_Milovice_%E2%80%93_Mlad%C3%A1
