Článek
Už v šestnácti nastoupil do pardubického áčka po boku dnešního manažera Gardy, Ondřeje Kosinky. Výměnou za Radka Bukače zamířil do Lázní Bohdaneč a po sloučení klubů sdílel kabinu FK AS Pardubice s Radkem Vráželem, Davidem Šimonem, Josefem Kaufmanem, Kamilem Peciválem a již zmíněným Radkem Bukačem. Později hrál za tehdejší Synot s Milanem Petrželou, ve Spartě s Lukášem Zelenkou a v tureckém Manisasporu mezi jeho známé z Gardy přibyl i Filip Hološko. Do Gardy tak vstupuje mezi známé tváře a zároveň se vrací na tureckou půdu, na kterou má i hodně hořkosladké vzpomínky.
Dobrý den, Michale. Začněme obligátní otázkou – čemu se aktuálně věnujete? Pracujete ve fotbale, nebo mimo něj?
Aktuálně pracuji jako obchodní sládek v pivovaru Staropramen. Ve fotbale nijak nepůsobím, maximálně vozím syna na tréninky (směje se).
Vaším prvním profesionálním angažmá po mládežnických letech v Pardubicích byly Lázně Bohdaneč. Jak na tu dobu vzpomínáte? A jak tehdy klub fungoval? Dnes to zní skoro neuvěřitelně, že se v tak malém městě hrála profesionální soutěž.
Přišel jsem do Bohdanče rok po jejich sestupu z první ligy. Bylo mi sedmnáct a najednou jsem byl součástí velkého fotbalu, v kabině s hráči jako Valta, Schindler, Dobruský nebo Bílek. Byla to pro mě obrovská škola. Hráli jsme kolem šestého místa, takže to byla skvělá zkušenost.
Fotbal v Lázních Bohdaneč potkal trpký osud a klub se nakonec sloučil s FK AS Pardubice. Vy jste po roce v nově vzniklém týmu zamířil na svou první prvoligovou štaci – na Moravu, do mužstva tehdy hrajícího pod názvem FC Synot. V létě 2004 jste tamní působení ukončil, a právě v té době zároveň propukla známá kauza „Ivánku, kamaráde“. Jaké máte vzpomínky na to období na Slovácku a tušili jste v kabině, že by mohl být klub v něčem takovém namočený?
Přestupoval jsem z Pardubic, trenér Komňacký chtěl dalšího vysokého útočníka. V Synotu byl tehdy Luboš Blaha, ale ten byl na odchodu. Pro mě to byly krásné roky kariéry – nový stadion a měl jsem tu čest dát na něm vůbec první gól. Byla tam skvělá parta, jednou za rok se ještě scházíme – jdeme na zápas a pak do sklípku (usmívá se).
Co se týče samotné kauzy, nikdy jsme v kabině nic nepociťovali. Mrzelo nás to. Myslím, že kdyby pan Valenta zůstal u fotbalu, mohl být Synot černým koněm ligy. I tehdy jsme uhráli páté místo.
Po štaci na Moravě přišel váš rok v pražské Spartě, kde jste zažil titul, zápasy v Lize mistrů i období střídání trenérů – kdy Františka Straku nahradil Jaroslav Hřebík. Jak na to celé období vzpomínáte?
Rok ve Spartě? Titul, zápasy v Lize mistrů, nádhera.
Liga mistrů byla vrcholem mé kariéry. Prošli jsme předkoly a dostali se až do hlavní fáze skupiny. Byla to těžká skupina – Manchester United, Lyon, Fenerbahce Istanbul… Hrát na Old Trafford byl pro mě obrovský zážitek, být na hřišti proti hráčům jako Ronaldo, Ferdinand nebo Giggs… Dodnes, když slyším znělku Ligy mistrů, mám husí kůži.
Co se týče trenérů – Franta Straka byl skvělý motivátor, cítili jsme z něj jeho hráčské zkušenosti. Po podzimu jsme měli dokonce devítibodový náskok. Pak přišel Jaroslav Hřebík, který byl velmi taktický, přesně věděl, co chce, ale oproti Frantovi to byla velká změna. Nicméně na oba rád vzpomínám.
Po sezóně ve Spartě jste opět měnil adresu a zamířil do Turecka, konkrétně do klubu Manisaspor. Jaké to pro vás bylo – co vy a Turecko? A jak jste si zvykal na život v úplně jiné zemi?
Turecko – specifická země! Po fotbalové stránce nádhera, plné stadiony, skvělá atmosféra. Měli jsme s klukama štěstí, že jsme tam byli čtyři – Filip Hološko, Lukáš Zelenka, Petr Johana a já. I město bylo fajn, Izmir je krásné místo pro život. Ale času na normální život zase tolik nebylo – neustále jsme trénovali nebo byli na stadionu.
Mně osobně se tam dařilo, a i díky tomu na Turecko moc rád vzpomínám.
Teď se ale musíme vrátit k události, která se odehrála v srpnu roku 2006. Ve 25 letech jste kvůli vrozené srdeční vadě zkolaboval přímo na hřišti a musel jste následně ukončit profesionální kariéru. Jaké to je, když se vám v tak mladém věku ze dne na den zhroutí celý svět?
Jedním slovem – šok. Nevíte, co bude dál. Je vám 25, máte pocit, že všechno běží, jak má, a najednou se probudíte a nic.
Po pár letech na to ale člověk začne koukat jinak. Žiju, mám krásnou rodinu a jsme šťastní – a to je to nejdůležitější.
Bylo obtížné najít po takovém konci kariéry práci v civilním životě? Víme, že spousta bývalých hráčů má nebo měla s tím velké problémy.
Měl jsem štěstí. Bylo mi 25 a dostal jsem nabídku pracovat jako obchodní zástupce ve společnosti Philip Morris. Po skončení tam jsem už měl něco v životopise a šel jsem na klasické výběrové řízení do pivovaru Staropramen.
Uvědomuju si ale, že kluci, kteří končí třeba v 35 letech, to mají s hledáním zaměstnání o dost těžší.
Na závěr trochu pozitivně – čeká vás účinkování v týmu Garda CZ, se kterým se chystáte do Turecka. Jak se na to těšíte?
Těším se moc! Na kluky, na Turecko, na návrat do minulosti – ať už do časů Bohdanče, nebo mého působení právě v Turecku. Jsem rád, že u toho můžu být.
