Článek
Jsem trenérem dětí ve fotbalovém klubu… Pomoc!!!
Scény ze zápasů 8-12 letých špuntů, kde na sebe nebo na rozhodčího vulgárně pokřikují rodiče, jsou dnes bohužel běžnou součástí tohoto fotbalového prostředí. V Česku se fotbal považuje za jednu z nejoblíbenějších sportovních aktivit dětí. Hřiště jsou plná mladých nadějí, ale cesta k jejich rozvoji není vždy jednoduchá. Trénování dětí ve fotbale s sebou nese řadu specifických problémů – od práce trenérů, přes psychologii dětí, až po tlak rodičů.
Trenér není jen učitel techniky
Dobrý dětský trenér je mnohem víc než jen instruktor správného kopání do míče. Je zároveň psychologem, motivátorem a vzorem. Nebo lépe řečeno, měl by být. Úkolem trenéra není pouze naučit dítě technickým dovednostem, ale i rozvíjet jeho lásku ke hře, týmového ducha a schopnost zvládat vítězství i prohry. Bohužel ne všude je přístup ideální. Někteří trenéři, často pod tlakem výsledků, přenášejí do dětského sportu přehnanou soutěživost a tvrdost, které mohou děti odradit. Místo, aby trénink byl zábavou a prostředkem rozvoje, stává se stresujícím výkonem. Na druhou stranu, zejména při přechodu z přípravkových kategorií do žákovských, by už děti pomalu měly přebírat nějakou část odpovědnosti a podle toho je potřeba s nimi i pracovat. Pochválit, povzbudit, ale také už upozornit na nedostatky, například formou otázek, co by šlo udělat lépe, jak to vyřešit příště apod. Ideálně donutit dítě, aby chyby odhalilo samo.
Největší problém? Rodiče
Jedním z největších problémů v trénování dětí nejsou děti samotné, ale jejich rodiče. Často mají nereálná očekávání – každý gól jejich dítěte vnímají jako první krok na cestě do ligy mistrů. Výsledkem je tlak na výkon, kritika rozhodnutí trenérů a někdy až toxická atmosféra na trénincích a zápasech. Není výjimkou, že rodiče křičí na rozhodčí, hádají se mezi sebou, nebo dokonce zasahují přímo do tréninku. Dítě pak často necítí podporu, ale spíše strach ze selhání. Takové prostředí ničí nejen motivaci, ale i psychiku mladých sportovců. Velice důležitým faktorem je komunikace mezi trenéry, klubem a rodiči. Zeptat se, co na malého platí, jak ho motivovat a snažit se během tréninků a zápasu přistupovat ke každému dítěti individuálně, aby jeho fotbalový rozvoj byl co nejpřirozenější. Rodiče k tomu mohou na druhou stranu přispět velkou měrou. Hodně rozšíření jsou tzv. rodiče – trenéři na cestě ze zápasu. Otázky typu po porážce Tak jak jste hráli ? už z principu vytváří situaci, kdy dítě dostáváme pod tlak a žádné dítě nechce mluvit po zpackaném zápase o tom, jak hrál tým nebo samo dítě špatně. Mnohem lepší je uvolnit atmosféru například otázkami na konkrétní věci, které se při zápase povedly.
Jak by měl ale vypadat správný přístup? Úspěšný trénink dětí by měl stát na několika zásadách:
• Radost ze hry musí být vždy na prvním místě!
• Individuální přístup je klíčem – každé dítě je jiné, s různými předpoklady a tempem rozvoje.
• Podpora a pochvala jsou důležitější než neustálá kritika.
• Vzdělávání trenérů je nezbytné – nejen v oblasti techniky, ale i psychologie dětí.
• Práce s rodiči – klub by měl jasně komunikovat, jaká očekávání jsou na rodiče kladena, a nebát se řešit nevhodné chování.
Fotbal má obrovský potenciál učit děti důležitým životním hodnotám: týmové spolupráci, pracovitosti, respektu a vytrvalosti. Aby však tento potenciál nebyl promarněn, je potřeba, aby se nejen trenéři, ale i rodiče dívali na sport očima dětí – jako na radost, hru a příležitost k růstu, ne jen jako na honbu za výsledky… Neberme kolegové trenéři dětem tuto radost.
