Článek
Byl to jen svah na okraji obce.
U cesty, která se po pár metrech ztrácí mezi stromy a dál mizí ve vysoké trávě.
Po desetiletí vypadal jako obyčejný kopec porostlý trávou. Že v místě kdysi stálo stavení, napovídal jen vstup do sklepa s kamennými futry – jediný viditelný pozůstatek domu, který zůstal skrytý pod nánosy hlíny a kamenů téměř osmdesát let.
Rozhodnutí dům odkrýt a znovu přiznat jeho základy mě přivedlo k myšlence nahlédnout do historie a zrekonstruovat příběh rodiny, která zde žila šedesát let.
Rodiny Strackovy.
Toto je jejich příběh.
Rodina Strackova
Rodina Strackova se přistěhovala do vsi v roce 1880 jako čtyřčlenná. Paul Strack (1850) původem z Reichers, jeho žena Theresia, rozená Lang (1846 – †1934), původem z Romau, a jejich dvě děti: Marie (1873) a Johann (1876 – †1881).V následujících letech se narodily děti: Ludmila (1881 – †1881), Agnes (1883 – †1902), Kateřina (1885) a Františka (1888). Rodina se hlásila k německé národnosti. Dle sčítacích operátů byli Strackovi vedeni v domě čp. 43, ale první roky žili ve statku čp. 22, v jedné z několika bytových jednotek. Teprve kolem roku 1885 se přestěhovali do nového domu – do stavení, které se stalo jejich domovem na další desetiletí.
Dům čp. 43
Dům stál na okraji svahu s výhledem do údolí, kterým protékal potok Taxenbach.
Byl menší, patrový, postavený převážně z kamene, s pevnými zdmi.
Součástí domu byla menší stáj, navazující přímo na obytnou část. K domu přiléhala dřevěná stodola s krytinou z dehtových pásů. U domu byla velká a hluboká studna. Dodnes se dochovala část původní kamenné podlahy, kamenný práh mezi stájí a kuchyní, koryta i úvazy pro dobytek ve výklencích zdiva. Uprostřed stavení se tyčil mohutný komín, který byl srdcem celého domu. Ústil do dvou místností – v kuchyni vyhříval kamna na vaření a chlebovou pec, v obytné světnici kamna kachlová. Měl i vstupní dvířka, která umožňovala čištění zevnitř, a podle své velikosti mohl kromě vytápění sloužit i k uzení potravin. Dům měl dva sklepy. Jeden přístupný pouze zvenku a druhý, který se nacházel přímo v kuchyni, ukrytý pod podlahou.
Všední život a osudy rodiny
Rodina Strackova se živila zemědělstvím a drobným chovatelstvím, stejně jako většina obyvatel v okolí. Paul se živil také jako pomocný tkadlec.
Ve stavení chovali krávy, telata, slepice a husy.
Kraj, v němž Strackovi žili, patřil mezi nejchudší a nikdy nenabízel snadný život.
Půda byla kamenitá, těžko obdělávatelná a podnebí drsné – dlouhé zimy, krátká léta a časté mlhy. Hospodařit zde znamenalo každoročně bojovat s počasím i se zemí samotnou. V té době byla obec součástí takzvaných pěstounských kolonií. V mnohých místních statcích a staveních vyrůstaly děti z vídeňských sirotčinců. Byl to způsob, jak si chudé rodiny mohly přivydělat. Děti si za úplatu u sebe nechávaly, až na výjimky, jen po dobu kdy jim byly vypláceny peníze. Pak je vracely zpět do sirotčince. V každém druhém domě žilo jedno nebo více takových dětí.
Dcery Strackových, které se dožily dospělosti, se všechny vdaly. Marie se v roce 1897 provdala za Franze Pröla z Hinterbergu,Kateřina uzavřela sňatek roku 1907 s Johannem Schimmelem z Gottschallingsu. Nejmladší Františka se roku 1913 provdala za Thomase Molzera z Artholze. Právě Františka s manželem zůstali v domě rodičů a pomáhali v hospodářství. Narodili se jim děti Franz (1914– †1914) a Johanna (1917). Thomas Molzer byl během první světové války odveden a sloužil u 75. pěšího pluku v Jindřichově Hradci. Z fronty se už nevrátil – byl střelen do nohy a 17. listopadu 1917 zemřel v jindřichohradecké nemocnici na následky sepse. V roce 1919 se Františka znovu vdala za Franze Schmalzbauera a téhož roku se jim narodil syn Franz (1919-1920). Po svatbě přepsal Paul hospodářství na mladé. Theresia Strack zemřela v roce 1934. Franz Schmalzbauer zemřel v roce 1942. Hospodářství tak zůstalo pouze na bedrech Františky a dcery Johanny.
Detail hrobu Thomase Molzera
Konec války a poslední stopa
Konce druhé světové války se prokazatelně dožila Františka a její dcera Johanna. Osud Paula Stracka zůstává nejasný. V roce 1945 by mu bylo pětadevadesát let – je tedy pravděpodobné, že se konce války nedožil nebo zemřel krátce poté. Také osud jeho dvou dalších dcer není znám.
Po květnu 1945 přišly do kraje nové pořádky.
Stejně jako mnoho dalších německých rodin v oblasti museli i zbylí členové rodiny během několika desítek minut opustit svůj domov. 29. května 1945, během tzv. divokého odsunu se obyvatelé vsi, za asistence partyzánů s namířenými samopaly, shromáždili na návsi s jedním zavazadlem. Při kontrole jim byly zabaveny cennosti a peníze. Pak následoval odsun směrem k hranicím. Z původních obyvatel se sem už nikdo nevrátil. V poválečných letech byla tato ves dosídlena převážně lidmi z jihovýchodní Evropy. Některé domy přešly do nových rukou. Většina z 46 domů a statků zůstala prázdných a v průběhu let si je vzala příroda.
Dům čp. 43 osiřel.
Ještě nějaký čas vzdoroval, pak se jeho zdi začaly rozpadat a celé stavení se ztratilo pod nánosy času.
Zůstal jen sklep a ticho, které se v krajině drželo celé dlouhé roky.
Odsun Němců
Epilog
Po mnoha letech, kdy místo zůstávalo zapomenuté, sem zavítal člověk, který se zabývá jevy přesahujícími běžné chápání.
Procházel okolí a nakonec se zastavil i u odhalených zbytků domu čp. 43.
Zůstal tam sám, tiše, téměř půl hodiny.
Když se vrátil, řekl jen, že z domu odvedl čtyři zbloudilé duše. Možná to byly duše těch, kteří zde kdysi žili a zůstali s tím místem spjati i dlouho poté, co jejich dům zmizel z povrchu země. Kdoví…
