Článek
Já snesu hodně, ale taky po sobě nikdy nenechám šlapat. Což je něco, co člověk v mé pozici dělat nemůže. Jestliže někdo nerespektuje mě jako člověka, nemůže ten dotyčný očekávat, že já budu respektovat jeho.
Mám jen výuční list. Což není zase tak malé vzdělání, práce je hodně. A i když na mnoho z nich moje vzdělání nestačí, stále je z čeho vybírat. Ale co dělat, když vás tajně diskriminují? Na základě věku, fyzické zdatnosti nebo prostě proto, že jste matka malého dítěte.
Když jsem se po porodu těsně po škole a po mateřské co následovala, zařadila do pracovního soukolí, byla jsem plná nadějí. Práci jsem začala hledat ještě, než mi mateřská skončila, ale nebylo to nic platné. Nikdo nechtěl člověka bez praxe, ale kde tu praxi nabrat, když mě nikdo zaměstnat nechtěl mi už nikdo neřekl. A pak vám taky samozřejmě nikdy do očí neřekli, že vás nechtějí, protože máte malé dítě. To ani nesměli, a i přesto když jsem je ujišťovala, že hlídání mám, tak smůla. Zkrátka vzali někoho, kdo sice taky praxi neměl, ale taky neměl žádné závazky.
Pak tu byla zaměstnání, kde měli jiné nekalé praktiky… Konečně se mi podařilo získat zaměstnání v jedné továrně. Práce byla lehká. Byla jsem šťastná, že konečně po letech uživím rodinu. Na mém platu vždy záviselo všechno. Tehdy i teď jsem matka samoživitelka. Plat nebyl nijak závratný, ale dalo se z něj žít. Nikdy mi nikdo neřekl, že něco dělám špatně, tak jsem si myslela, že je vše v pořádku. Ale pak, těsně před koncem zkušební doby si mě zavolali do kanceláře. Následovalo oznámení typu „Je nám líto, ale musíme se s vámi rozloučit.“ A důvod? Prý svou práci nezvládám! Po nastalém šoku jsem se zmohla akorát na otázku: A proč mi to nikdo neřekl? Proč mi nikdo nedal možnost svou chybu napravit? Na to neřekli nic, že nic neví. Později jsem se dozvěděla od tamních zaměstnanců, že to dělají běžně. Dotace od státu za přijetí zaměstnance, co je dlouho na ÚP jim stojí za špatnou pověst. Protože se vždy najde někdo dost zoufalý, kdo tu práci přijme.
A tak se můj životopis začal plnit krátkodobými zaměstnáními, kde jsem buď dostatečně nesklonila hlavu nebo kde plat nestačil na důstojný život. Po získání práce v jiné továrně, kde jsem konečně překlenula zkušební období, jsem si dokonce po těch třech měsících bouchla šampaňské na oslavu, že konečně mám zaměstnání, kde mě skutečně chtějí. Pracovala jsem tam několik let, ale nakonec jsem odešla za „lepším“. Kdybych jen věděla, jak velkou chybu jsem udělala, nikdy bych neodešla…
Nikdy jsem nešla do těch zaměstnání s tím, že tam budu jen chvíli, ale byla jsem vychována stylem, který se neslučuje s politikou v mnoha zaměstnáních, na které moje vzdělání dostačuje. Nemám tolik příležitostí jako lidé, kteří pohovor vedou. Mám šanci jen v určitém typu zaměstnání, a tam musí člověk ledacos překousnout.
Byla jsem vychována jako člověk milý a přátelský, ochotný pomoct lidem kolem sebe. Ale taky jsem byla vychována k tomu, abych převážně respektovala sama sebe. Zachování mé osobnosti, mentálního i fyzického zdraví bude vždy na prvním místě. Proto jestliže mi potencionální zaměstnavatel oznámí, že očekává že nebudu nemocná minimálně rok po nástupu, připadá mi to jako by neviděl realitu. Nikdy nemůžete vědět co se stane. Lidé prostě bývají nemocní a není nic co byste mohl na tom změnit. A pokud je to někdo já, tak ten člověk prostě zůstane doma, aby předešel případným budoucím zdravotním problémům.
Je správné vyžadovat, aby se člověk v zaměstnání snažil, ale jak moc je to správné, jestliže se ten člověk necítí v pohodě? Jestliže musí denně docházet do prostředí, kde má stísněný pocit? Kde lidé kolem něj nevytváří zrovna přátelské prostředí? Kde zaměstnavatel očekává od zaměstnance, že bude poslouchat jak robot a nikdy neprojeví své já?
Já prostě nejsem typ člověka, co bude přes obruče skákat. Ale zrovna tohle je něco, co nikdy nesmíte na pohovorech říct, protože si tím snížíte už tak nízké šance na získání zaměstnání. Potencionální zaměstnavatel vždy očekává, že na pohovor přijde člověk plný nadšení a začne o sobě říkat, jak dokáže všechno, jak nikdy neodmlouvá, jak nikdy není nemocný. Běda, jak je člověk individuální a třeba se jen zmíní, že si nenechá všechno líbit. Pak se z vás stává člověk, se kterým se špatně pracuje. Člověk, který je nemocný víc, než je zdrávo (i kdyby ta nemoc trvala týden a bylo by to poprvé za 6 měsíců). Vy jako zaměstnanec přece nemáte právo být nemocný, nemáte právo na osobnost…
