Má Paštiko! Omluva Dorince

Vyprávění začnu pro mě trochu trapnou záležitostí. I tak skvělej kocour, jako jsem já, se občas může splést. A naopak sousedka Dorinka může mít pravdu. Jako přiměřeně čestnej kocour musím začít omluvou Dorince.

Z mých Moárů už víte, že mi patří dům se zahradou. Na zahradu rád chodím, hlavně v létě, kdy tam je teplo a mám k dispozici mojí soukromou rajčatovou džungli. V ní se skvěle číhá na lahodný, ale děsivě nebezpečný tvory – na motýly.

Dál než na zahradě jsem nikdy nebyl, sousedka Dorinka mi sice vypráví o světě a většinou si určitě vymejšlí, jak je pro ní typický.

Takže k tý omluvě… V jedný docela zásadní věci měla totiž pravdu. Myš není bájnej tvor, jak jsem se oprávněně domníval. Myši existujou!!!

Jednou v létě její polokočky někam na týden zmizely. A hlavní polokočka, která Dorince slouží, nechala u mých polokoček konzervy. Jako, že u nás ten týden bude Dorinka na stravu a byt. Nechápu, proč se namáhala s nějakejma konzervama. Je všeobecně známý, že mi Dorinka užírá granule skoro denně ve velkým! Dokonce už párkrát žrala u nás i paštiku s červeným pruhem. Pro ty co nevědí, paštika s červeným pruhem je mega top super hyper nejlepší chuť na světě! I tu mi už sežrala!!!

A už jsem rozčílenej, až se mi z toho kroutěj fousy. A to jsem napsal pár řádků! To psaní bude zase samej stres!

Ale o tom psát nechci. Dorinka trpí šílenou vychloubačností, prostě musí být neustále za hvězdu. Atletka, všude byla, nejlepší lovkyně a tak dál a tak podobně. No, a její polokočky se někam zdejchly a ona se neměla komu chlubit. Tak se rozhodla, že se bude chlubit mým polokočkám. A začala jim nosit myši!

Vždycky si sedla před dveře na zahradu a spustila. „Všem, všem, všem!!! Pojďte se podívat na nejskvělejší lovkyni na světě! Na mě, akrobatku Dorinku. Na důkaz mých super schopností jsem přinesla myš. Všem, všem, všem, pojďte …“ A takhle jela pořád dokola.

Polokocour Kája nakonec otevřel dveře na zahradu. „Copak tu mňoukáš Dorinko?“

Polokočky kočičí řeči nerozumí, mají to za mňoukání. Jsou celkově dost zaostalý oproti nám, pravejm kočkám.

No, šel jsem se taky kouknout, abych se přesvědčil, jak Dorika zase kecá. Vyjdu ven, jdu k Dorince, pěkně hlavu nahoru, připravenej se jí vysmát, že bájný tvorové existujou jen v její namyšlený hlavě. Ale místo vysmívání jsem si kecnul na zadek a zírám. Dorinka měla před sebou fakt opravdickou myš!!

Bylo mi okamžitě jasný, že je to myš. Ten nádherně sametovej kožíšek, ta myší vůně! Jdu k ní a povídám „Dorinko… to..to… tohle je MYŠ!“

„No jasná páka,“ ušklíbla se Dorinka. „Si mně nevěřil, furt bájnej tvor, bájnej tvor!“

Musel jsem uznat, že mě naprosto převezla. „Dorinko, já… sice si to vůbec, ale vůbec nezasloužíš, víš, že si proradná potvora! Ale musím se ti omluvit!“ jdu blíž k tý úžasně vonící myši. „Hele, mohl bych si čuchnout?“ už jsem skoro u myši.

A v tom mě Dorinka překvapila podruhý! Ona normálně zadara nehne ani chlupem na ocase, ale teď povídá. „Klidně, sežer si ji, já si nalovím další.“ Koukám na ni a čekám, jakej úskok na mě přichystala. Ale ona si sedí, olizuje si svůj černobílej, mírně vypelichanej kožich a je v maximální pohodě.

Chystám se vzít myš do tlamy a okusit srovnatelný blaho, jako když žeru paštiku s červeným pruhem (hele, napsal bych možná větší blaho, ale větší blaho neexistuje. Když je něco nejvíc nejlepší, tak to už víc prostě nejde). Zavřu oči, otevřu tlamu, už cítím na jazyku heboučkej kožich.

„Gimouši, nežer to! Fuj! Jdi od toho!!“ úplně se mi zatmělo před očima. Pád z nebeskejch výšin do propasti v jediný vteřině! Kája mě bere a hází zpátky do mýho domu. Zavírá dveře!! „Okamžitě otevři!! Mám tam myš, Dorinka mi ji dala!! Honem, je čerstvá, nejvyšší kvality, honem!! Otevři!!!“ křičím na něho.

„Myši žrát nebudeš, ještě by si něco chytil!“

„Proč bych něco chytal, když už je myš ulovená!!“ řvu na polokocoura. „Přikazuju ti, abys otevřel dveře, okamžitě!!“

Ten můj proklatej polokocour ale jde nahoru „pracovat“ neboli věnovat se nesmyslný činnosti. A já přes sklo ve dveřích sleduju Dorinku jak… ach moje Paštiko, ona tu myš sežrala! Už je to tu zase. Nohy se mi podlamují. Je to stejný, jako když jsem se díval, jak žere kosáka, kterej patřil mně! Zase to zoufalství. Vidím jak se olizuje, jak je spokojená. A já… já jsem zavřenej!

Tak takhle krutě jsem se přesvědčil o existenci myší. Sám sobě se divím, že jsem Káju nešel okamžitě pokousat a podrápat. Chtěl jsem, fakt že jo! Skočil jsem k němu na stůl, v očích blesky!

Jdu k němu a… a začal jsem vrnět! Já si nemůžu pomoct, tak rád bych ho kousnul,. ale nejsem bojovej kocour! Místo toho jsem vrněl. Taky to tak máte, že se prostě nedokážete překonat? Já bohužel jo…