Článek
Zahájení výpravy, druhá část
„Mio, nech toho! Ty tvý gramatický kecy mně ničej nervy! Vidíš, že jde o velkou věc, je ti jasný, že za jinech okolností bych tě už dávno zmydlil!“ Mia k mýmu překvapení jen mlčky kývla, že to chápe. „No, takže Dorinka prý ví, kde je ukrytej recept na paštiku s červeným pruhem. Stejně jako ty neumí číst polokočičí nápisy. To zvládám jen já, to je ti přece známý, že jo?“
Mia opět kývla „Nedomnívala jsem se, že tato znalost jest pro kočku mého postavení podstatná. Dokaži se cizím jazykům pouhým poslechem naučiti.“
Zaryl jsem drápy hlouběji do prken podlahy… „Jasně šlechtično, já zapomněl, že si něco víc! Dorinka mě potřebuje, abych recept přečetl. A tebe potřebujeme, kdyby tam byly nějaký odborný termíny a gramatický obraty, abys nám vysvětlila, o co jde. Musím uznat, že v tom si o kapku lepší než já. Má to ale dva háčky. Zaprvý, ten recept je ukrytej v nějaký fabrice a ta je ve světě. Museli bychom jít do světa. To jako pryč z mojí zahrady.“
Mia neklidně poposedla a v očích se jí objevil strach. To víte, ne každej je statečnej kocour jako já.
„A druhej háček je snad ještě větší. Musely byste spolu vyjít s Dorinkou. Zapomenout na to věčný syčení a vyhrožování, která z vás je významnější.“ Mia se celá naježila.
„O takové možnosti nehodlám ani uvažovati. S Dorinkou jsem ve válečném stavu a hodláme v tom obě pokračovati do konce svých dní!“
Paštiko… do konce svých dní… kam na ty hlody chodí, chápete jí? Já teda ne.
„Hele, jde o nejdůležitější dokument na světě. Chápeš, že bychom mohli sami paštiku vařit? Mít jí neomezený množství? A ty se hodláš vzdát takovýho blaha kvůli pitomejm sporům o to, která z vás je větší dámička! Se prober, fackovat se můžete pak.“
Jestli si myslíte, že Mia přikývla a uznala moje rozumný argumenty, tak jí neznáte. Přesvědčit Miu, aby se bavila s Dorinkou mi trvalo celej tejden. Ale nakonec jsem díky mýmu mimořádnýmu diplomatickýmu umění, jak jinak, uspěl. Dohodnul jsem noční setkání na mojí zahradě.
Normálně s Miou přes noc na zahradě nezůstáváme, je tam tma a mohli by tam být nebezpečný brouci nebo třeba i nějakej ukrytej motýl, kocour nikdy neví. Ale šlo o největší tajemství světa, tak jsem si dodal odvahu a vyrazili jsme.
Dorinka už čekala na mý zahradě u zahradního domku, kterej má v pronájmu ježek na občasný přespání. Hlavně v zimě.
Já spát umím, ale na ježka prostě nemám. On umí spát šílenou dobu v jednom kuse. Úplný spací maratóny. Jednou jsem se ho na to ptal a on mi začal vysvětlovat… Jo, já vím, píšu o výpravě za receptem, jsem se zakecal, občas se mi to stává, sorry.
Jak Mia uviděla Dorinku, hned si začaly vyměňovat komplimenty „Zakousnu tě!“ syčela Mia.
„Vydrápu ti ty tvoje ošklivý oči!“ kontrovala Dorinka.
„Holky nechte toho, slíbily jste, že se nebudete hádat.“ Vložil jsem se do tý pitomý debaty dvou praštěnejch koček. Myslíte, že to ocenily? To zrovna! Obě se na mě otočily a synchronně spustily.
„Co se nám montuješ do našich věcí, kocoure jeden hloupej! Nikdo se tě neprosil o tvoje rady!“ syčely na mě. Prostě pakárna, místo plánování výpravy se hádaly jak malý.
„Dejte konečně pokoj! Dorinko, tak kudy máme jít?“ zeptal jsem se na zásadní otázku. „Kudy k receptu?“
Dorinka se podrbala zadní tlapkou za uchem a povídá „No, já jen slyšela, že ta fabrika je v nějaký vesnici, která není moc daleko. Ale kde přesně, to netuším,“ lezlo z ní.
„Jistě, toto jsem předpokládati mohla. Opět bezcenné informace, měla jsem doma zůstati a tlapky od trávy si nešpiniti,“ začala Mia.
„Hele, ty nádhero tříbarevná, kritizovat umím taky!“ syčela Dorinka. Vypadalo to beznadějně. Místo plánu na získání největšího světovýho tajemství jsem sledoval hádku dvou praštěnejch koček.
Jestli to Gimouš vyřeší, si povíme za týden.
