Má Paštiko! Zahájení výpravy, třetí část

A v tom se to stalo!! Z hrobu Hudebníka se najednou začalo linout červený světlo. Mělo úplně tvar konzervy s červeným pruhem. Všichni jsme ztuhli překvapením!

Já vám neřek, kdo je Hudebník, teda vlastně byl. Píšu o něm v mých Moárech. Hudebník byl z rodu hladovců, přesněji řečeno hladovec typu morče. Bydlel v mým domě a furt brnkal na harfičku, kterou měl nahoře na svý kleci. Brnkal na ní zubama a k tomu si zpíval o mrkvičce a salátku. Ale jednoho dne brnkat přestal a byl moc smutnej. Ani už nezpíval, jen tiše písknul.

Nebeské pastviny volají,

mrkvičku nebeskou už mi chystají.

On mluvil zásadně ve verších. No, takhle písknul a pak už nepískal, byl najednou celej studenej a nehejbal se. Mý polokočky mu udělaly na zahradě, před ježkovým domkem hrobeček. Ustlaly mu na seně, položily ho tam a pak ho zahrabaly. Nevím, asi se mu v hrobečku udělalo dobře a prohrabal se k tý svý mrkvičce. A určitě si nechal tunel do hrobečku. Podle mě uslyšel, jak se ty nány kočičí hádají a vrátil se. Rozsvítil si v hrobečku, jsem fakt netušil, že Hudebník je i elektrikář a umí si udělat v hrobečku světlo! Ale uměl to.

Takže nad hrobečkem je červený světlo, začíná harfí hudba a nad hrobečkem se objevuje Hudebník. Je mírně průhlednej a začíná zpívat.

Nyní k hádkám není čas,

já z nebe přišel směrovati vás.

Z věčných pastvin dám vám radu,

k polím za domy otočte svou bradu.

Na svou harfu jemně brnkám,

pro radu musíte jít k srnkám.

Moc vám držím pacičku,

jdu chroupat nebeskou mrkvičku.

Pak ještě chvíli zněla harfí hudba, Hudebník se rozplynul a světlo pohasínalo.

„Já se bojím,“ špitla Mia „Tohle byl určitě nějakej duch!“ Byla tak vystreslá, že se jí řeč rozvázala a mluvila, jak jí tlama narostla.

Dorinka do ní šťouchla pacičkou „Klídek, náhodou tohle kouzlo je super. Už vím kudy. Srnky vidím skoro denně, vím, kde bydlí. Jdeme!“ a přeskočila plot…

Opět se musím opakovat, pro ty, co nečetli zásadní dílo Mé Moáry. Píšu tam o akrobatických schopnostech Dorinky. Ona umí skákat šíleně vysoký mega skoky. Pro mě je plot asi tak vysokej jako pro polokočku hradby nedobytnýho hradu. Přiznávám, že jsem, jak bych to řekl… no prostě jsem prostorově výraznější a sport mi nedělá dobře. A Mia na tom není o moc líp.

Takže Dorinka sedí na druhý straně plotu a volá „No tak honem, na mý zahradě mám díru v plotě, kudy se dá jít na pole. Z vaší zahrady se tam dostat nedá.“

Nechtěl jsem vypadat jako kocour neschopnej skoku. Vzal jsem to s pořádným rozběhem. V placce, který mý polokočky říkají televize, totiž občas koukám na sport ovce, který běhají jako splašený dokolečka dokola. Dal jsem si tři kola okolo zahrady, abych nabral potřebnou rychlost na překonání plotu. Do odrazu jsem dal veškerou sílu, byl to fakt mega skok, škoda, že to nikdo nenafilmoval. Teda… vlastně ještě štěstí, že to nikdo nenafilmoval.

Sice jsem do skoku dal veškerý úsilí a rychlost byla fakt super, úplně jsem slyšel skučení větru okolo mý hlavy. Problém byl, že jsem nenabral potřebnou vejšku. Ty vole… řeknu vám, narazit ve skoro nadzvukový rychlosti do plotu není nic moc. Vypadal jsem v tu chvíli jako přešlechtěná angorská kočka, která na svůj placatej čumák inkasovala ještě navíc dobře mířenej direkt!

Plot se prohnul, zapraskal a já odpéroval zpátky do záhonu s rajčatama. Jak V letu jsem rajčata bral s sebou. Dopadnul jsem do mý rajčatový džungle a okamžitě následovalo rajčatový bombardování. Chvíli jsem ležel, omráčenej, zavalenej rajčaty, zuby jsem měl v tu chvíli snad mezi ušima.

Probírám se a slyším „Ach, běda! Gimísek zhynul. Vidím tělo jeho, od krve rudé. Nehybný jest, on zhynouti ráčil!“

Mia už začala svůj gramatickej žalozpěv. Úplně se mi z tý její řeči ještě víc přitížilo. Pomalu jsem se zvednul, zkusil jsem tlapky, otočil hlavu na obě strany. Hele, dobrý! Ani zuby jsem si nevyrazil.

Plot byl nahoře celej ohnutej od tý mega pecky, kterou jsem mu uštědřil. Oklepal jsem se, vypadal jsem asi jako kočičí bůh války. Celej rudej od rozmačkanejch rajčat, prostě krvavej kocour na válečný stezce.

„Mio, nech těch pohřebních keců a pojď mi pomoct. Někdo musel ten plot ohnout, tu pecku jsem směroval na to jediný správný místo, teď snadno přelezeme. Jdeme přitlačit stůl k plotu a pak už to bude brnkačka.“ Na zahradě mají moje polokočky takovej kulatej stůl z umělý hmoty. Je celkem lehkej. Když na něj skočím, spolehlivě mýmu polokocourovi vyleju kafe, který na něm má postavený.

„Ó, nyní si mě velmi překvapil. Velmi promyšlený plán si uskutečnil!“ obdivovala mě Mia.

Už jsem si myslel, že budu za hvězdu a můj, ne zrovna vydařenej skok přeměním v úspěch. Ale to by tam nesměla být Dorinka.

„Jasně, promyšlenej plán. Nadváha to je. Seš tlustej a neumíš pořádně skákat. Podívej se, jak vypadáš. Budu ti říkat Kečupák!“

Ta potvora! Na nějaký granule v mým domě může zapomenout, to teda přísahám. Kvůli receptu na paštiku s červeným pruhem jsem se snažil ovládnout, ale skřípal jsem přitom zubama tak strašně, až se z okna vyklonila rozespalá polokočka Vlaďka. „Takhle jsem tu ještě vlak brzdit neslyšela“ povídá a zavírá okno. Tak moc jsem ty zuby zatínal.