Mé Moáry: Mia a její šaty

Mia si o sobě z neznámýho důvodu myslí, že je něco nóbl. Je pevně přesvědčená, že s její gramatikou každýho ohromí a musí mít speciální zacházení.

Normálně si posílá Káju do nějakýho obchodu s voňavkama! Myslíte, že jí takový móresy zatrhnul? Tak to se mejlíte! Začnu ale s jejíma šatama.

Jednoho dne přinesl polokocour Kája klec, ve který mě přivezli v obludě od paní Kacálkový. Jasně, že jsem vzal dráhu pod postel, do klece se mi nikdy moc nechce. Jezdil jsem v ní na zájezdy k veterináři, ale prostě klec moc nemusím.

Tentokrát ale polokocour nešel po mně. Popadl Miu a snažil se jí strčit do klece. Já se taky trochu vzpírám, to dá rozum, ale nikdy nedělám moc velký fóry. Měli jste jí vidět! Roztočila pracky jako kolotoč, přišlo mi, že jich má asi dvacet. Za žádnou cenu nechtěla dovnitř. A ve finále se normálně strachem počůrala. Až mi jí bylo líto.

Marnej boj prohrála a dvířka klece zaklapla. Kája jí vzal a odnesl. Koukám na ně z okna a vidím jak jí dává sežrat obludě AuTo. Obluda zavřela tlamy a vyrazila
s bručením pryč. Netrvalo dlouho a vrátila se před můj dům. Koukám, jestli Miu vyplivne ven.

Vyplivla polokocoura i s klecí. Oddechnul jsem si, Mia v pohodě. Jak otevřeli dveře do mýho domu, chystám se přivítat Miu, juknu do klece, je prázdná! Miu sežralo to příšerný AuTo!!! Ne, že bych Miu nějak dramaticky obdivoval, to ne. Ale je taky kočka jako já! Co když jsem další na řadě??

Ptám se vyděšeně polokocoura „Kde je Mia? Dělej, pověz mi to!“

Ale on spěchá nahoru ke svý placce a nasazuje si náhradní uši. Skočím za ním na stůl a důrazně ho žádám.

„Pověz mi to!!“ Takhle zásadní otázky mu kladu. Místo odpovědi mě fakticky shodil ze stolu. Mě! V mým domě, z mýho stolu!

„Gimouši, teď mám důležitej hovor.“ Zahledí se na placku a pronese „Helou evrybady, Karel. Hauár jú“. Na chvíli zmlkne a pokračuje „Ajem fájn, tenkjú. Ár jú redy? Ken jú stárt?“

Prostě mele mezinárodní řečí JÚ. Myslíte, že mu placka odpověděla? Drží hubu jako vždycky. To je ten důležitej hovor!!

Mia je sežraná a on se marně snaží asi po miliontý placku naučit JÚ řeč!

Pamatuju si, že jsem ten večer dostal celou paštiku. Jasně, že jsem byl nadšenej. Stalo se ale něco neuvěřitelnýho. Já jsem si přál, aby mi Mia kus paštiky užrala. Fakt mi chyběla!

Večer jsem si sednul pod poličku s paštikama a sliboval jsem. „Moje Paštiko, udělej zázrak a zařiď, ať se Mia vrátí. Když to zařídíš, slibuju, že jí nechám celou jednu paštiku!“

Vidíte, že jsem byl nefalšovaně zoufalej! Pak jsem slib nedodržel, ale ne mojí vinou. Zkazila si to Mia sama!

Paštiky přes noc opravdu udělaly zázrak. Druhej den se Kája nechal sežrat a obluda vystartovala pryč. Když se vrátila, vyplivla i Miu!!! Paštika je nejmocnější na celým světě, je to na beton prokázaný, jestli jste pochybovali, tak tohle je nezvratnej důkaz!

Kája otevřel klec a z ní leze Mia. Víte co měla na sobě? Bílý šaty! Koukám na ní a ptám se s obavama.

„Je ti jasný, že blbosti, jako svatba a takový, dělaj jen polokočky?“

Přitom jí očuchávám, smrdí divně, tak… doktorsky nebo jak. Jako když mě u veterináře dávali Antiby Otíka jehlou za krk. Ona si jen odfrkne.

„Naopak, vdávati se za tebe v žádném případě nehodlám. Podstoupila jsem velmi speciální operaci. Byla jsem totiž plná obav, že s tebou mohu mít koťata“

„Jasný, tohle mám dávno za sebou, ty jedna speciální operace! Paní Kacálková tohle uměla zařídit bez takovejch fórů, jaký tady děláš.“ Si to představte, muset žít v mým domě s koťatama. Ani náhodou!!!

Ona si ale mele dál. „Vzhledem k mému skvělému původu a vychování, mi paní lékařka nabídla za odměnu tyto nádherné šaty. Zdůrazňují mojí skvělou a jedinečnou figuru! Nepřeji si, abys mne očichával a dotýkal se mne. Jsou to takzvané pouzdrové šaty , viděla jsem podobný model v módním magazínu polokoček. Jsou zajisté velmi drahé a vzácné.“

Klasická Mia, kdyby řekla. „Mám nový šaty líběj se mi, nech mě být“, nemusel jsem jí je hned natrhnout. Ale takhle… Vás by ta její krasomluva nenaštvala? Teda řečeno Miou – nerozladila na míru nejvyšší?

Jak jsem jí honil a ona skákala na okno a podobně, udělala si do těch super šatů pěkně velký větrací otvory. Nakonec si šaty při skoku nějak převlíkla přes packu a vypadala jako sport ovce. Akorát neměla na šatech číslo.

V placce někdy totiž vidím sport ovce, jak se honěj pořád dokolečka a mají na sobě jen takovou hodně krátkou srst na nohách. Přesně tak vypadala – „nevěsta“!

Polokočky se sice snažily spravit jí šaty, ale sama uznala, že v nich vypadá s těma dírama srandovně. Chtěla si je sundat, ale polokočky jí je z neznámejch důvodů pořád navlíkaly. Možná fakt doufaly, že s ní budu mít svatbu. Správně odhadujete, že se nedočkaly!

Dobíral jsem si jí, že se strachy z toho jejího módního salónu počůrala. Pamatujete, jak nechtěla do klece, že jo? Neuhádnete, co vymyslela za odpověď.

„Mýlíš se hloupý kocoure. Do té klece jsem odmítala vstoupit vzhledem k tvému pachu, který se z klece linul. A nepomočila jsem se. Pouze jsem se při zápasu velmi zpotila.“

Jen jsem si povzdechnul, celý jsem to zhodnotil a uznal, že s přísahou o paštice jsem byl přehnaně velkorysej. Půlka jí bude bohatě stačit.

Abych dokončil povídání o tý mojí přidělený dámičce… Ona si nechává nosit domů voňavky. Polokocour Kája pro ně chodí do obchodu, kterej se jmenuje Posilovna. Myslím, že zhmotnit voňavku dá o moc víc práce než zhmotnit paštiku.

Ze zhmotňování paštik se vrací celkem v pohodě. Ale jak přinese voňavku, je celej udejchanej. Určitě je hodně složitý vyčarovat voňavku. Nechápu, proč se kvůli Mie tolik snaží. Ona si to fakt vůbec, ale vůbec nezaslouží!

Navíc voňavka je naprosto, ale naprosto k ničemu. Proč se tolik snaží a plejtvá energií? Kdyby vynaložil takový úsilí na zhmotňování paštik, tak můžu mít paštiku denně!

Voňavku nenosí v tašce, jako zbytek věcí z nákupu. Nosí jí na vrchním dílu srsti. Je to srst, která mu nekreje celý ruce. V řeči polokoček se tahle srst jmenuje triko.

Voňavka se mu zhmotňuje na jeho triku. Jak říkám, hodně těžký a asi vyčerpávající kouzlo. Myslím, že polokocourovi tahle voňavka moc nesedí. Hned jak přijde, stáhne si srst a hodí jí na židli.

Máte pak vidět Miu. K triku čuchá, tlamu pootevřenou, oči vytřeštěný, prostě v tranzu. Někdy srst stáhne na stůl a pokouší se jí navlíknout, celá se v tom válí jak šílená. Je ujetá jak na voňavky, tak i na šaty.

Vysvětluju jí. „Jseš kočka, ne polokočka, my šaty nenosíme. My máme pravej kožich! Neposílej mýho polokocoura pro takový nesmysly, vidíš, jak je schvácenej!“

Je to marný, stejně se triko snaží navlíknout na sebe a mele nějaký zaklínadla nebo co „Šanel,dijor, šanel, dijor.“

A já se strachuju o mýho polokocoura, aby nebyl nemocnej. Někdy je celej rudej a udejchanej. Co kdyby se mu něco stalo?? Ale nic Mie nedokáže odmítnout.

My máme veterináře, tam kromě rekreací a šití šatů taky umí zařídit, abych se uzdravil, když mi je výjimečně blbě. Mají kouzelnýho tvora Antiby Otíka. Je myslím strašně maličkej, dají mi ho jehlou pod kůži a on už zařídí, aby mi bylo fajn.

Ale polokočky takový věci nemají. Aspoň jsem nikdy neslyšel, že by nemocný polokočky brali k veterinářům.

Teď si uvědomuju, že vám musím povědět o rekreacích u veterináře, je to super věc!