Mé Moáry: Moje krmičky, druhá část

Šunka a salám jsou věci skoro tak dobrý jako paštika. O paštice jsem vám už povídal? Je to ta úplně nejvíc nejlepší věc na světě… jo povídal, to je škoda, já bych vám to klidně pověděl ještě jednou!

Šunka i salám jsou takový lahodný, tenký plátky. Ta vůně a chuť! Musím se s Hudebníkem poradit a sepsat další báseň. Šunku mi moje polokočky skoro vůbec nedávaj, i když u nich sedím a důrazně, ale opravdu důrazně je žádám, aby koukali navalit tu dobrotu.

Když už mi kousek šunky dají, nabodnu si jí na drápek a jím jí stejně jako polokočky. Zkouším všechno, aby jim došlo, že šunka je moje a ne jejich. Ale je to marná snaha.

Říkají „Gimouši, ty jíš jako my, tobě ta šunka moc chutná, viď?“ a cení na mě zuby.

„Jasně, už vám tady hraju i pantomimu, vy zabedněná tlupo polokoček! Dávejte další!“ Kdepak, nechápou kočičí řeč… Zajímavý je, že paštiku mi polokočky neužírají, ale šunku jo. Asi nesmí to úplně nejvíc nejlepší jídlo. Mají to zakázaný. Ale šunku zakázanou nemají a já musím sledovat, jak mi jí žerou ve velkým!!

Kapitola o hodnejch krmičkách a už zase si musím lízat tlapky. Život se se mnou nemazlí!

Omlouvám se, je těžký všechno to vypovědět. Teď už fakt proč jsou babičky krmičky. Ony totiž moc dobře vědí, že šunka, salám, pomazánkový máslo a tyhle věci, patří mně! A proto mi je dávaj ve velkým! A nebo je to jejich přídavnejma očima. Vysvětlím za chvíli.

Každá z krmiček má svůj vlastní styl. Krmička Vlasta ráda sedala na zahradě. Co je zahrada vám povím pozdějc. Seděla na zahradě, před sebou šunku nebo salám. A zkušeně odhazovala kusy šunky na zem, kde už jsme byli s Miou připravený. Před ní nebylo potřeba hrát pantomimu, prostě jsem to žral rovnou.

Když si toho všimnul polokoucour Kája nebo jeho Vlaďka, tak krmičku okřikovali. „Babi, nekrm je, bude jim blbě. Budou blinkat!“ Ona se trochu zlobila a jako jim slíbila, že nás nebude krmit. Ale naštěstí byla rozumná a kašlala na takový pomatený rady.

Jasně, že jsem blinkal. Když vám dávaj takový dobroty, musíte si udělat místo
a pokračovat!

To krmička Maruška má úplně jinej styl. Ráno si na stůl přinese krabici z bílýho trezoru. V její krabici jsou samý dobrý věci. Šunka a… no už jsem to říkal několikrát. Ale proč to neříct znova, když to tak krásně zní.

Poslouchejte! Šunka, salám, omazánkový máslo. Krása, co?

Já si sednu nalevo na stůl, Mia napravo. Zaujmeme sošný pózy a vzorně děláme Marušce čestnou stráž. Ona si omaže prsty omazánkovým máslem, nastaví obě ruce
a parádní obřad začíná. Olížeme omazánku a pokračujeme šunkou a salámem. Myslím, že v divadle bychom dostali cenu Tálije.

Když si nás všimnou moje polokočky, mají stejný nesmyslný kecy „Babi, budou blinkat! Bude jim blbě!“

„Polokočky. Možná si to přečtete. Kdyby mi bylo blbě, tak tam podruhý nesedím, jasný?!“

Krmičky jsou nejhodnější polokočky. Ale nejsem si jistej, jestli to dělají, protože mě mají rády a nebo proto, že ze mě mají strach.

Jednou jsem totiž packou dělal pořádek na stole a shodil jsem Marušce její přídavný oči na podlahu. Jsou takový lesklý a tvrdý. Ne jako moje oči. Vypadaj divně. Hraju si s nima, zkouším packou dát gól pod stůl. A z druhý strany Mia, dělá brankáře.

Chystám se vypálit a v tom… kouknu skrz ty oči. Ty vole!

Už jsem bral schody po čtyřech a honem pod postel!! Z mýho psaní jste už pochopili, že jsem mega statečnej. Ale když přímo před sebou uvidíte bájnou nadkočku, jménem tygr, tak byste neutekli. Umřeli byste na místě strachy!!

Za chvíli si to pod postel přihasí Mia. „Proč jsi se tak kvapně vzdálil z naší hry, zvané fotbal? Pokud mě můj zrak nešálí, velmi ses polekal.“

„Hele Mio, nech tý gramatiky, viděl jsem dole tygra! Sice si občas blbá, ale pojď se schovat!“ vůbec jsem se na ní nedokázal naštvat za tu její šílenou mluvu.

Myslíte, že mě poslouchala? Ani omylem, sedí naproti mě, ušklíbne se a pokračuje „Mýlíš se, dole nikdo není. Jsem si tím zcela jistá. Ty nejsi moc statečný kocour. To Kaspík by…“

A už jí měla, jednu zprava, druhou zleva! Už zas mám na talíři, teda na misce toho pochcánka!

Utekla dolů, přímo do chřtánu tygra! Začal jsem mít výčitky svědomí, neměl jsem jí tlouct! Teď jí sežere tygr a kdoví jakou nánu mi přivedou. Sedím a čekám na neodvratný zvuky posledního zápasu Mii. Ale nic. Normálně slyším, jak si tam dole v klidu žere granule.

Jinej by to nedal, ale moje statečnost mi dovolila se opatrně plížit dolů. Z bezpečnostních důvodů jsem na schodech tak půl hodiny monitoroval situaci. Ale fakt čistej vzduch. Jdu opatrně k těm očím na podlaze a ještě jednou skrz ně kouknu.

Moje Paštiko! Celej svět vidím obrovskej, ale fakt obrovskej!! Ten tygr byla Mia! Teď se mi možná chcete smát, ale zkuste si to. Nebo radši ne, byste chcípli strachy.

Přídavný oči jsou jednoznačně kouzelný. Zvětšujou svět! A proto si nejsem jistej, jestli nám krmičky dávaj šunku dobrovolně nebo si myslej, že jsme tygři a bojej se nás. Těžko říct…

Tahle kapitola je děsně dlouhá. Hrdinný souboj krmiček s obludou AuTo si zaslouží samostatnou kapitolu.