Článek
Moje krmičky
Polokočky mají mezi sebou i speciální druh. Já mám zkušenost se dvěma polokočkama tohohle speciálního druhu, ale teď už se u nás vyskytuje občas jen jedna z nich. Myslím, že přesně vím, co se stalo tý druhý, která ke mně už nechodí.
Tenhle druh, říkám jim krmičky, uvidíte, proč. Tak tenhle druh má některý zvláštnosti. Pohybuje se víc rozvážně než jiný polokočky, hodně špatně slyší a mívá většinou čtyři oči. Ale i tak si myslím, že nevidí moc dobře. A hlavně! Normálně střídá počet nohou! To já nedokážu. Mám čtyři a neumím jejich počet měnit.
Kočky mají čtyři nohy, to dá rozum. Teda, mám zprávy o dvou pravejch kočkách, který mají jen tři nohy, ale doufám, že to je jen vymyšlenej horrorovej příběh. O tom až jindy.
Představte si, že tyhle krmičky mají někdy dvě, jindy tři a byl dokonce čas, kdy měly šest nohou! Umí si ty nohy odmontovat a různě opřít o stěnu, o křeslo a tak. Ty čtyři nohy jsou dokonce skládací!
Občas, když nohy najdu někde opřený, sednu si k nim a snažím se zjistit, co jsou zač. Vůbec nejsou cítit jako polokočky a jsou hodně tenký a tvrdý. A studený! Takhle studený tlapky jsem nikdy neměl, dokonce ani když mě můj polokocour Kája chtěl utopit a hodil mě do oceánu mlíka. Já toho musím tolik vyprávět! O mlíku taky až někdy jindy.
Zkoušel jsem na nohy i mluvit, ale jsou němý. Mia mi tvrdí, že to nejsou nohy, ale Cho dítko. To je úplná blbost! Vím, že dítko je hodně malá polokočka. A tohle vypadá naprosto, ale naprosto jinak. A to jméno! Chtěli byste se jmenovat Cho? Já teda ani náhodou. Další z blbostí, mejd in Mia.
Zpět ke krmičkám. Ta menší se jmenuje Vlasta a ta o trošku větší Marie nebo Maruška. A obě se jmenujou babičky. Asi to bude souhrnej název pro krmičky.
Krmička Maruška ke mně chodila ze začátku s polokocourem Karlem neboli dědou. Karel taky chodil rozvážně, ale neměl čtyři oči, jen dvě. Skvěle se u něho leželo na klíně. Uměl spát skoro tak dobře jako já, a to už je co říct! Dávali jsme spolu synchronní spaní. Lepší než akvabely, to vám povím. Fakt jsme byli sehraný.
No, a tím se dostávám zpátky k tý strašný obludě se čtyřma tlamama po stranách těla. Polokočky do ní lezou skoro každej den, šíleně riskujou, že je sežere. Jmenuje se AuTo. Vídíte, i z toho jména je na první dobrou zřejmý, jak je nebezpečný! „Au!“, to říkají, když je něco bolí. A přesto do toho furt lezou.
No, a já si myslím, že tohle AuTo testuje, jestli už někdo není zralej. A jak zjistí, že jo, bez milosti ho sežere. Už se to stalo dvakrát. Jako prvního sežralo toho dědu Karla, co uměl tak skvěle spát. A pak i krmičku Vlastu! Je to úplně jasný. Oba jsem naposled viděl, jak je obluda polyká a pak už za mnou nikdy nepřišli.
Pár dní potom, co jsem viděl, jak je obluda žere, se u nás sešlo hromada polokoček, některý jsem ani neznal. Všechny měly tmavou srst a povídali si o Karlovi a podruhý o Vlastě. A některý měly mokrý oči. To dělaj, když je jim smutno. Jednoznačně za to může ta strašnost AuTo.
Dřív jsem jednou za rok jezdil na zájezd k veterináři, o tom taky později. Tam je super společnost, ale musím se nechat sežrat obludou, která mě pak u veterináře vyplivne. Od tý doby, co jsem zjistil jak je tohle AuTo děsně nebezpečný, zájezdy jsem vzdal. Nechci riskovat, co když už jsem zralej a chutnal bych tý obludě!
Konečně se dostávám k tomu, proč jsem tyhle speciální polokočky nazval krmičkama. Nemůžu si úplně stěžovat na rodinu mých polokoček, to ne. Ale mají svý chyby. Jedna z těch zásadnějších – teda kromě tý, že neotvíraj trezor s paštikou denně, je ta se šunkou, salámem a Mia tvrdí, že i se sýrem. Já sýr moc nemusím, ale Mia se po něm může utlouct. Má ho radši než šunku. Z toho je vám zřejmý, že je tak trochu šílená.
Mám v mým domě, hned vedle misek, takovou velkou bílou bednu. Ne, nebojte, nevyrábí déšť, není to mučidlo. Je to obrovský trezor na šunky, salámy, sýry a i na maso! Zase nepochopitelná chyba v uspořádání světa. Kočky ten trezor neuměj otevřít, ale polokočky znají správný kouzlo a trezor se před nima v pohodě otevře.
Zkoušel jsem se naučit mocný zaklínadla. Krmičky se dívají v placce na něco, co se jmenuje po hádka. Nepřijde mi, že by se v placce polokočky hádaly, ale co už. Polokočky jsou divný, to už jste pochopili.
V těch po hádkách polokočky někdy umí otevřít třeba skálu nebo zamčený dveře. Musí k tomu umět magický slovo, kterýmu říkají zaklínadlo. Naučil jsem se ty nejmocnější!
Posadil jsem si před bílej trezor a povídám „Sezame, otevři se!“ a nic.. Tak zkusím druhý „A brak a dobrá, otevři se!“. Pořád nic. Zkusil jsem i nejmocnější kouzlo, co umí jen čaroděj Gandalf, ten s kloboukem a fousama. Uměl otevřít i skálu pro trp oslíky! Sednu si, dám hlas co nejhloubš a vyřknu „Meloune!“
Hele… nic. Je to blbý, ale můj trezor se šunkama je normálně úplně hluchej! Už jsem se zase zakecal, sorry.
Krmičky Nakreslila: Alena Šteflová
