Mé Moáry: Nepovedený kočky, druhá část

Minule jsme načali kapitolu o psech, nepovedených stvořeních. Dneska jí dokončíme a povím vám i o králíkovi, ten je naopak naprosto super!

Další pes, kterýho jsem znal, se jmenuje Bertík. Je docela velikej a strašně nadšenej. Ale fakt na maximum. S ním by se dalo dobře hrát. Když k nám přijde, vítá mě. Umí dokonce
o pár slov víc než jiný psi.

„SEŽERU TĚ, TĚ, TĚ. JSEM PES, PES, PES!“ úvodní fráze je stejná, je to jen pes, nemůžete čekat zázraky. Ale pak pokračuje „JDEM SI HRAT, HRAT, HRAT!“ psi neumí mluvit dlouhý písmena.

Blbý je, že ho Vlastík drží na šňůře a nikdy ho ke mně nepustí. Snažil jsem se to Vlastíkovi vysvětlit, ale on kočičí řeč neumí už vůbec. Nepatří totiž žádný kočce, ještě není ve službě.

Poslední pes, kterýho znám se jmenuje Fanynka. Patří polokocourovi Frantovi, kterej u nás byl asi dvakrát s Vlastíkem. Fanynka je hodně malá. O dost menší než já a má hodně krátký nohy.

Přivítání bylo klasický „SEŽERU TĚ, TĚ. JSEM PES, PES, PES!“

„No jo, pořád, já to vím, uklidni se. Chceš si hrát? Teda hrat, jak vy to říkáte.“ Doufám, že bude podobně založená jako Bertík. Přišla s Vlastíkem, možná má jen hravý psy.

Zklamu vás, nechápala co jí říkám a jela si tu psí větu „SEŽERU TĚ“ a tak dál, už jí určitě umíte nazpaměť. Byla podobně šílená jako Maruška. Jak nebyla na šňůře, rozhodla se mě lovit.

Vystartovala po mně! Nebyla ale zvyklá na podlahu v mým domě, která i mně občas klouže, docela dost jí prokluzovala spojka a nemohla nabrat rychlost. Vyskočil jsem si na gauč a koukám, jak se marně snaží nabrat otáčky. Nakonec doběhla ke gauči. Vypadá to, že by s ní mohla být aspoň ucházející honička.

Běžím ke schodům. Zatáhnu jí do pokoje s kobercem, napadne mě, aby nám to neklouzalo a mohli jsme dávat i pořádný zatáčky v běhu! Vyběhnu pár schodů, otočím se a koukám. „Poběž, dělej, nahoře je to suprový na honičku!“ Fanynka chce vyběhnout nahoru, ale její krátký nohy jí definitivně zradí. Snaží se vyskočit na schod, ale padá zpátky. A znova.

„Musíš se víc odrazit, takhle!“ popoběhnu. „Vidíš??“

Jenže ona nedává pozor. Místo soustředění pořád mele „SEŽERU TĚ…“ má jazyk úplně celej venku a vypadá totálně vyčerpaně.

Nechtěl jsem jí mít na svědomí, tak jsem zalezl na postel a usnul jsem. Fanynka ještě chvíli řvala tu psí sežranou větu a zmlkla. Jak vidíte, se psama není nic moc velká legrace. Jsou dost nevzdělavatelný a mají hrozně omezenou slovní zásobu.

Ale jednou k nám přišel hodně divnej tvor. Přinesla ho polokočka Hanička, která je myslím dcerou Vlastíka. To není podstatný. Přinesla velkou klec, otevřela jí a z ní vyběhla kočka! Hodně velká a měla děsně dlouhý uši, delší než já mám ocas!

„Čau, jak se jmenuješ?“ ptám se tý kočky a jdu k ní. Čuchám a… hele ona voní jako Hudebník. Moc dobře voní. Kouknu na ní pořádně, tohle nebude kočka a jako pes taky nevoní. To je určitě králík! O něm jsem v placce slyšel, je to taky hladovec, jako Hudebník. Akorát, že Hudebník je hladovec typu morče.

Hanička povídá „Neboj Gimísku, to je králík Toníček.“ Očuchávám ho, fakt voní báječně! Hanička mu mezitím připravila speciální postel, přenosnou. Takovou já nemám.

Musím jí vyzkoušet! Skočím do ní, rozvalím se na záda, celkem pohodlný ležení. Toníček skočí za mnou. Jak se tam nemůžeme pořádně vejít, lehne si na mě a nemůže si udělat pohodlí. Strašně se klepe, než si najde správnou polohu.

Polokočky nad náma stojí a smějou se „Gimouši, Toník tě znásilňuje! Uteč!“ Co bych utíkal?? Ležím v super posteli, zezhora mě zahřejvá králík a načuchávám tu jeho super vůni. To jsou nápady, utíkat!

Nakonec jsme se v posteli nějak zmáčkli a skvěle jsme si schrupli. Jak tak nádherně voněl, zdálo se mi o paštikách. Co je to paštika, jsem vám už říkal? Je tak strašně dobrá, že jí musejí zavírat do trezoru a … jo, já vím, už jsem vám to povídal, to je škoda. Paštika je moje oblíbený téma.

Příště přijela Hanička bez králíka, prý umřel. Je mi jasný co se mu stalo. Já být AuTo, tak taky neodolám a sežeru ho.

Tentokrát dám mojí autentickou fotku! Vidíte, jak jsme si s Toníkem skvěle schrupli?