Článek
Nepovedený kočky
Když jsem poprvý uviděl psa na zahradě Dorinky, myslel jsem si, že jde o nějakou obrovskou kočku. Chodil normálně po čtyřech jako já, měl srst, ocas. Prostě znaky koček. Ale jak ten tvor otevřel tlamu, bylo mi jasný, že to kočka není.
Kouká na mě skrz plot a říká „SEŽERU TĚ, TĚ. JSEM PES, PES, PES!“ Trochu jsem se leknul z tak divný a důrazný řeči. Ale pes, ona to je psice a jmenuje se Terinka, si lehnula a docela přátelsky na mě koukala.
Teď už mi je jasný, že mně chtěla jen říct něco ve stylu „Ahoj, jak se vede? Dneska je fajn počasí, klouby mě ani moc nebolej.“ Ona je už dost stará, a chodí rozvážně, tak trochu jako krmičky. A je fajn, když mě vidí na zahradě, jen pozdraví „SEŽERU TĚ!“ A zase se věnuje svým zájmům.
Na zahradě domu za druhým plotem je to úplně jiná story. Vypadá to, že polokočky, který tam žijou, ještě žádný kočce nesloužej. Asi jim paní Kacálková zatím neposlala předvolání do kočičího ráje, aby se dostavily do služby.
Mají psa, kterej je úplně jinej než Terinka. Je to taky psice, ale tím podoba končí. Je malej, menší než já. Já jsem teda hodně velkej kocour, ale podle psích měřítek jsem malej. No, takže jsem složitě řekl, že je Maruška malá, jsem se do toho zamotal skoro jako Mia s její šílenou krasomluvou.
Řekli byste, že když má ta psice jméno Maruška, tak bude rozumná a milá jako moje krmička. To byste se spletli. Je jednoznačně bláznivá! Pokaždý, když mě vidí, sedne si k plotu a spustí „SEŽERU TĚ, TĚ. JSEM PES, PES, PES!“ Ne jednou na uvítanou jako Terinka, ale jede dokola furt to samý.
Poprvý jsem si myslel, že má strach z toho, jak jsem velikej. Trpělivě sedím u plotu a zkouším navázat rozumnou řeč. „Maruško, zklidni hormon, já jsem Gimouš Veliký a nemusíš se mě bát. Jsem větší než ty, ale psy doopravdy nežeru. Zkusím se naučit tvojí řeč, ale musíš mluvit pomalu, jo?“
Sami vidíte můj vstřícnej přístup. Myslíte, že to ocenila? Jen vytočila zesilovač na maximum „SEŽERU TĚ, TĚ, TĚ, TĚ, TĚ. JSEM PES, PES, PES!“
„Já vím, že si pes, nejsem blbej.“ Napadlo mě, že možná mluvila s Miou a proto má potřebu opakovat to tolikrát. Jestli na ní Mia spustila něco ve stylu „Jmenuji se Mia a hodlám s tebou zahájit interdruhovou komunikaci“, je jasný, že Maruška byla zmatená.
Moje naděje byly marný. Jela furt stejnou větu dokola. To i Hudebník má větší slovní zásobu!
Teď už si Marušky nevšímám, klidně si ležím u plotu a nechám jí točit tu její sežranou větu dokola.
Znám ještě další dva psy. Oba k nám přišli s bratrem mojí polokočky Vlastíkem. Nebydlí s náma, myslím, že polokocouři to mají podobně jako my pravý kočky. Když jsou malý, tak jsou s maminkou a potom je rozdaj jiným polokočkám. Ale nevím, jestli si můžou svý polokočky vybírat, jako to máme my nebo si je přijdou polokočky vybrat samy.
Tak tenhle polokocour Vlastík, mimochodem, on má srst na obličeji. Asi bude rozumnější než můj polokocour. Možná je menší maso chystá. Ale na hlavě mu už jeho polokočka vlasy sežrala, v tom jsou na tom oba polokocouři podobně.
Polokočky určitě svým polokocourům žerou vlasy. Jen když jsou hodně najedený, tak dají nažrat i chlupožroutovi. Mám to ověřený. Ten starej polokocour Karel, co ho sežralo AuTo, taky neměl vlasy. A teď ke mně občas chodí na návštěvu Alča, dcera mých polokoček, pamatujete?
No a má s sebou svýho polokocoura. Taky má milion jmen, Džou, Pepík, Josef… bláznivý polokočky! Džou má sice trochu srst na tvářích, ale na hlavě vůbec ani chlup. Alča je mladá polokočka a má hodně ostrý zuby. Proto dokáže okusovat srst na hlavě těsně u kůže. Ještě štěstí, že pravá kočičí srst polokočkám nechutná!!
Kde jsem to byl? Už jsem z toho vyprávění celej schvácenej. Jak pořád musím povídat, málo spím. Míň než dvacet hodin denně a to už je kritickej nedostatek spánku. Pak se mi myšlenky toulaj a neudržím niť příběhu.
To jsem slyšel od polokoček. Ale i když už povídám děsně dlouho, tak tu niť pořád nemůžu najít. Je to podobná záhada jako s kamenama, co padaj ze srdce.
Kapitolu dokončíme příště. A těšte se, uvidíte mojí fotografii!
Nepovedená kočka
