Mé Moáry, O mém narození, část první

Moje vyprávění začnu od samýho počátku. Nebudu zastírat, že jsem mimořádnej a významnej. Jako jeden z mála kocourů mám svojí vlastní internetovou stránku se záznamem o mým původu a datu narození!

Prosím, přestaňte číst a na chvíli se zamyslete. Kterej kocour má svý vlastní internetový stránky? Jmenujte mi aspoň tři! Nemůžete si vzpomenout? Jasně! Jsem prostě výjimečnej.

Maminka bydlela na Kladně u Popelnic. Jednoznačná známka mýho významnýho původu. I vy, polokočky, jste měli šlechtický rod von Popelnic. Takže já jsem taky von Popelnic. Ale ze skromnosti si to do jména nedávám, abyste se necítili bezvýznamný.

Kočičí rodina, ze který pocházím je dokonce natolik významná, že mojí maminku Dianku, se mnou v jejím bříšku, přinesly polokočky k paní Kacálkový.

Paní Kacálková je polokočka, která vede kočičí ráj jménem Srdcem pro kočky. Ale kdyby měla čtyři nohy, tak je stoprocentní kočka. Rozuměla mi víc než většina pravejch koček.

Má doma pravejch koček neskutečný množství, víc než do kolika umím počítat, takže jich musí být nekonečně moc! Počítat totiž umím moc dobře – jedna, dvě, tři, šest, devět, pět, deset, nekonečno.

Mojí maminku k paní Kacálkový jistě donesli, protože věděli, že se narodím jako nejmenší a budu potřebovat od malička sluhy, který mě budou krmit a zajistí, aby se ze mě stal Gimouš Veliký.

Já vám ani neřekl, jak se jmenuju. Dali mi jméno Gimísek, ale dost často mi říkají mým opravdovým jménem Gimouš. No řekněte sami, Gimísek… zní to jako jméno pro někoho kdo má dům a své osobní sluhy z rodu polokoček??

Musím zde odbočit, protože moc dobře vím, jak jsou polokočky pomalejší. Kočky můžou tenhle odstavec přeskočit, těm je nedokonalost polokoček úplně jasná. Ale pro vás ostatní… Polokočka je tvor, kterej byl zřejmě stvořen, aby sloužil nám, pravejm kočkám.

Řeknu vám, ten kdo polokočky dělal se sice snažil, ale nejde o moc dobře odvedenou práci. Polokočky neumí chodit po čtyřech jako my kočky a potácejí se po dvou. Některý druhy mají občas tři nebo dokonce šest nohou! Mají velmi nekvalitní zrak, sluch a čich. A ta jejich srst… představte si, že jim každou chvíli spadne a pak jí na sebe zase nějak nandavají. Mají různých srstí plný skříně. Mám pocit, že doopravdy srst skoro nemají a je mi jasný proč, ale o tom až později.

Prostě… polokočka je tu od toho, aby nás krmila, drbala nás, otvírala dveře, uklízela. Z neznámým důvodů jí udělali tak, že umí i pár zázraků, který my, pravý kočky, nedokážeme.

Zázraky! Jak na ně pomyslím, jsem hned rozrušenej a nedržím niť. Abyste rozuměli, zázraky, který nám kočkám, byly upřený, jsou velkým důvodem k rozrušení! Když pomyslím na trezor s paštikou!!! Pak si musím olizovat tlapky. Tohle nebude jednoduchý povídání!