Mé Moáry: Odjezd do mého domu

Asi za týden přijela rodina polokoček znova. Já už jsem byl připravenej, pro jistotu jsem se dobře najedl, kdyby experiment neměl vyjít a já se rozhodl vrátit zpátky.

Čekal jsem, že mě odnesou, hezky v náručí, jako když mě minule drbaly. Začaly skvěle. Drbaly mě, smály se na mě, prostě paráda. A pak… narvaly mě do klece a zaklaply mříž!!!

Hned v první větě mý knihy jsem vám zdůraznil, že jsem mimořádnej. Samozřejmě jsem i mimořádně statečnej. Nebojím se skoro ničeho, kromě pár extrémně nebezpečnejch věcí jako jsou motýli, cinkající klíče, brouci a podobný strašnosti. Ale v kleci jsem se vyděsil.

Klec byla maličká, normálně jsem se skoro nemohl ani otočit! Začal jsem okamžitě protestovat a celkem věcně jsem žádal „Okamžitě mě pusťte ven, přeji si zůstat zde,“ vidíte, spisovně jsem na ně mluvil. Šlo ale o marnou snahu. Polokočka jen skrz mříže prostrčila prst (ony nemají drápy! Jak jsem říkal, jsou nedokonale udělaný) a snažila se mě drbat.

„Gimísku, neboj, už pojedeme.“ Já je žádám, aby mě pustily a ona „Už pojedeme,“ ach jo, ta jejich neschopnost naučit se kočičí řeč je frustrující! Nikdo nedbal na moje protesty. Klec i se mnou zvedly a odnášely z kočičího ráje. Byl jsem docela strachy bez sebe, do čeho jsem se to dostal. Hrůzám ale nebyl ještě konec.

Před domem stála obluda! Fakt nekecám, je to obluda, který blikaj oči a má čtyři tlamy – ne jako normální kočka nebo polokočka. Má tlamy na stranách těla.

A polokočky do těch tlam DOBROVOLNĚ vlezly. A co myslíte, že udělaly se mnou?? Strčily mě do obludy taky. Daly mě sežrat! To už jsem byl v koncích a začal na ně mluvit jejich řečí, jde to hrozně špatně, ale dokážu pár slov říct. Volal jsem na ně:

Začal jsem na ně mluvit mezinárodní JÚ řečí, o který ještě budu vyprávět.

Ale ony se jen smály a říkaly „Ty si ale roztomilej, to je skoro, jako bys mluvil!“ Šílený, co?? Já mluvím, snažím se, jsem sežranej obludou a ony se jen smějou!

Obluda začala bručet a různě s námi házela. Nakonec jsem si řekl, že aspoň zemřu jako statečnej a nepokořenej kocour a vyplázl jsem na obludu jazyk.

Polokočky samozřejmě moje statečný gesto pochopily blbě a litovaly mě. „Ty jsi z toho ve stresu Gimísku, ty hyperventiluješ.“ Nemám tušení co je nějaká hyperlívantace, ale já ukazoval obludě, že jí mám na háku!

Utrpení trvalo hrozně dlouho a já pořád čekal, kdy se mnou bude naprostej a definitivní konec. Najednou ale obluda škytla, zatřásla se a ztichla. A pak se stal zázrak, normálně otevřela tlamy a všechny nás vyplivla ven!

Já fakt přežil sežrání, určitě jsem jí ohromil mojí nezlomnou statečností! Moje polokočky mě ještě ani nezačaly sloužit a já je přesto zachránil.

Teda… pak jsem zjistil, že obluda testuje, co sežrala a žere jen ty zralý, ale o tom až později.

I tak jsem nepochybně ten nejstatečnější kocour na světě!