Článek
Paštika
Pokračuju v mým vyprávění o nejzásadnější věci ve Vesmíru. O paštice!
Ze začátku jsem měl mojí rodinu polokoček jen pro sebe a dostával jsem normálně úplně celou paštiku. To byla paráda. Ale na druhou stranu polokočky experimentovaly s paštikama. Nosily mi různý druhy a snažily se najít tu úplně nejlepší. Povedlo se jim najít tu pravou až za nějaký čas a to už s náma bydlela Mia. Od tý doby dostávám jen půlku a ona druhou. Tenhle smutnej fakt se snažím řešit důraznou domluvou Mie.
U jídla se chovám jako džentlcour, nechám jí sníst její půlku a někdy jí dokonce nechám i trošku z mýho. Pak jí to ale spočítám!
Za tyhle útrapy s omezením dávek si jí občas odchytím. Znáte to kocouři. Hezky zakousnout za krk a mlátit! Říkám jí přitom „Příště mě necháš celou paštiku, jasný? Potvrď příjem!! Dělej!!“ Ona na mě syčí jak hadice, já syčet neumím, ale kočky syčej každou chvíli pro každou blbost. Když Mia vidí, že nemá šanci, vzdá se a mňoukne „Slibuji, že nebudu pojídati paštiku.“
Tím mě mimochodem taky dost sere, omlouvám se za to slovo, ale jinak to nejde napsat. Ta její spisovná mluva. Moc toho nenamluví, ale vždycky podle nejlepší kočičí gramatiky! Pustím jí a snažím se dělat, že jí věřím. Je ale proradná. Jednou, dvakrát mi nechá celou paštiku, pak ale zapomene na sliby a půlku mi sežere. Teda pojí. Ona nežere, ona pojídá!!
Jak jsem psal, po dlouhý době experimentování polokočky našly tu PRAVOU paštiku. Má červenej pruh a je absolutně nejvíc nejlepší. Když se Kája vrátí z magickýho obřadu nakupování, sednu si v kuchyni k tašce a kontroluju co nakoupil.
Jako obvykle hodně nejedlejch věcí typu cibule, mouka, mandarinky – ty jsou fakt hnusný, když si k nim čuchnu, tak se mi úplně stáhne celá kůže na hlavě! Jak už jsem psal, někdy na paštiku normálně zapomene! Ale když slyším kovové ťukání paštikových trezorů, to je vám taková radost! Zkontroluju pruh, jestli koupil ty správný.
Tady musím odbočit. Polokočky mají speciální druh, jmenuje se Vědci. Vědci jsou polokočky, co si myslí, že nám kočkám jako hodně rozumí. Tihle Vědci vymysleli, že prý nevidíme červenou barvu!! Takže Vědci, jestli tohle čtete, laskavě si ty vaše moudrosti opravte. Červenej pruh rozeznám bezpečně na nekonečnou vzdálenost – to je přesně změřená vzdálenost od rajčat na zahradě až do kuchyně. Jasný??
Kvůli nemožnýmu chování polokoček nikdy nevím, kdy bude paštika a kdy ne. Takže se mi stává, že se najím granulí a pak… paštika! Naštěstí jsem z placky odkoukal chování, vznešenejch polokoček z minulosti. Když už nemohly, tak se vyblinkaly a jedly dál. Tenhle trik jsem se hodně rychle naučil. Je to praktický a jsem vždy připraven!
Já, jak začnu myslet na paštiku, jsem k nezastavení. Tahle kapitola bude asi nejdelší. Je to pochopitelný, protože jde o naprosto, ale naprosto zásadní věc! Tohle „Naprosto, ale naprosto“ jsem odkoukal z placky. Byl tam takovej starej polokocour se čtyřma očima. O čtyřech očích vám taky ještě budu vyprávět.
No, a tenhle polokocour pořád říkal „Naprosto, ale naprosto falešná myšlenka.“ Myslím, že má něco společnýho s Vánocema. Jmenoval se Klaus. Pamatuju si, jak polokočky říkaly, že je nějakej falešnej, že Santa Klaus je falešnej a pravej je Žíšek.
Paštika
