Mé Moáry: Paštika, část třetí

K paštice vám ještě povím jednu strašlivou příhodu, kdy jsem opravdu propadl černýmu zoufalství.

Můj dům má dveře, který vedou do světa, teda Dorinka tvrdí, že tam je svět, já za tyhle dveře nechodím. No, a za těma dveřma je místnost, kde si polokočky sundávaj z nohou takový návleky. Říkají jim boty a docela zajímavě voněj. Občas tam zajdu provést kontrolu
a očuchat boty.

Jednou jsem zase prováděl inspekci, byl jsem tím zaujatej, a polokočky mě v tý místnosti zavřely. Už se mně stalo víckrát, že mě zavřely a nevadí mi to. Vlezu si mezi návleky a dám si dvacet. Ony zjistí, že udělaly chybu a přijdou mi otevřít.

Ale… jednou mě tam zase zavřely a já slyším „Gimísku, Mio, pojďte na paštiku!“ Rozběhnul jsem se proti dveřím. Někdy je dokážu takhle otevřít. Ale ono nic!!! Byl jsem tam zavřenej! Slyším „Gimísku, kdepak jsi?“

„No tady, vy tupý polokočky, tady, kde jste mě zavřely!“ řvu na plnej výkon. A pak… slyším to lupnutí. Oni normálně dávají paštiku do misek!

Zkusím se podhrabat, tady jde o všechno!! Ale podlaha odolává mým drápům, zkouším ještě jednou otevřít dveře s rozběhem. Nic!!

Už slyším, jak Mia mlaská. Moje Paštiko, Paštiko… udělej něco! Tohle je katastrofickej scénář, o tom se mi bude zdát ve strašných snech! Křičím „Tady jsem! Tady! Nechte mi, nenechte to tu mrchu sežrat!“

Kdepak, zrovna je u nás krmička, o koho se jedná vysvětlím později. Jak je u nás, tak placka v pokoji mluví hodně nahlas a já nejsem slyšet!

Čekáte hepyend, že jo? Zklamu vás, tohle není po hádka, tohle je o skutečným životě!

Otevřely mi až za dlouhou chvíli. Vyrazím sprintem, zatáčky beru smykem. Ale misky… prázdný. A Mia si vrní na stole, olizuje se a povídá „Tato paštika byla velmi kvalitní. Velice chutná. Pojedla jsem velice dobře“.

V první chvíli se mi podlomily nohy, neunesl jsem takovou tragédii. Pak ve mně bouchnul spravedlivej vztek. Ona mi tu gramaticky správně vykládá o tom, že mi sežrala paštiku!!! Zakousl jsem se jí do krku a chystal se na nemilosrdnej výprask.

Každej, ale opravdu každej kocour by teď řekl, že mi polokočky Miu přidrží, abych jí mohl pořádně zvalchovat! Myslíte, že k tomu došlo??

Ani náhodou! Polokočky mě odtrhly a zavřely zase zpátky do místnosti s botama. Prý se mám uklidnit a nemám Miu co bít. Chápete to?

Polokočky, ať si klidně provozujou dekadentní věci jako je #MeToo!, ale laskavě ať si to nechají jen pro sebe a netahají podobný věci mezi pravý kočky!

Někdy je ten svět nespravedlivej. Moje Paštiko, já si jdu odpočinout, normálně jsem z těch vzpomínek úplně vyřízenej! A to mě teď ještě ke všemu čeká vyprávění o Mie, o kočce, která mně byla přidělená bez výběrovýho řízení.