Mé Moáry: Práce s polokocourem Kájou

Polokocour Kája pracuje často z domova. Teda, říká tomu práce. Moc nechápu, že už to dávno nevzdal, protože se jeho úsilí jednoznačně míjí účinkem.

Ráno po snídani si sedne do místnosti se schovkama a kobercem. Má tam stůl, černý ohřívadlo pro mě, klapadlo a před sebou velkou černou placku. Jako první otevře černý ohřívadlo, uvnitř jsou klapky a další černá placka, která se najednou rozsvítí. Kája něco naklape a ohřívadlo zavře. Tím ho zapne, aby začalo hezky hřát a já na něm mohl ležet. Ohřívadlo se jmenuje počítač, ale nikdy jsem ho počítat neslyšel. Občas jak na něm ležím, zkouším ho učit.

„Hele, počítání je snadný, opakuj po mně. Jedna, dva, tři, šest, děvět, pět, deset“ A počítač nic. Je pitomej, ale aspoň, že hřeje, to mu jde fakt dobře.

Ohřívadlo je jediná užitečná věc na stole. Jinak jsou na stole jen věci, který mi akorát překážej, abych si mohl pořádně lehnout. Je tam velký klapadlo, velká černá placka, která se před polokocourem rozsvítí, jeho přídavný uši, různý tužky, papíry a podobný nesmysly.

Dost velkou část dne Kája klape na velkým klapadle, placka různě bliká a vcelku se nic neděje. Já si myslím, že se polokocour snaží vyloudit z placky krásný zvuky. Viděl jsem totiž v placce dole ve velkým pokoji polokocoura, kterej dělal podobný pohyby. Taky seděl u klapadla, bylo daleko větší a nemělo jen černý klapky, ale i bílý. Polokocour z placky začal klapat, a bedna s klapkama začala krásně hrát. Něco podobnýho, jako když Hudebník hraje na harfu.

Když doklapal, asi milión polokocourů a polokoček mu tleskalo. Můj polokocour se fakt snaží a nevzdává to. Tak moc bych mu přál, aby se placka naučila hrát a on se dočkal potlesku. Ale placka zarytě mlčí už několik let.

Takže klapání je jedna část jeho práce. Marný práce, kterou by každej jinej dávno vzdal.

Druhou částí práce je naučit placku mluvit mezinárodní JÚ řečí. Polokocour si nasadí přídavný uši, kouká na placku, jak svítí a mění se na ní nesmyslný obrázky.Myslím si, že přídavný uši má, aby líp slyšel, jestli mu placka odpovídá. Jak víte, já slyším skvěle i bez přídavnejch uší.
A můžu odpřísáhnout, že placka ani necekne! Polokocour začne svojí řeč vždycky stejně.

„Helou hauár jú“ Pak čeká jestli placka neodpoví. Dá druhou větu, o který už se mi taky zdá „Ajem fájn tenkjú“ Placka nic… Pak mluví různý divný slova, ale je mi jasný, že se placku snaží naučit aspoň jedno, jediný slovo. Poslouchejte:

„Jú hef tú“

„Dú jú hef“

„Ár jú redy“

„Ken jú“

V každý větě je slovo JÚ, snaží se placku naučit, aspoň název tý JÚ řeči. Ale myslíte, že to někam vede?? Ani náhodou. Nakonec to celej vyčerpanej a zdrcenej vzdá. „Jsem poražen“ se v JÚ řeči řekne krátce „Báj.“

Já jsem se mu už mockrát snažil vysvětlit, ať toho nechá. Že má doma placku, která má stejnej nedostatek jako můj trezor na šunku. Prostě máme společně velkou smůlu
a v mým bytě jsou hluchý věci. Nikdo nemůže mít všechno. Co jsou tyhle drobnosti proti tomu, že jsem si ho vybral ke službě. Já nejlepší kocour na světě!

Ale pokaždý to zkouší znova a znova. Obdivuju ho, já bych to dávno vzdal. A to se ještě k tomu trestá za svoje neúspěchy!

Dvakrát denně si přinese v hrnku horkou bažinu. Je neproniknutelně černá, horká
a smrdí. Snažil jsem se mu jí už i vylít, ale myslíte, že polevil? Kdepak! Jen se rozčílil.

„Gimouši, koukej kam skáčeš!“ Jako bych to neměl přesně vyměřený!

„Rozlil si mi kafe!“ Utřel rozlitou bažinu a já měl dobrej pocit, že jsem mu ušetřil aspoň jedno trestání. Co myslíte, že udělal?? Přinesl si novou bažinu!

Takže jsem to po určitý době vzdal. Spím na ohřívadle nebo se mu aspoň snažím zabránit v klapání na černý klapadlo tím, že si mu lehnu na ruce. Už se ani neptám, jasně že hádáte správně, neocení to, klape dál!

Pomalu se blížím k závěru mýho povídání. Jak vidíte, nejsou to veselý věci, který vám vyprávím. Ale jestli jste měli problém číst ty neveselý zkazky, poslední kapitolu fakt nečtěte!

I když moje polokočky nejsou dokonalý, nemůžu si na ně moc stěžovat. V rámci svejch omezenejch možností se fakt snaží. Jen s těma paštikama by to chtělo zlepšit!

Ale jestli je pravda to, co se vám chystám vyprávět, tak jsou moje polokočky téměř bezchybný!

Tohle vyprávění jsem si nechal až na úplnej konec, protože je mi naprosto jasný, že po něm budu mít mokrý packy a vyděšený oči. Chystám se vám totiž vyprávět o modelkách!!! Jak polokočičích, tak i těch pravejch, kočičích.