Článek
Strašná příhoda s kosem
Už jsem vám vyprávěl o nesmrtelným ptákovi Feniksovi, kterej i po ulovení znova obživnul. Nakonec jsem ho stejně dostal, rozkousal a sežral, Mám na to důkaz, fotku, z oka, co mě mělo poprskat u veterináře.
Na zahradě jsou i jiný ptáci, krmičky jim říkají kosáci a krmička Vlasta jim vždycky pískala a oni jí odpovídali. Asi uměla jejich řeč. Já jim nerozumím. Zní mi to jako „Píp, píp, píííp“ a tak pořád dokola.
Vždycky, když vidím kosa, tak mi cvakaj zuby, celej se přikrčím, ocas se mi mrská. Nejde to zastavit. Mám totiž v tu chvíli na kosa nezvladatelnou chuť! Kosáci jsou ale strašně, neuvěřitelně, přímo nadpřirozeně rychlý. A mají neférovou výhodu, uměj lítat.
I když vyrazím tak rychle, že by ani motýl nestihnul rozbalit svoje bodadlo, a to je děsná rychlost, kosák vždycky uletí.
Po letech zkušeností s výpady proti kosákům jsem už byl celkem smířenej, že kosáka neulovím. Sedím si takhle na zahradě pod stromem, krmička Maruška sedí u stolu, má čtyři oči a čte si pravdivý zprávy o světě polokoček. Myslím, že se to jmenuje Můj kousek neštěstí nebo tak nějak.
Natáhnu se na záda, zrovna svítilo sluníčko. Prostě pohoda. Já mám po celým těle mourovatý chlupy jedný barvy. Jen na břiše jsou světlejší. Tak si říkám, zkusím si jako polokočky lehnout na záda, ať mi sluníčko svítí na chlupy na břiše.
Všimnul jsem si totiž, že polokočka na kterou svítí dýl sluníčko ztmavne. Natáhnu se, zavřu oči a chystám se k mý oblíbený činnosti, ke spaní. Cítíte tu pohodu, že jo?
A najednou… „Žuch!“ Ale ne takový mohutný, jako když doskočí akrobatka Dorinka. Tohle bylo takový jemnější, že by si pořídila padák? Polokočky jsem viděl v placce, jak mají padáky a… , ale už zase kecám o něčem, co není podstatný!
Sednu si a koukám co to spadlo ze stromu. Normálně nevěřím svejm vlastním očím!!! Vedle mě leží kos. Je teda divnej, není černej, spíš šedivej a menší než ty co seděj na plotě. „Píp, píp, pííp“ hlesne. Jo, právě se mi představil, tutově je to kos!
Opatrně na něj sáhnu packou. Nevěděl jsem, jestli jsem už neusnul a nezdá se mi to. Polokočky, když nevěděj, jestli se jim něco nezdá, tak se štípnou. To nedokážu, nedám drápky do správný polohy. No, sahám na něj. Hele, je skutečnej! Čuchnu k němu, voní líp než paštika! Nebo se mi to aspoň tak zdálo.
Chystám se ho sežrat a zažít úplně nejvíc nejlepší chuť v mým životě. A v tom mě zradí to moje zatracený rozrušení. Jsem rozrušenej úplně maximálně! Musím si začít olizovat tlapky. Nemůžu to olizování zastavit! Kos leží a čumí, ani se nesnaží někam uletět.
A teď to přijde. Nepochopitelný selhání jinak spolehlivý krmičky Marušky!
Jak jsem rozrušenej, nevšimnu si, že vstala a jde ke mně. Najednou slyším. „Gimísku, fuj, nech ho! To nesmíš!!“ A než stačím zareagovat Maruška kosáka sebere.
Křičím na ní na plný pecky. „Dej mi ho, já ho ulovil, je MŮJ! Nesmíš ho sežrat, je můj!! Nežer ho!!“
Je to naprostý zoufalství! Maruška ho ale nežere. Rozpřáhne se a… kos letí, chvilku mává křídlama, ale nejde mu to. Vidím, jak padá na zahradu domu, kterej patří Dorince.
Říkám si, hele, zkusím přeskočit plot. Šance není velká, ale tohle musím dát. Když dám deset okruhů okolo zahrady, pořádně to rozpálím jako sport ovce, možná dosáhnu přeletový rychlosti. Chystám se vystartovat. A v ten moment jsem svědkem katastrofy vesmírnejch rozměrů!!
Na zahradě, kam dopadl kosák je Dorinka. Ta nemá problém s olizováním pacek. Ani nenechá kosáka, aby se jí představil a… já to snad neřeknu. Moment, musím si olízat packy!
A… a… a… vona ho SEŽRALA!!! Ta proradná, falešná Dorinka, co mi užírá granule! A MOJE krmička Maruška jí toho kosáka přímo naservírovala. Absolutně to nechápu, podlomí se mi nohy zoufalstvím.
Jak Maruška špatně vidí, tak netuší, co právě Dorinka udělala. „No vidíš, Gimísku, hodnej kocourek, hezky lež.“ Já… jsem skoro v bezvědomí, zdrceně na ní třeštím oči a ona si myslí, že si jen tak ležím!
A k tomu všemu z vedlejší zahrady slyším „Ten byl tááák dobrej. Chceš abych ti povídala, jak neuvěřitelně dobrej byl?“
Nevydržel jsem a zdrceně jsem ustoupil do mýho domu. Hned jsem před mýma polokočkama začal blinkat, abych se dostal aspoň na zájezd k veterináři. Ale i tak jsem se z toho dostával hodně dlouho, to teda fakt jo!
Tohle byl hroznej omyl Marušky. Nepochopitelnej zkrat jinak super krmičky.
Když už jsem u Marušky, povím vám o nepovedenejch kočkách – o psech. Jeden z nich, takovej ten co pořád vyhrožuje, se totiž jmenuje Maruška.
Dneska dáme místo obrázku vánoční koledy, když se nám ty Vánoce blíží.
