Mé Moáry: Veterinář

Jestli jste unavený a potřebujete si odpočinout, veterinář je ta nejlepší volba. Můžu ho jenom doporučit. Já tam jezdil pravidelně jednou ročně. Povím vám, i jak se k veterináři dostat, dá se to snadno zařídit. I když existujou jistý rizika s tím spojený.

Hlavní, a pro mě zásadní nevýhodou je, že k veterináři se dá dostat jenom tím, že se necháte spolknout obludou AuTo. Moje nesmírná odvaha mi dovolila nechat se sežrat. Není to pro každýho, musíte mít opravdu nadkoččí odvahu. Jenže teď už vím, že obluda žere zralý polokočky. A já si nejsem jistej, jestli už bych jí třeba taky nechutnal. Proto jsem se odpočinkovejch pobytů u veterináře vzdal.

K veterináři jsem se poprvý podíval, když se mi zhoršila moje rýma. Polokočky měly starost, co se mnou je. A když mě viděli párkrát blinkat, to kvůli udělání místa na paštiku, myslely si, že mi je špatně. Trošku bylo, kvůli Feniksovi.

Zavřely mě do klece a daly sežrat obludě. Já, jak jsem v obludě, tak si nemůžu pomoct. Zase jsem na ně mluvil JÚ řečí. „HELOU, HELP!“ Moc dlouho jsem se řečněním nevyčerpával a vypláznul jsem na obludu jazyk. Minule tahle taktika zabrala jako skvělá sebeobrana. Povedlo se i tentokrát, je to moje tajná zbraň!

Obluda nás vyplivla před velkým domem, kterej se jmenuje veterinářství. Než mě donesou až k veterináři, stavím se ve společenské místnosti, který říkají čekárna.

Kočky se tam nechávají přinášet svými polokočkami. Bohužel tam někdy jsou i psi a ty rušej konverzaci. Znáte to, tu psí řeč. „SEŽERU TĚ, TĚ, TĚ, TĚ, JSEM PES, PES, PES!“ Neuměj se chovat a povykujou jak vzteklý.

Ale dá se tam slušně pokecat. Občas tam narazím i na další kocoury. S nima se povídá o tolik líp, než s kočkama! Žádný voňavky, diety, šaty. Pěkně o tom, jaká je nejlepší poloha na spaní, aby sis nepřeležel tlapku. Jak nastavit nejlíp ucho na drbání, jaký paštiky jsou nejlepší. Prostě rozhovor rozumnejch kocourů o podstatnejch věcech života.

Když si popovídám, odnesou mě k veterináři. Tohle je taky záhada. Moje polokočky říkají, „Jedeme k veterináři“, ale jsem si hodně jistej, že veterinář je polokočka a ne polokocour. Asi další chyba ve vyjadřování polokoček.

První procedurou je jemná masáž. Polokočka veterinář je zkušená. Položí vás na masážní lehátko a jemně promasíruje břicho, krk, záda. Báječně se uvolním. Když domasíruje, seskočím z lehátka a pročuchávám místnost. Tam je tolik zajimavejch vůní! Nevím proč, ale nenechají mě nikdy dokončit průzkum.

Chytí mě a posadí na studenou desku, který říkají váha. Tím se kontroluje, jestli se náhodou nezmenšuju. Ale výsledky jsou pokaždý v normě, nikdy nejdu pod šest tisíc jednotek, který se jmenujou Gramy. V placce jsem viděl, jak Gramy dávaj polokočkám, který zpívaj. Ty polokočky tam cení zuby a brečí štěstím, že dostaly jednu Gramy. A já jich mám hned šest tisíc. To je víc než deset, hrozně, nekonečně moc!

Při první z mých návštěv se mnou polokočka veterinář,provedla kouzlo! O trochu víc než obvykle jsem blinkal a polokočky byly vystresovaný, co mi je. Nic mi nebylo, jen… nebudu prozrazovat kouzlo dopředu.

Polokočka veterinář mě donesla pod takový velký oko. Říkala tomu rentgen. Můj polokocour mě držel ve správný poloze. Ještě mu povídá „Ruce držte dál od bříška, aby poprsky hezky ozářily Gimískovi bříško.“

Trochu jsem zneklidněl. Nechtěl sem, aby mě to oko poprskalo. Prskám já, když mám rýmu, ale oko nevypadalo nastydlý. Na druhou stranu jsem byl strašně zvědavej, jak mi bude zářit bříško. Rozhodnul jsem se ležet.

Čekám kdy to začne a najednou polokočka říká „Hotovo, můžete Gimíska pustit.“

Zmateně jsem se posadil, žádný poprskání jsem neviděl. Kouknu na břicho. Nezářilo! Normálně ta polokočka veterinář kecala, jak už mají polokočky obecně ve zvyku.

A pak to přišlo! Na podobný placce, na jakou můj polokocour mluví se ukázal obrázek. Byl jsem to já, ale zevnitř! Chápete? To oko mně čumělo do břicha a vůbec se nezeptalo, jestli mi to nevadí!! „Sem ti nedovolil do mě koukat“ zaprotestoval jsem. Čumělo na mě a neřeklo ani slovo. Asi bude hluchý, jako můj trezor na šunku.

Polokočka se Káji ptá „Nesežral Gimísek myš?“ Tak báje o myších se už rozšířily i k veterináři. Určitě tady byla Dorinka a vykládala ty svoje pověsti. Měl bych je varovat, aby si pořádně zamykali granule!

Kája povídá „Kdepak, Gimouš myš v životě neviděl.“ Jasně, měl pravdu, bájný tvory vidět nemůžete!

„No, necháme si ho tu radši na noc, na pozorování, myslím, že bude v pořádku“ povídá. „Určitě něco sežral“. Já věděl co. Bylo mi od toho mírně blbě, ale nemoh jsem si pomoct.

Polokočky mi koupily nesmrtelnýho ptáka. Skládá se z dlouhý tyče, kterou polokočka drží v ruce, provázku, na kterým pták lítá a z ptáka. Normální ptáci jsou smrtelný, to jsem si ověřil, o jednom vám budu povídat. Bude to hrozná story o neuvěřitelný chybě krmičky Marušky.

Ale tenhle je nesmrtelnej. Lítá na provázku a já po něm jdu! Zuby mi pocvakávaj. Taky to tak máte, když jste děsně nabuzený, že vám cvakaj zuby?

Jedu po něm, předvádím skoky a obraty ve výšce, skoro jako Dorinka. A ulovím ho! Zakousnu se do něj a hrdě si ho nesu domů. Vítězná póza. Hlava vztyčená, propnout nohy, ocas rovně nahoru, vzorovej postoj. Položím úlovek na podlahu a… pták udělá kouzlo. Mrtvej, regulérně ulovenej pták se vznese a ožije. Asi to bude ten Feniks, co o něm byla v placce po hádka. Ten shořel a znova obživnul. Tutově je to stejnej druh.

Jednou v noci najdu Fenikse na podlaze. Nehejbe se. Zakousnu ho a furt nic. Sedím u něho a čekám, kdy začne kroužit. Ale nic. Asi mu došly kouzla. Využil jsem příležitosti a rozkousal jsem ho na kusy.

Myslím, že kusy Fenikse ve mně vidělo to oko. A z rozkousanýho ptáka mi bylo
i mírně blbě. Ale za konečný vítězství to stálo!

Trochu jsem se zase zakecal, sorry. Teď se konečně dostanu k tomu úplně nejlepšímu. K odpočinkovýmu pobytu. Můj polokocour odešel a mě odnesli, ne v kleci, ale v náručí, do připravený odpočívárny.

Mám tam misku s jídlem a s vodou, měkkej pelíšek a naprostý soukromí. I v noci tam mají službu polokočky, který vás choděj drbat a hladit. Prostě fulservis.To doma nemám. Moje polokočky v noci spí a kašlou na nějaký kocouří potřeby.

Pokud si budete chtít fakt odpočinout a užít si nepřetržitý služby polokoček, doporučuju!!!

Jo, zapomněl jsem vám říct, jak se dostat k veterináři, kdy vy chcete. Stačí jíst hodně granulí, pít hodně vody a dát si k tomu trochu trávy. Co je tráva vám ještě povím později. Musíte to načasovat tak, aby byly polokočky doma. Tahle kombinace zajistí blinkání. A když nepolevíte, máte pobyt u veterináře zajištěnej. Polokočky mají strach co je s váma a vezmou vás
k veterináři.

Je tu ale možná jistý nebezpečí. Znám strašlivý případ dvou koček, slyšel jsem ho od polokočky Alčy. Možná mě chce jen vyděsit, když její cenění zubů a hrozba, že mě sežere, na mě nefunguje. Aspoň doufám.

Tyhle dvě kočky to taky zkusily a problinkaly se až k veterináři. Ale ten byl nějakej šílenej a nařídil jim dietu. Když se to sejde s polokočkama, který jsou nezkušený a poslechnou takovýho veterináře, nastane naprostá katastrofa. Omezený příděly jídla, myslím že doživotně! Tak na tohle hodně velkýho bacha!

Úplně se mi z tý představy udělal hlad. Jdu si dát granule a zkusím vykecat paštiku.

Co dáme dál? Už vím, povím vám o zahradě. To je největší místnost mýho domu a je asi ze všech nejlepší.