Mé Moáry: Záhada s druhým kocourem

Druhej den večer jsem se posadil na židli s perfektním výhledem na schody do patra. Přísahám, že jsem oka nezahmouřil. Kočky si asi umí představit, jakej nadkoččí výkon jsem podal! Chtěl jsem si být na beton jistej (co je to beton, nevíte?), že mi ten druhej kocour neproklouzne.

Polokočky si šly lehnout na velký postele do patra. Tohle je od nich docela voprsklý, ležet bez povolení v mých postelích. Budu to muset řešit.

Ale o tom vám teď povídat nechci. Pořád jsem hlídal, jestli velkej kocour nepůjde dolů. Pak polokočky udělaly jeden ze svejch magickejch triků a byla tma. Polokočky umí dělat tmu a světlo, jak se jim zachce. To já neumím… Polokočky většinou spí, jen když je tma. Proto se asi tohle kouzlo musí učit. Uznáte, že pro kočky je zbytečný. Já usnu spolehlivě i bez nějakejch kouzel.

Chvíli se nic nedělo a pak… Vrnění! Je nahoře a je obrovskej! Rozmýšlel jsem se dlouho, jestli začít s průzkumem. Moc se mi do toho nechtělo, zněl nebezpečně. Pak mi došlo, co by se stalo, kdyby polokočky sežral. Neměl bych sluhy! To rozhodlo.

Pomalu jsem se plížil po schodech, každý jsem poctivě očuchal, jestli nezačnu toho druhýho cejtit. V polovině schodů jsem si na chvilku schrupnul, měl jsem unavený plíce od čuchání, ale jen na chviličku, maximálně hodinku, dvě. No, abych to zkrátil, pročuchal jsem se až nahoru.

Vrnění působilo opravdu strašidelně. Nešlo o normální vrnění. Spíš takový chvíli jo, pak ticho a pak znova a znova! Chtěl jsem nakouknout do podivný místnosti s obrovským pelíškem, ale tutově vrněl odjinud. Z místnosti s postelí, kde spaly velký polokočky. On už je sežral a spokojeně tam teď odpočívá!!

Na chvíli se mě zmocnila panika a dal jsem sprint střemhlav po schodech dolů až za gauč. Vrnění přestalo! Fakt jsem byl vyděšenej, protože mě na beton zaslechl při mým sprintu dolů. Polokočky se mi někdy smějou, že dělám hluk jak pytel brambor. Přitom samy dupou jak stádo slonů!

Připravoval jsem se na souboj na život a na smrt a uši jsem měl skoro až ke stropu, abych zaslechnul kroky toho megakocoura. Podle velikosti jeho pelíšku by se neměl dostat za gauč, měl jsem aspoň strategický postavení, ale i tak jsem byl trošku vystreslej.

Neslyšel jsem nic. A za chvíli… zase začal vrnět. Nevšimnul si mě! Asi bude velkej, ale trochu hluchej. Další plus na mý straně. Opatrně jsem se vyplížil k misce s granulema, dal jsem si pořádnou porci na kuráž a…

Ne, vy si myslíte, že jsem to vzdal. Kdepak!!! Jak už jsem říkal, jsem mimořádně odvážnej! Šel jsem do toho!!Opatrně jsem se plížil do místnosti s postelí. Polokočky jí říkají ležnice, protože tam ležej.

Kocour ležel určitě na velký posteli. Od dveří jsem viděl polokočku Vlaďku, jak spí. Takže to odnesl polokocour Kája, toho určitě sežral!!

Tragédie, chápete? Kdyby se mi u nich nelíbilo, přišel jsem o mojí návratovou čůrací strategii! Cesta k paní Kacálkový se uzavřela. Úplně se mi z toho podlomily nohy a na chvíli jsem si musel lehnout u vchodu do ležnice.

Divný bylo, že jsem pořád žádnýho kocoura necítil. Použil jsem zbytky odvahy a vykročil pod postel. Hele, nic podobnýho nezkoušejte, tohle chce opravdu hyper super odvahu, jasný?

Došel jsem pod postelí na druhej konec a opatrně jsem vykoukl. Z postele visela ruka! Asi ho nesežral celýho a kus si nechal na příště! Plížil jsem se za tou rukou, abych nebyl vidět, teda… trochu jsem vidět byl. Jak jsem už psal, jsem rozměrnější a moje mohutné tělo jen tak nějaká ruka nezakreje.

Nakouknul jsem na postel a … zírám! Žádnej druhej kocour nebo nadkočka tygr! Normálně můj polokocour Kája se učil vrnět!!

Já myslel, že vrnění mají polokočky obecně zakázaný, ale on jednoznačně vrněl! Moc mu to nešlo, nevrněl jako já při nádechu a výdechu, znáte to kočky, jak se vrní. On vrněl jen při nádechu a měl fakt naprosto nemožnej styl.

Úplně mi spadnul kámen ze srdce. To jako, že se mi ulevilo. Polokočky říkají, když se jim uleví, že jim spadnul kámen ze srdce. Už to řekly několikrát, ale žádný kameny jsem nikde nenašel. Další ze záhad, který ještě musím vyřešit.

No, hele… byl jsem docela šťastnej. Nebezpečí pominulo a záhadu s druhým kocourem jsem úspěšně vyřešil!

Spokojeně jsem si dal ještě nášup granulí a na gauči usnul. Ze shora pořád vrněl Kája a já začal samou radostí vrnět taky. Pořád mi ale zbývá vyřešit, na co mají ten obrovský, bílý pelíšek…

Polokocour Kája se jinak učí vrnět pořád, a pořád mu to moc nejde. Občas si mu lehnu v noci ze shora na hlavu a vrním mu přímo do ucha. Snažím se ho učit, ale znáte to… je jen polokocour…

Nemůžu říct, že by se nesnažil, to zas jo. Někdy si sedne do křesla a na stole má láhev červený vody, co nakysle smrdí. Když jí vypije několik skleniček, občas zavře oči a začne vrnět i v křesle. Asi je to nějaký lék pro polokočky. Myslím, že se jmenuje Vrníno nebo tak nějak. Ale funguje jen někdy a jen na polokocoura. Polokočka Vlaďka Vrníno taky občas pije, ale nevrní.

Při pití Vrnína sledujou placku, kterou mají v pokoji a v který jsou občas třeba sviňuchy nebo sloni. Většinou tam ale pobíhají jen jiný polokočky a dělaj nesmyslný věci.

Občas se dívají na něco, co se jmenuje Barandof. V placce je pak vždycky jen jeden a ten samej polokocour, kterej asi ukazuje polokočkám jak cvičit. Rozhazuje rukama, chodí tam a zase zpátky a rychle mluví.

Moje polokočky na něho chvíli zírají a pak řeknou „Bože, to jsou kraviny!“ nebo podobný věty, který začínají slovem Bože. Co je kravina jsem zatím nezjistil. Asi to bude soubor cviků toho polokocoura z Barandofa.

Ale slovo Bože používají, když jsou překvapený nebo vyděšený. Jako „Můj Bože!“, „Bože můj“ a tak. Myslím, že Bůh je něco moc důležitýho, něco úplně nejlepšího a mocnýho. Představuju si Boha jako velkou, neuvěřitelně dobrou paštiku, který je pořád dost a nikdy neubývá. Asi bych měl začít říkat „Moje Paštiko!“A tím jsem se dostal k asi nejdůležitější věci na celým světě.