Mé Moáry: Zahrada, druhá část

Prvních pár výprav na zahradu jsem absolvoval sám. Mia jen koukala od dveří a neměla odvahu se pustit dál. Určitě by se to snažila okecat, kdyby s vámi mluvila, ale její oči, který měla přes celou hlavu, ji prozradily. Byla ohromená mojí statečností! Nakonec taky vylezla a teď chodíme na zahradu spolu, ale já byl první průzkumník. Je nespravedlivý, že o mně v placce nic nedávaj!

Zahrada má plno zvláštností. Ta největší asi je, že nemá strop ale nebe. Nebe je strop, kterej umí měnit barvu od modrý, přes bílou, šedou až k úplně černý! A je promokavej. Občas spustí z nebe voda, ta se jmenuje déšť a polokočky křičí „Prší“ a utíkají se schovat. Další důkaz, že nejsou úplně normální.

Na zahradě mají, co se týká vody, správný reakce jako každá normální kočka. Utíkají se schovat, aby nebyly mokrý. A pak jim přeskočí a jdou si udělat svůj soukromej déšť v bílým mučidle, kterýmu říkají vana a k tomu si předtím ze sebe sundaj nandavací srst.

V mým domě je pořád docela teplo. Jen na zahradě je to jinak. Jsou docela dlouhý období, kdy je na zahradě fest zima. Jak jsem se už zmínil, jsou dny, kdy to vypadá jako by na zahradě byl oceán mlíka. Já mlíko znám. Párkrát jsem ho pil z misky. Je to docela dobrý pití, ale v misce se zhmotňuje málokdy.

Umíte si představit jak jsem byl překvapenej, když koukám skrz dveře na zahradu a tam… fakt oceán mlíka. Oceán je nekonečně velkej a nekonečně hlubokej. To taky znám z placky.

Tak si sedím a přemejšlím co se stalo za kouzlo, že mám u domu oceán. Jsem rád, že jsou dveře zavřený, nejsem si totiž jistej jestli umím plavat. A najednou… polokocour mě zvedne „Gimouši, chceš ven?“

„Nechci, je tam oceán! Nejsem sviňucha, neumím plavat“, dávám rozumný argumenty. A on otevře dveře a… HODÍ mě do oceánu mlíka. Snažím se ocasem kormidlovat
a otočit se v letu, ale je to marný. Vidím, jak se hladina mlíka nemilosrdně přibližuje!! Nadechnu se co můžu nejvíc a… DOPAD!!!

Očekávám, že půjdu pod hladinu, ale ne! Zabořím se do mlíka jen trochu. Už si chci oddechnout, že umím tak skvěle plavat a ani jsem o tom nevěděl. A v tom… packama mi projede mráz. To mlíko kouše! Je šíleně, ale šíleně studený! Naštěstí umím plavat tak dobře, že dvěma tempy, co vypadaj jak skoky vletím zpátky do mýho domu.

Polokocour na mě cení zuby „Je to studený, viď?“ On to věděl! A normálně mě chtěl utopit!! Přepočítal se, i plavat dokážu! Nepočítal s mojí dokonalostí. Naštval mě tak, že jsem zvažoval, jestli nezkusit stížnost. Vím totiž, že když někdo ublíží kočkám, tak je hodně trestanej. Viděl jsem trestaný polokočky v placce. Říká se jim modelky, ale o tom až v horrorový kapitole.

Nakonec jsem ho ztrestal a minimálně půl hodiny jsem si k němu nelehnul na klín! Hele, dost o mlíku, stresuje mě to a cuká mi z toho v packách.

Většinu roku je na zahradě tráva a taky strom, pod kterým se skvěle leží a dá se tam schovat, když není k dispozici moje osobní rajčatová džungle. Trávu žere Hudebník, vypadá to že mu chutná a je spokojenej bez paštik. Na světě jsou nepochopitelný záhady. Hudebník žere trávu a voní skoro tak dobře jako paštiky. Mia žere paštiky a že by byla k sežrání, to teda fakt není!

Já na trávu občas z nepochopitelnýho důvodu taky dostanu chuť. Ale dám si jí jen trochu, stejně pak blinkám.

Na zahradě kočky pěstují všeobecně nejedlý věci jako jahody, rybíz, kytky. Jediný co je k užitku jsou rajčata. Když vyrostou, udělají super džungli, v který se dá schovat. Když nechci, aby mě polokočky viděly, úplně splynu s rajčatama a jsem pro ně neviditelnej. Volají mě „Gimísku, Gimísku, pojď domů!“ Ani se nehnu a bavím se tím, jak mě hledají.

Mám vyzkoušený, že když na jejich zavolání přijdu, tak nedostanu prémii. Proto se už ani nenamáhám otočit hlavu. Ale existuje signál, na kterej je třeba vystartovat.

Jak jsem vám už vypravoval, občas se polokočky dívají v placce na sport ovce. Myslím, že moje polokočky to odkoukaly od těhle ovcí.

Když chcete sport ovci donutit k běhu, musíte jí dát dva signály. Jinak jen sedí na bobku na zemi a nehejbe se. Ale na první signál se sport ovce nadzvedne a na druhej vyrazí splašeně kupředu.

Když jsem na zahradě, tak signál od polokoček k napružení je „Mio, Miinko!“ To se radši připravím. Někdy nenásleduje druhej a zase si v klidu lehnu. Planej poplach. Ale když následuje druhej signál „Mio, Miinko, poběž honem!“, vyrazím na plný pecky k misce. Někdy to beru takovou rychlostí, že mi na podlaze podklouznou nohy a jedu po zádech skoro až pod stůl.

Zatím jsem nepřišel na systém hodnocení mýho výkonu polokočkami.

Pravidla pro sport ovce jsou jasný, ovce co běhá dokolečka nejrychlejc musí vylézt na nejvyšší stupínek, dostane obojek s plackou a kytku, kterou pak asi může za odměnu sežrat.

Ale hodnocení běhu ze zahrady k misce je složitý. Někdy dostanu první cenu. Hádáte správně, je to paštika! Jindy druhou cenu, to je většinou šunka nebo salám. No a někdy normálně vůbec nic!

Zkouším různý styly běhu, skluzu po zádech, postoje u misky… Ale na pravidla jsem zatím nepřišel. I tak se vyplatí závod absolvovat. Úspěšnost je slušná.

Na zahradě jsou taky mouchy, který se snažím ulovit. Jsou hodně rychlý a mazaný. A pak tam žije zvíře, který je hrozně nebezpečný. Ale já ho i přesto dokážu ulovit!! Chce to nadkoččí odvahu. Jmenuje se motýl!